Židovská tradice, neukojitelný sexuální chtíč, osamění, ztráty nejbližších, politika, buddhismus, láska a peníze. Výsledkem mohou být obscénní romány, bolestivá slova a pochmurné písně ...
... které navzdory nepříjemným sdělením, složitým básnickým obratům a nezpěvným melodiím učinily z tohoto kanadského umělce masovou ikonu a jednoho z nejvýraznějších písničkářů druhé poloviny 20. století.
Svět ho zná jako písničkáře, jehož hudba je podle některých poslouchatelná, jen když je zatažená obloha, podle jiných vhodná akorát tak k podřezání žil; bard zatemněných pokojů, nazvala ho Encyklopedie populární hudby nakladatelství Penguin. Své písně píše i několik let, těžce a pomalu, skoro nerad: "Skládání je jako uklízení odpadků, trochu jako farmaření na písku, něco jako vylizování sudu. V tom procesu není žádná důstojnost. Je to ubohá práce."
Vždycky taky věděl, že nemá velký hlas; už v roce 1967 se cestou na jeden ze svých prvních koncertů na festivalu v Newportu svěřil svému právníkovi Martymu Machatovi, že vlastně vůbec neví, jak zpívat. "To z vás, folkových básníků, neví nikdo. Ale v tom to není - když chci slyšet zpěváky, jdu do Metropolitní opery," dostalo se mu odpovědi. Nakonec našel způsob, jak se svým nevelkým rozsahem pracovat. "Existují asi čtyři noty, na které si mohu s jakousi autoritou dělat nárok," tvrdil celý život. Zřejmě ho neposlouchali - v roce 1993 získal cenu Juno jako nejlepší kanadský zpěvák. "Jenom v zemi, jako je tahle, se mohu stát zpěvákem roku já," poznamenal tehdy ironicky muž, který svou uměleckou kariéru zahájil jako básník a romanopisec. Jeho texty plné osamění, deprese, frustrace a sexuality byly označovány za obscénní - dokud je nezačal zpívat! "Slova jsou naprosto prázdná a lze do nich nalít jakoukoliv emoci ... Téměř všechny mé písně je možné zpívat jakýmkoliv způsobem. Můžete je zpívat jako drsné nebo něžné písně, jako písně hloubavé nebo svádivé." Ty pochmurné nápěvy notované podmanivým basem si nakonec zamiloval francouzský prezident Georges Pompidou, obdivoval je Bob Dylan a zbožňovaly ženy na celém světě - má-li doma žena alespoň jednu desku, pak je to album Leonarda Cohena, říkalo se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, což Cohen ironicky zlehčoval slovy: "Vždycky jsem byl závislý na shovívavosti žen ..."
PORTRÉT ZAČÍNAJÍCÍHO UMĚLCE
Moji strýčkové divoce věštili / slibovali život jako zuřivá orákula / a nechali toho až ráno, až poté, co zemřel / a já začal křičet. (Rituály)
Leonard Cohen uvádí, že na svět přišel v měsíci tišri roku 5695; nikdy svůj židovský původ neskrýval. Podle křesťanského kalendáře se narodil 21. září 1934; místem byl kanadský Montreal, rodiči Nathaniel Bernard Cohen, obchodník s látkami, který se z první světové války vrátil jako částečný invalida, a jeho o devatenáct let mladší manželka Masha. Rodina bydlela ve velkém cihlovém domě na Belmont Avenue, kde zaměstnávala služku, vychovatelku a šoféra-zahradníka. Do světa umění tak svého vnuka uváděl matčin otec, spisovatel Solomon Klinitsky-Klein. Cohenovi předčítal legendy a příběhy židovského učení; otázka Starého zákona a proroctví bude později častým námětem Cohenových raných básní.
Leonardovi bylo pouhých devět let, když mu zemřel otec. Krátce nato se výrazněji začala projevovat jeho záliba v osamělosti. O dvacet let později se pocity ze ztráty otce pokusí popsat v autobiografické knize Oblíbená hra. Hlavní hrdina Breavman tehdy na otázku, jaké to je, nemít otce, odpoví: "Udělá tě to dospělejším. Porcuješ kuřata, sedíš, kde sedával on ..." I Cohen musel po smrti svého otce převzít jeho roli, zejména při židovských rituálech a ceremoniích; sám tvrdí, že již od svých šesti let dokázal chápat jazyk, metafory a symboliku bible - a to jak v angličtině, tak v hebrejštině.
V květnu 1951 absolvoval Leonard Cohen Westmountskou střední školu. Bylo mu sedmnáct, platil za nadaného studenta i talentovaného sportovce, hrál na kytaru a klarinet. V patnácti letech objevil Lorkovy básně a pod jeho vlivem se pokoušel o vlastní poezii. Zároveň založil s dvěma kamarády kapelu The Buckskin Boys. Milovali jazz, obdivovali Raye Charlese, ale hráli lidové písně a čtverylky. A stejně jako v hudbě nevěděl Cohen ani v životě, kterým směrem se má vydat. A tak, když se v září roku 1951 zapsal na McGillovu univerzitu, studoval první rok teorii umění, druhý rok obchodní právo a politologii, poslední dva roky obětoval opět umění. Většinu přednášek ignoroval. "Žíznil jsem po bohémském životním stylu, životě bez řádu," zavzpomíná později prezident bratrstva Zeta Beta Tau, který se v tomto univerzitním spolku snažil prosadit výhradní členství Židů a povinné požívání alkoholických nápojů. Kromě toho sice stihl publikovat ve školním časopise CIV/n dvě své básně, ale ani v okamžiku promoce neměl o své budoucnosti žádné konkrétnější představy. Řešení nakonec nabídl jeden z Cohenových profesorů, který mladému básníkovi dopomohl k vydání jeho první sbírky Let Us Compare Mythologies; vyšla v roce 1956, v Cohenových dvaadvaceti letech. Následně se rozhodl odjet studovat do New Yorku na Columbijskou univerzitu. "Jakmile jsem se v Americe setkal s Allenem Ginsbergem, Jackem Kerouakem, Garym Snyderem, Lawrencem Ferlinghettim a dalšími beatniky, bylo rozhodnuto," vyjmenovává Cohen zlomový bod svého života.
V dubnu 1959 získal od Kanadské rady stipendium ve výši 2000 dolarů - mělo mu umožnit napsat v Londýně román; nestalo se tak. Metropole nad Temží mladého literáta ničím nezaujala. Není divu, že si brzy zakoupil letenku do Řecka; nakonec se usadil na ostrově Hydra, kde pilně psal, poezii i prózu - přesně tři stránky denně!
DVA OSTROVY SVOBODY
Nikdy nepředstírej klid. / Útěcha nebyla / nebude políbena. Bolest / se se světem nesmíří. (Hydra 1960)
Malý domek u moře, zakoupený za patnáct set dolarů a velebený v básni The House, byl porodním sálem druhé Cohenovy básnické sbírky - The Spice-Box Of Earth - vztahu s inteligentní norskou kráskou Marianne Jensenovou; přestože byla vdaná za romanopisce Axela Jensena, s nímž měla malého synka, následujících sedm let strávila s Cohenem - stala se jeho múzou a námětem několika básní a písní, z nichž je nejznámější skladba So Long, Marianne z debutové desky Songs Of Leonard Cohen ...
Mimochodem - ženy! Filmař Don Owen vzpomíná na polovinu šedesátých let, kdy tehdy poměrně zavalitý Cohen často předčítal své básně v torontské Greenwich Gallery: "Vždycky jsem ho viděl, jak odchází z galerie s tou nejzajímavější ženou, která tam byla; zrovna on, který vypadal, že skrze svou nervozitu nedokáže ani pozdravit!"
Ještě než vyšla The Spice-Box Of Earth, vydal se Cohen na začátku dubna 1961 na Kubu, oslavující komunistického povstalce Fidela Castra. Jednoho dne byl kanadský básník na pláži zatčen vojenskými jednotkami - dva dny byl vyslýchán, zda není tajným americkým agentem, který na ostrově svobody připravuje vylodění imperialistů. Cohen dost dobře nechápal, na co se ho ptají. Zpackaná invaze v Zátoce sviní se uskutečnila až 17. dubna 1961; Cohen byl přítomen kubánským oslavám vítězství nad americkou agresí v centru Havany.
Do Montrealu se Cohen vrátil v květnu 1961; zrovna vycházela zmíněná kniha lyrických i sexuálních básní The Spice-Box Of Earth. Dostalo se jí nadšeného přijetí ze strany kritiků i čtenářů; Cohen prvně uvěřil, že se skutečně může stát literátem, a rozhodl se pustit do psaní románu. Vyšel pod názvem Oblíbená hra v roce 1963. New York Times knihu o uměleckém zrání a sexuálním probouzení označily za "narychlo stlučený avantgardní román", lépe si začínající romanopisec nevedl ani u jiných kritiků. Deprese z neúspěchu tehdy Cohen utápěl v alkoholu a v náručí své nové lásky, tanečnice Suzanne Verdalové; inspirovala ho k další básnické sbírce - Parasites Of Heaven (1966) - a k jedné z jeho nejslavnějších písní, Suzanne. Ostatně nepříznivé recenze se snesly i na adresu knihy veršů Flowers For Hitler (1964). Tehdy se ještě Cohen bránil: "Taková kniha dosud v Kanadě napsána nebyla! Žádám jen, abyste ji dali do rukou lidem mé generace. Oni ji ocení." Stalo se; ovšem až s odstupem času. A totéž platilo i o druhém románu, Nádherní poražení, jejž Cohen napsal opět na ostrově Hydra. "Ke konci jsem psal dvacet hodin denně a vydržel to jenom díky amfetaminům a hašiši," přizná autor později. Kniha byla označena za obscénní a odmítnuta. Jen montrealská televize nabídla Cohenovi místo hlasatele; zdvořile odmítl. V tu chvíli už byl totiž rozhodnut vydělávat si jinak - když mu nevynášely knihy básní, zkusí napříště svou poezii zpívat.
Psal se rok 1966 a Cohen se zrovna usadil v hotelu Chelsea na Třiadvacáté v New Yorku. Na návštěvu za ním chodili Bob Dylan, Joan Baezová, Jimi Hendrix a Janis Joplinová, s níž kratší dobu žil (vypráví o tom píseň Chelsea Hotel #2); byl to slavný hotel - v roce 1953 se zde upil Dylan Thomas, tady Sid Vicious zavraždí v roce 1978 svou přítelkyni Nancy Spungeonovou.
Cohen má v kapse nahrávací smlouvu se společností Columbia, zpěvačka Judy Collinsová se uvolila nazpívat na svou desku jeho píseň Suzanne, a navíc ho představila Andymu Warholovi a Velvet Underground; Cohen se pochopitelně okamžitě zamiluje do Nico. Píše písně a propadá amfetaminům a LSD ...
Jeho hudební prvotina Songs Of Leonard Cohen nakonec vyjde v prosinci roku 1967; není příliš úspěšná. I to je důvod, proč se Cohen přestěhuje do Franklinu v Tennessee; navíc se potřebuje zbavit drogové závislosti. Dost mu v tom pomůže jeho nová přítelkyně Suzanne Elrodová, pozdější matka jeho dvou dětí - Adama Nathana a Lorky Sarah. Tady taky Cohen natočí druhé album Songs From A Room, které vyjde v roce 1969 - je odvážnější a skvěle přijaté. Konečně se dočkal úspěchu! Přesto zůstává zavřený na svém ranči a světem začnou kolovat pověsti o jeho sebevražedných pokusech. Pravda je trochu jiná - Cohen se tou dobou setkává s buddhistickým mistrem Jošuem Sasakim, kterého navštěvuje v klášteře Mt. Baldy severovýchodně od Los Angeles.
OSAMĚLÝ ÚTES
Jsem na dně z posledního pádu. / Na těle krev a v duši led / dál jdi ty, synu, tohle je tvůj svět. (Řezník)
Cohenovo první třítýdenní setkání s klášterem Mt. Baldy bylo zklamáním - oceňoval osvobození mysli, kázeň těla však považoval za příliš těžký úkol; už jen proto, že stále ještě holdoval drogám. Teprve další návštěva v roce 1970 ho přesvědčila o důležitosti buddhistických cvičení; věnuje se jim dodnes. Přijal jméno Osamělý útes, vstává ve čtyři ráno, medituje, cvičí jógu a píše zde své básně a texty. Jeho nový duchovní rozměr se projevil i v následných deskách - čirou depresi a nespokojenost se sebou samým vyjadřuje album Songs Of Love And Hate (1971), New Skin For The Old Ceremony (1974) je plné písní o poslušnosti a hrdinství, nepřátelích a kamarádech, o odvaze a strachu, deska Death Of A Ladies' Man (1977) odkazuje na smrt způsobenou mnoha ženami. Album Recent Songs z roku 1979 je zasvěcené Cohenově matce, která zemřela na leukémii, a věnované Cohenově příteli Irvingu Laytonovi; kdysi spolu napsali pět nikdy nerealizovaných divadelních her a předčítali společně svou poezii - teď byl Layton po smrti. S odstupem let Cohen přiznal, že tehdy prožíval nejosamělejší období; zachránil ho údajně jen buddhismus.
V roce 1984 vydal knihu Book Of Mercy - směs básní, prózy a žalmů, které považuje za prostředek osobního naplnění. "Byl jsem umlčen po všech stránkách. Nemohl jsem se pohnout. Stál jsem proti zdi. Byl to jediný způsob, jak se dostat ze své tísně," prohlásí později. Ve stejném roce vychází i jeho velmi zbožné album Various Position se slavnou písní Hallelujah, kde Cohen zpívá: Slyšel jsem, že existuje tajný akord / který hrál David k potěše Páně ... Cohen ho údajně objevil ve svých žalmech - není divu, že tuhle desku posluchači nepřijímali snadno. Přesto osmdesátá léta znamenala Cohenův comeback v podobě jeho desátého alba - I'm Your Man - z roku 1988. Syntezátorová deska se stala překvapivým celosvětovým hitem; možná i proto, že se namísto deprese zabývá kritikou moderní společnosti. A samozřejmě láskou; tentokrát však jeho slova nejsou plná stížností, v jeho textech dostává prostor černý humor a sarkasmus. Stejně ostatně reagoval i na Křišťálový glóbus, který mu - coby svému vynikajícímu umělci - udělila společnost CBS: "Vždycky mě dojímala skromnost, s níž se zajímali o mou práci."
O to víc se však za posledních dvacet let o Cohenovu tvorbu zajímala veřejnost - skvěle byly přijaty nahrávky The Future (1992), Ten New Songs (2001) i Dear Heather (2004). Navzdory kritickým poznámkám, že Cohen není žádný velký skladatel, oslovuje jeho hudba další a další generace - letos v březnu se Cohenova píseň Hallelujah v coververzi Jeffa Buckleyho stala nejstahovanější písní na iTunes; stačilo, aby si ji vybral jeden z finalistů pěvecké soutěže American Idols. Snad to Cohenovi vynese nějaké peníze - v roce 2005 totiž vyšlo najevo, že Cohenova dlouholetá manažerka Kelley Lynchová připravila písničkáře o více než pět miliónů dolarů; podle kanadského časopisu Maclean zbylo básníkovi necelých 150 000 dolarů. Cohen sice soud vyhrál, Lynchové bylo nařízeno zaplatit jejímu bývalému klientovi odškodnění ve výši devíti miliónů dolarů, ale zatím se tak nestalo; existuje důvodné podezření, že se zpěvák peněz nikdy nedočká. Možná i to bylo důvodem, proč se v letošním roce rozhodl po patnácti letech opět vyrazit na turné; 27. září vystoupí i v Praze. Navíc se proslýchá, že by do vánoc měla vyjít jeho nová deska. Kdo ví.
