Továrna na hity - Motown

Na začátku šedesátých let dorazil hudebník a producent Berry Gordy se svou skupinou The Temptations do jednoho nóbl podniku v Detroitu na domluvený koncert. Když je majitelé uviděli, řekli mu, že černoši do jejich tančírny nesmějí. Ponížený Gordy si podnik zapamatoval. O pár let později se do něj vrátil, koupil ho a udělal z něj koncertní sál pro interprety své NAHRÁVACÍ SPOLEČNOSTI MOTOWN. Label, který založil v roce 1959 a jenž dal světu interprety, jako jsou Stevie Wonder, Marvin Gaye, Diana Rossová nebo Michael Jackson, OSLAVIL LETOS PADESÁT LET.

Pomsta byla sladká a hrdý šéf nejslavnějšího soulového vydavatelství si ji náležitě užíval. Jeho label totiž nezpůsobil jen hudební revoluci, ale také ukázal černochům cestu do většinové společnosti. Když se Barack Obama chystal vloni v listopadu v Chicagu ke svému prvnímu projevu po vítězných prezidentských volbách, nechal si pustit hit Stevieho Wondera Signed, Sealed, Delivered I'm Yours. S jednou z nejikoničtějších písní vydaných na Motownu jako kdyby se symbolicky uzavřel kruh.

Šedesátá léta nebyla díky němu jen érou Beatles, Rolling Stones či Beach Boys, ale také dobou, kdy popovým žebříčkům vládla právě detroitská značka Motown, sbírající hity jako na běžícím pásu.

TOVÁRNA ZAHAJUJE PROVOZ

Celá historie značky začíná na konci padesátých let v Detroitu, v tepajícím srdci amerického automobilového průmyslu. Jedním z dělníků u běžícího pásu je i Berry Gordy. Bývalý profesionální boxer a fanoušek jazzu se po návratu z korejské války pokusil rozjet obchod s deskami. Ten ale záhy zkrachoval a Gordy musel vzít zavděk šichtou v automobilce. Nakonec, prací v jedné z nespočtu továren se živí většina místního černošského obyvatelstva. Mladý Gordy ale má jiné ambice. Po večerech píše písně, které neúnavně posílá do časopisů a talentových soutěží. V roce 1958 přichází první úspěch. Jeho skladbu Lonely Teardrops nazpíval tehdy populární detroitský zpěvák Jackie Wilson a dobyl s ní číslo jedna R&B žebříčku. Gordy si hudbou vydělal prvních tisíc dolarů. Dostává další nabídky a Wilsonovi a jiným místním hvězdám, skupině The Matadors, píše další úspěšné písně. Postupem času v něm ale začíná hlodat pocit, že by mohl vydělávat ještě více. Nebude lepší místo notového záznamu rovnou vyprodukovat hit se vším všudy, který si pak vydá ve vlastním vydavatelství? A tak v lednu 1959 zakládá nahrávací label Tamla Records (pojmenovaný podle jeho tehdejší přítelkyně).



Na začátku šedesátých let se pop stal novým prostorem neomezených možností a Gordy se rozhodl toto teritorium ovládnout. "Každý den jsem v továrně viděl, jak se holý kus kovu postupně proměňuje v krásné nové auto. Skvělý nápad, řekl jsem si. Možná bych mohl něco podobného udělat i se svou hudbou," vysvětlil později Gordy metaforu, jíž se dá jeho přístup k hudbě popsat skoro dokonale. "Chtěl jsem stvořit místo, kde na jedné straně vejde někdo neznámý z ulice a na druhé straně vyjde ven jako hvězda." Z prvních vydělaných peněz otevírá Gordy v roce 1959 svoji vlastní továrnu. Sídlí v dvoupatrovém domečku na West Grand Blvd. Uvnitř je nahrávací studio a sídlo jeho firmy. Nad vchod si nechá vyvěsit hrdý slogan - Hitsville USA. Továrna na hity zahajuje provoz.

Gordy kolem Hitsvillu soustředil největší pěvecké i autorské talenty z Detroitu a desky chrlil nejen pod hlavičkou Tamla Records, ale také na novém labelu, nazvaném Motown Records. Dostal jméno podle přezdívky Detroitu: motor town - motorové město. Oba labely se později spojily pod hrdým názvem Motown Record Corporation. Úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Už v červnu 1960 v žebříčcích výrazně boduje jeho objev Barrett Strong s písní Money (That's What I Want) (za tři roky ji nahrají Beatles). O několik měsíců později je tu další hit - Shop Around - kapely The Miracles, v jejímž čele byl Gordyho parťák a budoucí hvězda William Smokey Robinson. Při natáčení písně se poprvé výrazně projevil Gordyho obrovský čuch na hity. Původní verze skladby měla výrazně bluesové ladění a po vydání na singlu slavila velké úspěchy v detroitských rádiích. Gordy ji ale jednou v noci zaslechl v rádiu a přišla mu příliš pomalá na to, aby mohla slavit úspěch na celostátním trhu. Ještě ten večer posbíral kapelu a ve tři hodiny ráno s ní natočil novou verzi, která dostala značku Tamla poprvé na číslo jedna v americkém R&B žebříčku.

ZVUK MLADÉ AMERIKY

Šestá dekáda je ve znamení takových zásadních desek, jako jsou Pet Sounds, Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, Blonde On Blonde nebo Beggars Banquet, redukovat ale hudební revoluci jen na rock a folk by byla chyba. Ve stejné době totiž paralelně svého vrcholu dosahuje soulová horečka. Labely jako Motown či memphiský Stax (založený v roce 1957) dodávají do popových žebříčků první hvězdy černé barvy pleti, které etablují černošskou hudbu jako zásadní sílu v rámci zábavního průmyslu. První krůčky jsou ale opatrné. V roce 1961 má Tamla/Motown první hit číslo jedna na popovém žebříčku, nicméně na obálce singlu Please Mr. Postman není fotografie dívčí vokální skupiny The Marvelettes, ale obrázek poštovní schránky. Důvod? Gordy měl strach, že běloši si nebudou kupovat desku od černošských interpretů. Ostatně ještě o pět let později bude obálku alba černošského tria Isley Brothers This Old Heart Of Mine zdobit bělošský milenecký pár na pláži.



S Please Mr. Postman začíná úchvatná hitová šňůra Motownu. V první polovině šedesátých let chrlí fabrika Hitsville jeden úspěšný singl za druhým. Vlastně se od sebe moc neliší, většině dominují ženské vokální harmonie, chytlavý refrén, vesměs nechybí tleskání, tamburína, monstrózní dechová sekce a basová linka zodpovědná za potenciál pro taneční parkety. Když se z písně stane hit, Gordy bez váhání přikáže producentům, aby natočili něco podobného. Drtivou většinu hitů nahrávají členové motownského hudebního ansámblu Funk Brothers, kteří si ještě v noci přivydělávají v klubech. Písně vznikají v rychlém tempu ve dvou studiích a o jejich osudu se rozhoduje v pátek ráno na schůzi. Nové nahrávky se tam přehrávají na nepříliš kvalitním malém rozhlasovém přijímači, na němž je prý nejlépe slyšet, jak bude skladba znít v autorádiu. Gordy a spol. totiž moc dobře vědí, že tam se rozhoduje o úspěchu či neúspěchu skladby. "Nebudeme vydávat nic, co by se nestalo Top 10 hitem!" hřmí v polovině šedesátých let Gordy na schůzi. Vybrané kusy pak dostanou hrdou přelepku Sound Of Young America a putují do lisovny.

Produkce hitů připomínala továrnu i v jiném ohledu. Zpěváci, zpěvačky a hudebníci byli pod Gordyho tvrdou rukou jen součástky jeho dobře fungujícího stroje. Hlavní vokalisté The Temptations se střídali jako na běžícím páse a The Supremes ze šedesátých let a stejná kapela z let sedmdesátých mají v sestavě jen jediné shodné jméno. S výjimkou Smokeyho Robinsona neměl v první dekádě nikdo z motownských hvězd kreativní kontrolu nad svými nahrávkami, oni prostě jen zpívali, co jim Gordy poručil. Ve své autobiografii to Otis Williams z The Temptations popsal stručně: "Zpěváci zpívali, autoři psali a producenti produkovali." To se později změnilo s nástupem výrazných osobností, jako byli Stevie Wonder a Marvin Gaye. I oni ale museli se šéfem často válčit. Jeden z nejslavnějších popových singlů všech dob, I Heard It Through the Grapevine, od druhého jmenovaného popsal Gordy jako "nejhorší věc, kterou jsem kdy v životě slyšel", a její vydání dlouho vetoval. Jeho vysoké nároky nesplňovaly ani budoucí hvězdy, jako Neil Young (v té době člen kapely Mynah Birds), Meat Loaf či Frankie Valli And Four Seasons, kteří se všichni na krátkou chvíli ocitli na výplatní pásce labelu. Nicméně není pravdou, že by Gordy pohrdal bělošskými interprety. Jejich spojení s černošským vydavatelstvím ale vesměs nefungovalo.



Těžko říct, jestli by Motown slavil tak ohromující úspěchy i v jiné éře než v neklidných šedesátých letech. Revoluci v populární hudbě totiž paradoxně "pomohla" rasová segregace americké společnosti. Gordy postavil svoji hitovou továrnu podle vzoru bělošského popového průmyslu, a když jeho hvězdičky nekoncertovaly nebo nenahrávaly, musely povinně chodit na hodiny správného vystupování a spisovného jazyka. Bělošské rockové kapely se paradoxně naopak chtěly co nejvíce přiblížit svým rhythmandbluesovým vzorům. Na druhé studiové desce Beatles, With the Beatles, najdeme hned čtyři coververze černošského R&B (tři z nich pocházejí původně z katalogu Tamla/Motown) a Rolling Stones v počátcích své kariéry nahráli čtyři hity Motownu. Černoši chtěli být úspěšní a bohatí jako běloši, běloši naopak divocí a nespoutaní jako Afroameričané, jejichž hudbu vykrádali. Po Beatles už je ale všechno jinak a v druhé polovině šedesátých let se vytváří vzorec, jímž se na populární hudbu nahlíží dodnes - zatímco rock je nositelem velkých idejí zachytitelných na dlouhohrajících nosičích, doménou černé hudby je produkce singlů a spotřební pop. Že je to zjednodušující přístup, měla ukázat už následující dekáda, v níž Motown nabídl výrazné "albové" osobnosti, jako byli Stevie Wonder nebo Marvin Gaye.

Z DETROITU DO LOS ANGELES

V červenci 1967 se Detroit ocitl v ohni pouličních nepokojů. Policejní jednotka vtrhla do nelegální pijárny na rohu 12. ulice - srdce chudinského černošského slumu. Místo několika hledaných obchodníků s alkoholem našli policisté v klubu dvaaosmdesát lidí slavící návrat několika rodáků z vietnamské války. A protože policisté nevěděli, co si počít, pro jistotu zatkli všechny. Druhý den ráno se město otřáslo pod prvními výtržnostmi. Zatčení zapůsobilo jako nevinná jiskra, která zažehla výbuch. Eskalovala jím frustrace z rostoucí nezaměstnanosti v časech krize automobilového průmyslu i policejní šikany. Na pět dní se město proměnilo v bitevní pole, v němž přišlo o život 43 lidí. Klid zjednaly až tanky, jež do města vyslal prezident Lyndon B. Johnson. Výsledkem bylo zničené město, plná vězení a pokračující emigrace bohatších obyvatel z Detroitu. Odejít se rozhodl i Gordy. Nezaměstnanost ani chudoba ho netrápily, pryč ho táhly smělé plány, v nichž si dělal zálusk na dobytí filmového průmyslu a televize. A kde jinde takové sny realizovat než v Los Angeles.



Stěhování společnosti Motown začalo v roce 1969 a bylo dokončeno o tři roky později. Pamětníci žehrali nad tím, že odchodem z Detroitu ztratil Motown svoji duši, a měli částečně pravdu. Slyšet to bylo hlavně na deskách. S nástupem nové dekády přestal label chrlit popové jednohubky a hvězdy pod vedením geniálního producenta Normana Whitfielda produkovaly tvrdší, funkem ovlivněný sound, jenž odrážel radikalizaci černošského hnutí. Zpočátku to vycházelo na výbornou. V roce 1971 Motown skóroval jedenácti Top 10 hity a Marvin Gaye natočil famózní epos What's Going On. Temné a sociálněkritické album vyprávěné optikou veterána vietnamské války se Gordy nejprve zdráhal vydat, nakonec ale mohl být spokojen - deska sklidila velké komerční úspěchy i chválu kritiky. A pro Motown otevřela dveře na lukrativní albový trh. Éra vinylových singlů byla definitivně u konce, a aby Gordy mohl konkurovat velkým labelům, musel se přeorientovat na dlouhohrající desky. Znamenalo to, že místo chrlení hitů na běžícím pásu dostali jeho nejlepší interpreti v budování své kariéry částečnou svobodu.

Vedle Gaye, jenž v sedmdesátých letech natočil další mistrovské desky, Let's Get It On a I Want You, byl největší hvězdou labelu Stevie Wonder. Motownu se upsal ve věku jedenácti let a už o dva roky později si připsal první americký hit číslo jedna. V roce 1972 odhodil geniální nevidomý klavírista a hráč na foukací harmoniku přívlastek "Little" a vydal koncepční album Music Of My Mind, které zahájilo jeho nejsilnější období. To vyvrcholilo v polovině dekády majstrštykem Songs in the Key of Life. Ženskou interpretkou číslo jedna byla Diana Rossová. Bývalá frontwoman The Supremes a Gordyho milenka (porodila mu dceru) se stala prototypem multimediální hvězdy, o které šéf labelu vždy snil. Chrlila singlové i albové hity a zářila v motownských filmech, jako Lady Signs the Blues (biografický snímek o Billie Hollidayové) nebo Mahogany. Rossová si také zahrála hlavní roli Dorotky v opulentním filmovém muzikálu The Wiz, a to i přesto, že j a málem přivedla filmovou odnož Motownu k bankrotu.



Strašáka si ve filmu vystřihl tehdy dvacetiletý Michael Jackson. S Motownem je úzce spojen především počátek jeho kariéry. Na labelu se ocitl společně se svými bratry z The Jackson 5 v roce 1968. Gordy z nich chtěl mít hvězdy pro afroamerické teenagery a během pár let se mu to podařilo. Všechny jejich čtyři první singly bodovaly na vrcholu amerického žebříčku a na začátku sedmdesátých let měli vlastní animovaný seriál i televizní show. Michael byl benjamínkem skupiny. Aby byl pro publikum ještě roztomilejší, Gordy a autoritativní otec Joseph Jackson se rozhodli ubrat mu z věku dva roky, a tak v době, kdy v žebříčcích bodoval jeho první sólový singl - Got To Be There -, vystupoval v médiích jako devítiletý. Kouzlo The Jackson 5 brzy vyprchalo. Michael v roce 1972 vybojoval svůj vůbec první americký hit číslo jedna s písní k filmu Ben, pak ale šla jeho kariéra od desíti k pěti. Zatímco jiný dětský "zázrak", Stevie Wonder, zvládl přestup do dospěláckého popu hladce, Jackson se dlouhé roky trápil. Pak ale při natáčení The Wiz potkal producenta Quincyho Jonese a zeptal se ho, jestli nezná někoho, kdo by mu pomohl s deskou. Jones nabídl mladému zpěvákovi svoje služby a zbytek je historie. Jacksonova multiplatinová deska Off The Wall už ale vyšla u společnosti Epic.

POHŘEBNÍ MOONWALK

V roce 1983 společnost Motown slavila čtvrtstoletí existence. (Ano, počítáte správně, Gordy se sekl o jeden rok.) Do Detroitu se na natáčení televizní estrády sjely hvězdy, ale zdaleka to nebyla "noc, při níž se všichni vrátili zpět", jak ji v emotivním projevu popsala Diana Rossová. Spousta interpretů nevydržela tlak, pod nímž se v hitové továrně ocitli, a upili se k smrti či spáchali sebevraždu. Další už dříve label opustili kvůli sporům s autoritářským šéfem, jako třeba trojice hitmakerů Holland-Dozier-Holland, již jsou považováni za architekty typického soundu labelu. O peníze se s Gordym pohádala i Diana Rossová a Marvin Gaye. Jackson 5 od labelu odešli poté, co jim společnost CBS nabídla desetinásobné tantiémy. Oslava narozenin v televizním přenosu tak spíše připomínala pohřeb. Ostatně největší vzrušení způsobil Michael Jackson, který zazpíval Billy Jean a poprvé světu předvedl svůj slavný tanec moonwalk.

V osmdesátých letech přišly nové hvězdy, jako Lionel Ritchie (jeho Can't Slow Down je s deseti milióny nejprodávanější deskou Motownu vůbec), ale slavná éra dřevního soulu už byla minulostí. V červnu 1988 Barry Gordy prodal Motown společnosti MCA za 87 miliónů dolarů, nicméně ponechal si práva na archív, jejž před pěti lety prodal za dalších 80 miliónů společnosti EMI. Značka Motown z hudby vlastně nikdy nezmizela. V roce 1989 na Tamla/Motown vyšel třeba slavný singl Fight the Power od rapperů Public Enemy a na začátku devadesátých let pod jejím logem prodala vokální r'n'b skupina Boyz II Men patnáct miliónů exemplářů své desky II. Dnes tam vydávají současné černošské hvězdy, jako jsou Akon, Erykah Badu nebo Lil Wayne, jehož Tha Carter III byla vloni v USA vůbec nejprodávanější deska roku.



"Za šestnáct let jsem vydělal 367 miliónů dolarů. Vypadá to, že něco se mi přece jenom podařilo," chlubil se Gordy v polovině sedmdesátých let. Z osmi set dolarů půjčených od své sestry stvořil vůbec největší americký podnik, který vlastnil Afroameričan. Dědictví značky ale zasahuje dále než za Gordyho vydělané peníze a pravidelné kompilace největších hitů. Přes všechna negativa, jež lze na autoritářském šéfovi Motownu najít, byl jeho label zcela unikátním podnikatelským projektem. Příběh Gordyho nahrávacího impéria zní jako pohádka, v níž podnikavý černoch ovládl popové žebříčky a trochu připomíná český baťovský mýtus. Dnes by se už nic podobného stát nemohlo, trh s popem drží v hrsti s pomocí důkladného systému mediálních nitek čtyři velké společnosti a pro malé "hráče" je vyhrazen úzký prostor v okrajových žánrech.

Ještě významnější dědictví zanechal Motown v hudbě samotné (mezi lety 1961 a 1971 mimochodem posbíral sto deset amerických top ten hitů, což je více než Beatles, Rolling Stones a Beach Boys dohromady). Ačkoliv sám sebe charakterizoval jako popový label, je dnes synonymem hlavně soulového žánru. Soul je základním stavebním prvkem černé hudby a jeho odkaz silně rezonuje v historii popu posledních padesáti let. Vinyly z labelů Tamla a Motown zrodily anglické hnutí northern soul, v němž se datují počátky evropské taneční hudby, v zámoří se soul nedá oddělit od moderního r'n'b a velké renesance se dočkal v nusoulové vlně v 90. letech, spojené se jmény jako Erykah Badu nebo D'Angelo. A to ani nemluvím o tisících hiphopových skladeb, které vznikly vybrakováním diskografie Motownu. Soul jako kdyby se vracel v cyklech a vrchol jednoho z nich právě zažíváme. Britsoulové zpěvačky, jako Amy Winehouseová nebo její kolegyně Duffy, jsou důkazem toho, že odkaz Motownu je stále živý. A není potřeba koukat do iPodu Baracka Obamy.