Pua Ben Tovim

Kafkův přítel, českožidovský spisovatel Jiří Langer, vzpomínal, jak s Kafkou jednou v pražské tramvaji mluvili hebrejsky o letadlech, jež kroužila na nebi. "Když Češi jedoucí s námi slyšeli zvuky naší řeči, která jim zřejmě zněla příjemně, ptali se nás, jakou řečí mluvíme. ... Jak se tehdy rozzářil Kafkův obličej radostí a pýchou!" Zbožný Žid Langer mluvil a psal hebrejsky skvěle. A Kafka? "V poslední době jsme spolu vždycky mluvili hebrejsky. Na rozdíl od ostatních pražských sionistů mluvil plynou hebrejštinou."

Původem Kafkovy překvapivé znalosti hebrejštiny se mnohem později zabýval literární historik Ernst Pawel, který při prohlížení spisovatelovy pozůstalosti narazil na Kafkův dopis dosud neznámé ženě psaný dobrou hebrejštinou. Jak to, že Kafka, jenž nikdy nestudoval židovskou náboženskou školu a nikdy nenavštívil Palestinu, tak dobře ovládal tuto řeč? A kdo byla žena, které tímto neobvyklým jazykem psal?

Polskoamerický Kafkolog se nakonec dostal až k osobě cizokrajné dívky, jež Kafku učila hebrejsky během svého pražského pobytu a pro Kafku pravděpodobně hodně znamenala i osobně. Přesto se její jméno v knihách o Kafkovi téměř neobjevuje, a dokonce ani Max Brod, jeho nejbližší přítel, se o ní v Kafkově čtyřsetstránkovém životopise nezmiňuje ani jednou! Přitom Kafkovy vztahy k ženám se staly snad častějším námětem rozborů než jeho literární texty a jména Felice Bauerové, Grete Blochové nebo Julie Wohryzkové jsou známější než jména mnoha spisovatelů oné doby. Jméno Pua Ben Tovim mezi těmito jmény přesto z nějakého důvodu chybí.

DO PRAHY A ZASE PRYČ

Pua Ben Tovim se narodila v roce 1903 v židovské rodině v Jeruzalémě - v tehdy ještě Tureckem ovládané Palestině. Po ukončení střední školy toužila po dalším vzdělání, které jí tehdejší palestinské prostředí neumožňovalo, a tak koncem roku 1921 přišla jako osmnáctiletá do Prahy, aby tu studovala matematiku. Na živobytí si vydělávala hodinami hebrejštiny - možná byla tehdy vůbec prvním člověkem v Praze, pro něhož byla teprve nedávno obnovená řeč mateřským jazykem.

Kafkovi bylo v té době 38 roků a byl vážně nemocný, kvůli tuberkulóze byl dokonce 1. července 1922 penzionován. Od podzimu téhož roku do léta 1923 se Kafka s Puou vídali zhruba dvakrát týdně, je tedy s podivem, že se o učitelce hebrejštiny ví tak málo.

V červnu 1923 Pua náhle přerušila studium, výuku a vůbec všechny kontakty v Praze a odjela do Německa. O důvodech tohoto rychlého odjezdu se pak v pražské židovské společnosti dlouho spekulovalo. Jisté je, že krátce poté odjel do Německa i Kafka, aby zde strávil téměř celý závěr svého života, a je pravděpodobné, že toto rozhodnutí souvisí právě s osobou jeho učitelky hebrejštiny.



Kafka sám i jeho životopisci uvádějí různé důvody, proč se jako vážně nemocný člověk rozhodl žít v Berlíně, městě těžce postiženém poválečnou krizí, v němž, jak sám napsal, "ceny šplhají jako veverky". Bylo to prý proto, že toužil po životě ve skutečném velkoměstě anebo že se chtěl definitivně oddělit od své rodiny. Nicméně představa, že ve skutečnosti Kafka do Německa následoval Puu, není nemyslitelná, a to tím spíše, že se opakovaně snažil o kontakt s ní. "Jsem tak rád, že se uvidíš s Puou, snad se tak dozvím, co s ní je. Celé měsíce se mi nepodařilo se s ní spojit. Copak jsem jí vlastně udělal?" napsal společnému příteli Robertu Klopstockovi.

Pua však nebyla Kafkovou osudovou láskou. Kafka krátce po příjezdu do Německa poznal polskou židovskou dívku Doru Diamantovou (Dymantovou), s níž se usadil v Berlíně a která se pak o něj starala v podstatě až do smrti. S Puou se v Berlíně ještě párkrát viděli. Potom ale zmizela z Kafkova života a vytratila se i z Kafkových životopisů.

ATRAKCE Z PALESTINY

Čtvrt století po své smrti se Kafka stal světoznámým spisovatelem a pro mnoho lidí také výhodným zdrojem peněz. Vzpomínky na něj napsali i ti, kdo ho sotva znali, Pua ovšem mlčela. Teprve když ji začátkem osmdesátých let v Jeruzalémě našel literární historik Ernst Pawel, mohl se svět dozvědět alespoň část pravdy o tom, jaký byl její vztah ke Kafkovi a co se vlastně v roce 1923 stalo.

"Když jsem se s Kafkou poprvé viděla," řekla Pawelovi, "už vlastně umíral, a zoufale chtěl žít. Pořád snil o Palestině. A protože já jsem odtamtud přijela, dodalo mi to v jeho očích tajemné kouzlo. Vlastně se to týkalo i mnoha jiných lidí. Praha byla plná nadšených mladých sionistů. Nebyla jsem hezká, ale protože jsem vyrostla v Jeruzalémě, byla jsem pro ně zajímavá." Díky tomu neměla Pua o zájemce o výuku nikdy nouzi.

První kontakt s pražským prostředím prodělala mladičká Pua už v Jeruzalémě, a to prostřednictvím Kafkova blízkého přítele Huga Bergmanna (viz Reflex 44/2008), který se v roce 1920 odstěhoval do Palestiny. Jeho snem bylo založit v Jeruzalémě národní knihovnu a tento sen začal brzy realizovat. Když hledal spolupracovníky, narazil i na Puu. "Potřeboval lidi, kteří by uměli dobře hebrejsky i německy. Já jsem vyrostla v hebrejskojazyčné rodině, ale protože v Jeruzalémě pod tureckou správou nebyla žádná hebrejská střední škola, navštěvovala jsem gymnázium, jež tu provozovali němečtí misionáři."

Bergmann brzy zjistil, že Pua je mimořádně nadaná a že její schopnosti daleko přesahují úroveň pomocnice v knihovně. Pua toužila po studiu matematiky, což bylo v tehdejší Palestině vyloučené, a tak jí Bergmann nabídl, že jí pomůže s odchodem do Prahy, kde bude bydlet u jeho rodičů (v Dušní ulici 13). Ubezpečil ji také, že učením hebrejštiny se v Evropě spolehlivě uživí. Její příjezd oznámil do Prahy s tím, že přilétne "první hebrejský ptáček ze staronové země izraelské", a vyvolal tak už předem vlnu zájmu mezi mladými pražskými Židy. Bergmannovi bydleli kousek od Kafků a matky obou mužů se dobře znaly a přátelily. "První věc, kterou mi paní Bergmannová po příjezdu řekla, byla, jak netrpělivě Franz čekal na můj příjezd."

NADĚJNÉ VYHLÍDKY

Pua skutečně neměla o zájemce o výuku nouzi - málokdo se mohl pochlubit tím, že hovoří hebrejštinou jako mateřskou řečí. A navíc hebrejštinou moderní, přetvořenou z jazyka bible a středověkých spisů v moderní komunikační prostředek, obohacený o novou frazeologii a slovník. Mezi jejími žáky ale Kafka čněl už jen tím, jak vášnivě byl učení oddán. "Před každou hodinou jsme prošli dlouhý soupis, který si připravil, tedy seznam slov, jež chtěl znát." Pua vzpomínala, že jak se v průběhu času jeho zdravotní potíže zhoršovaly, Kafka přerušoval výuku bolestivými záchvaty kašle a ona chtěla hodinu často předčasně ukončit. "Ale on, který už nemohl ani mluvit, se na mě podíval těma velikýma tmavýma očima a jako by prosil, abych mu prozradila ještě alespoň jedno nové slovo a pak ještě jedno a tak dále. Skoro to vypadalo, jako by ty hodiny vnímal jako nějaký zázračný lék. Bydlel tehdy s rodiči a jeho matka často tiše otevřela dveře a naznačila, že ho mám nechat odpočívat. Ale on byl neukojitelný a opravdu dělal velký pokrok."

Kafka byl na konci Puina pražského pobytu schopen číst knihu od Josefa Brennera, novodobého hebrejského autora, jenž psal velmi náročným jazykem a experimentoval se stylem.

Pua docházela ke Kafkovým (na roh Staroměstského náměstí a Pařížské, tehdy Mikulášské třídy) dvakrát týdně od podzimu 1922 do jara 1923. Během více než půlročního velmi intenzívního kontaktu se z Puy a Franze stali přátelé, kteří hovořili i o mnoha osobních tématech. Kafka se například velmi zajímal o Puiny rodiče. Ti patřili k vlně přistěhovalců z Ruska, již přišli do Palestiny v osmdesátých letech 19. století po masových protižidovských násilnostech podnícených carským režimem. Puin otec byl hebrejský spisovatel Zalman Ben Tovim, který záměrně svou dceru vychovával od dětství v hebrejštině. Jejich sousedem byl Eliezer Ben Jehuda, lingvista, jenž se rozhodujícím způsobem podílel na obno vě hebrejštiny jako živého jazyka. Sestavil novohebrejský slovník a reformoval gramatiku. Pua tak měla všechny předpoklady k tomu, aby dokonale ovládala obnovenou řeč, včetně nových slov.



Kafka se však nezajímal jen o Puinu rodinu, ale i o židovský život v tehdejším Jeruzalémě, tehdy ještě velmi zaostalém a nepříliš velkém městě. Snil o tom, že až se Pua vydá zpátky do Palestiny, pojede s ní. V jeho zápiscích je celá řada hebrejských slov, která svědčí o tom, že se chystal spíš na praktický život než na četbu experimentálních spisovatelů. Uvažoval například o tom, že by byl knihvazačem v jeruzalémské knihovně přítele Bergmanna, jenž mu dokonce nabízel ubytování u sebe v domě. Zdálo se ale, že právě na Puu se upíná jako na někoho, kdo mu Palestinu otevře a kdo ho v nové situaci povede.

Kafka se také své učitelce a přítelkyni často dvořil. "Byl velmi pozorný a nikdy mi neopomenul složit nějaký kompliment týkající se mého oblečení nebo ozdoby. Byl ale také trochu vzdálený a jakoby do sebe ponořený." Pua po šedesáti letech přičítala tento chlad jeho chorobě a také komplikovanému vztahu k otci Hermanovi. Kafka senior se mezitím sám stal nedobrovolně slavným díky Kafkovu nikdy neodeslanému, posléze však často publikovanému "dopisu otci", v němž si spisovatel stěžuje na otcovu tvrdost.

Slečna Ben Tovim se s Hermanem Kafkou setkala jen jednou či dvakrát. "Působil na mě jako neotesaný člověk. Zato matka byla velmi milá."

PRAŽŠTÍ NEMRAVOVÉ

Zůstává jedna záhada - proč Pua tak náhle zmizela z města, kde měla přátele, zajištěné bydlení, studium, a dokonce i relativně snadnou obživu?

"Měla jsem k tomu dva důvody. Za prvé, a to především, jsem s bolestí zjistila, že nejsem další Einstein. Prostě jsem neměla dostatečné schopnosti na čistou matematiku. Zároveň jsem ovšem nechtěla strávit život tím, že bych vyučovala sčítání a odčítání, musela jsem tedy předefinovat své cíle. Do Evropy jsem přijela především proto, abych získala nějakou profesi a nabyla vzdělání, a nic mě v tom nemohlo zastavit. A s tím souvisí další důvody, proč jsem odjela z Prahy: měla jsem příliš mnoho nabídek, k sňatku i k něčemu jinému. Nebyla jsem žádná puritánka, ale sexuální postoje a chování mnoha pražských intelektuálů - které jsem jinak velmi obdivovala - se mi zdály šokujícím způsobem primitivní. To mimochodem zůstalo stejné i po letech, když se mnoho z nich ocitlo v Izraeli. Něčeho takového jsem se nechtěla účastnit." Dnešní Pražané by se určitě chovali mnohem lépe, ale tehdy se slečna Ben Tovim rozhodla doupě neřesti opustit.



A je tu ještě jedna choulostivá otázka - byl Kafka jedním z těch, kdo svým obtížným chováním vypudili učitelku hebrejštiny z Prahy? Prý ano, ale jen částečně, a hlavně v odlišném smyslu. "Samozřejmě byl v tomto konkrétním ohledu jiný, ale brzy jsem zjistila, že emocionálně kolem sebe tluče rukama jako člověk, jenž se topí a je připraven chytit každého, kdo se dostane do jeho blízkosti. Ale já jsem chtěla žít vlastní život. Nechtěla jsem, a ani jsem neměla sílu, abych se stala ošetřovatelkou velmi nemocného muže, který byl o dvacet let starší než já, a to ani kdybych věděla to, co o něm vím dnes."

Kafka, jenž Puu nazýval "malou Palestinečkou" (pojem "Palestinec" se tehdy používal spíše pro palestinské Židy), byl podle všeho sebevědomou, vysoce inteligentní dívkou silně zaujat. Pua ostatně dobře zapadá do řady ostatních mladých energických žen, jež Kafka miloval, v té době byl krátce po rozchodu s Milenou Jesenskou.

Kafka odjel asi měsíc po Puině zmizení do baltských lázní Müritz - obvykle se uvádí, že za sestrou Elli a její rodinou, která tam tehdy pobývala. Ve skutečnosti se nejdříve zastavil v Berlíně, kde hledal právě Puu. I Pua viděla jeho odjezd z Prahy jinak. "Odjel za mnou i do Německa, ale tam našel Doru."

BERLÍNSKÝ AZYL

Pua pak Doru s Kafkou ještě několikrát navštívila. "Byli velmi chudí a strašná inflace v Německu celou situaci dále zhoršovala. Samozřejmě ani já jsem neměla peníze, ale Dora toho o vedení domácnosti moc nevěděla, a tak jsem jim párkrát uklidila a vyprala. To bylo vše, co jsem mohla udělat."

Ernst Pawel dodává, že Pua dokonce Doru systematicky do tajů uklízení a šetrného hospodaření zaučovala. Autorka Dořina životopisu Kathi Diamantová ovšem tvrdí, že Pua přišla za Kafkou jen dvakrát, a to zejména proto, aby pokračovala ve výuce. Dora pokaždé celou dobu seděla v místnosti a Pua jí nakonec výuku Kafky zcela přenechala a se spisovatelem se už nesešla.

Nemocný Kafka ještě nějaký čas docházel do berlínských židovských vzdělávacích institucí a snažil se psát. Poslední text, jejž dokončil, se jmenuje Zpěvačka Josefína aneb myší národ. Někteří germanisté se domnívají, že postava Josefíny je inspirována právě osobou Kafkovy učitelky hebrejštiny.

"Není to nemožné," řekla Pua Ben Tovim Ernstu Pawelovi v Jeruzalémě o téměř šedesát let později. "Pro mě osobně Kafka zůstane tou osobou, kterou jsem znala v jeho době. Jeho pozdější velká sláva patří jemu, já na ní nemám žádný podíl. Šla jsem vlastní cestou a nestála jsem o žádný odlesk jeho proslulosti založené na našem někdejším přátelství."

VLASTNÍ CESTA

Pua Ben Tovim opravdu šla vlastní cestou. Tak jako Kafka v Německu potkal Doru, Pua se v Berlíně seznámila s Josefem Menczelem, sionistickým aktivistou původem z Bukoviny. Místo matematiky nakonec vystudovala biologii. V roce 1934 získala doktorát za práci o ekologické úloze měkkýšů a zároveň se jí narodil syn - Ehud Necer je dnes v Izraeli známým archeologem, jenž se podílel na několika významných objevech. Naposledy to byl senzační a v celém světě komentovaný (i zpochybňovaný) nález hrobky krále Heroda.

Manželé Menczelovi se ještě v tom roce vrátili do Palestiny. Usadili se v Beerševě na severním okraji Negevské pouště a založili tu sekulární střední školu. "Věřili jsme spíš v ideály než ideologie. Proto jsme se snažili oslovit všechny děti žijící v oblasti Negevu, beduíny a Araby stejně jako Židy. Chtěli jsme jim dát solidní vzdělání, ale také je naučit společnému soužití." Pua Menczelová měla sice v závěru života pocit, že ve své snaze selhala, přesto se stala poměrně známou osobností izraelského vzdělávání.

A jaké byly Kafkovy plány v době, kdy ho viděla naposledy? "Dora a Franz mluvili o tom, že si v Tel Avivu otevřou malou restauraci, ona by byla v kuchyni a on by obsluhoval. Dora ovšem neuměla vařit a on by byl jako číšník naprosto nemožný, a navíc ani jeden neměl smysl pro obchod. I když je pravda, že v té době byla většina telavivských restaurantů vedena právě takovými páry, jako byli oni dva." Kafkův stav se na přelomu let 1923 a 1924 zhoršoval, až v březnu musel odjet do Prahy a pak do Rakouska, kde v léčebně v Kierlingu u Vídně 3. června roku 1924 zemřel.

Své jeruzalémské plány neuskutečnil a možná by se k nim neodhodlal, ani kdyby nebyl tak nemocný. Jeho energická přítelkyně a učitelka byla jeho opakem. Prožila dlouhý, aktivní a plodný život, zemřela v Jeruzalémě v roce 1991, šedesát sedm let po Kafkovi.