Causa Ivan Demjanjuk
Přes protesty rodiny i obhájců vydaly Spojené státy devětaosmdesátiletého staříka německé prokuratuře. Mnichovský soud shledal, že John (rozený Ivan) Demjanjuk, který před sedmi lety přišel o americké občanství, je za dohledu lékařů schopen absolvovat soudní řízení. Obžaloba ho viní z podílu na vraždě nejméně 27 900 židovských obětí ve vyhlazovacím táboře Sobibór během roku 1942. JEDEN Z POSLEDNÍCH SOUDŮ S DOMNĚLÝM NACISTICKÝM VÁLEČNÝM ZLOČINCEM by měl začít letos na podzim.
Třiadvacátého července 1942 přijíždí na nádraží nově zbudovaného tábora Treblinka, který leží nějakých sto kilometrů severovýchodně od Varšavy, první židovský transport. Před nádražní budovou s velkými hodinami jsou přidušení lidé vyhnáni z dobytčích vagónů ukrajinskými strážemi. Pod dohledem důstojníků SS je rozdělují na muže a ženy a pak je nahánějí do přilehlých budov. Umírající a ti, kteří navzdory bití, namířeným zbraním a štěkajícím psům odporují, putují do velké budovy s červeným křížem. Tam se musí svléknout, usednout na okraj skryté jámy plné hořícího paliva. Ukrajinský dozorce je ranou do týla sprovodí ze světa.
Také ostatní se musejí svléknout. Ženám ostříhají, údajně kvůli hygieně, vlasy. U pultíku odevzdávají oblečení i poslední zbytky majetku a jen s lístkem z domnělé šatny pokračují tunelem z ostnatých drátů překrytých uřezanými větvemi. Jdou do sprch.
Když se místnosti naplní, zapadnou vzduchotěsné dveře. Speciálně vycvičený ukrajinský dozorce spouští tankový motor, jehož výfukové plyny míří rovnou mezi vyděšené lidi.
"Když jsme šli zrovna kolem plynový komory," popsal svůj první den v táboře německý dozorce Franz Suchomel v dokumentárním filmu Šóá, "otevřely se vrata a lidi odtud padali jako brambory. Vybraný Židi, každý den stovka, odnášeli ty mrtvoly do jam. Ty Židy pak večer Ukrajinci taky nahnali do plynovejch komor nebo postříleli. Každý den."
Mezi stovkou ukrajinských strážných, kteří pod dohledem dvacítky esesmanů dělají špinavou práci, vyniká dle vzpomínek několika přeživších jeden obzvláštní krutostí. Mezi příslušníky speciálně vybraných židovských komand, jež - jak po pár měsících ukážou zkušenosti - jsou na pálení mrtvol, uskladňování nakradeného majetku a další práce praktičtější než každý den náhodně vybraní muži z transportů, si vyslouží přezdívku Ivan Hrozný. I ostatní ukrajinští dozorci, tzv. Wachmanni, často namol zpití, Židy při sebemenším prohřešku brutálně mrzačí nebo rovnou na místě střílejí. Tenhle se ale vyžívá v naprosto bestiálním chování. Svým bajonetem uřezává uši a ňadra, páře břicha a rozbíjí lebky kovovou trubkou. Má navíc významnou funkci, právě on ovládá motor napojený na plynové komory.
Do uzavření tábora v roce 1943 je v Treblince zavražděno nejméně 870 000 převážně židovských obětí z celé Evropy, včetně vězňů z Terezína. Masové vraždění ukončí až povstání. Při něm se podaří uprchnout šesti stovkám vězňů. Konce války se ale dožije pouhých čtyřicet, včetně českého Žida Richarda Glazara. Židům se podaří zastřelit několik esesmanů i ukrajinských strážných. O osudu "arcidémona Treblinky" Ivana Hrozného nejsou v této souvislosti žádné zprávy.
JENOM ŘIDIČ Z KONCENTRÁKU
Do newyorského přístavu dorazil v únoru 1952 anglicky špatně hovořící Ukrajinec. Na cestě z Austrálie ho doprovázela žena a malá dcerka. Jako uprchlík z let druhé světové války požádal o občanství. Ve formuláři uvedl, že po odvedení do Rudé armády v roce 1941 byl následujícího roku zajat a skoro celý zbytek války strávil jako válečný zajatec po různých koncentračních táborech. V jednom z nich, vyhlazovacím centru Sobibór, pracoval jako řidič. Konec války pak prožil jako nedobrovolný příslušník protisovětských jednotek pod nacistickým velením. Po válce strávil tři roky blouděním v řadách šesti miliónů evropských vysídlenců po různých uprchlických táborech. Místo vytoužené Argentiny se nakonec dostal do Austrálie a odtud do USA.
Z dočasného pobytu v ohijském Clevelandu se během následujících let stal pro rodinu, jež se rozrostla o další dvě děti, nový domov. Ivan Demjanjuk, který si poangličtil své křestní jméno na John, našel práci jako opravář dieselových motorů v místní pobočce firmy Ford. Amerického občanství se rodina dočkala v roce 1958.
Poklidnou idylu měla navždy přerušit sedmdesátá léta. V říjnu 1975 začal mezi členy amerického Kongresu kolovat seznam lidí podezřelých ze spáchání válečných zločinů, jimž se podařilo uniknout spravedlnosti. Ministerstvo spravedlnosti seznam porovnalo se jmény lidí, kteří od roku 1945 získali americké občanství. Jedno jméno bylo na obou seznamech: Demjanjuk. Americké úřady požádaly o pomoc Izrael. Vzápětí dostaly záznamy výslechů několika málo přeživších z Treblinky. V Johnu Demjanjukovi, alespoň v jeho fotografii, poznali všichni brutálního dozorce Ivana Hrozného. Objevil se ale problém.
Podle svědků existoval ještě jeden brutální ukrajinský hrdlořez, Krvavý Ivan, a ten sloužil v jiném vyhlazovacím táboře, v Sobiboru. A hrstka dalších izraelských svědků, která přežila tohle peklo, poznala na Demjanjukových fotografiích právě Krvavého Ivana. Celá kauza se rázem zkomplikovala.
Přesto se o dva roky později roztočilo soukolí americké byrokracie s cílem odebrat Demjanjukovi občanství. Teprve v roce 1981, po letech soudních pří a odvolání, rozhodl soudce, že při žádosti o občanství lhal - ve skutečnosti nebyl obětí nacistické perzekuce, nýbrž dozorcem v nacistických vyhlazovacích táborech. Obhájci mechanika, podle všeho placení lidmi z ultrapravicových kruhů, se ihned odvolali. Začalo první kolo nekonečné soudní války o osud tehdy jedenašedesátiletého muže.
O dva roky později se stalo to, čeho se Demjanjuk a jeho obhájci obávali od samotného počátku: Izrael požádal o vydání muže důvodně podezřelého, že je Ivanem Hrozným z Treblinky.
V roce 1985 americký odvolací soud definitivně rozhodl a John Demjanjuk byl zbaven amerického pasu. Na letiště v Tel Avivu dorazil v doprovodu dvou amerických strážců v únoru 1986.
WACHMANNI Z TÁBORA TRAWNIKI
Zahájení operace Barbarossa 22. června 1941 zastihne sovětské armádní velení zcela nepřipravené. Přes řadu signálů o chystaném německém útoku spoléhá Stalin na dohody s Hitlerem. Čtyři a půl miliónu vojáků nacistického Německa, Rumunska, Finska, Maďarska, Itálie, Chorvatska a Slovenska se valí do ohromné země. Modernější německá letadla decimují ustupující sovětské oddíly. Do ledna následujícího roku, kdy se teprve Rudé armádě podaří po zastavení německého postupu přejít do všeobecné ofenzívy, padne do zajetí přes tři milióny sovětských vojáků.
Zacházení se zuboženými vojáky je otřesné. Hladovění, dlouhé pochody, těžká práce likvidují muže v obrovském měřítku. Ideologové SS jsou si ale dobře vědomi skrytého potenciálu. Vědí o drsném potlačování identity neruských národů, vědí o dřímající nenávisti Ukrajinců, obyvatel Pobaltí i Kavkazu ke kremelské nadvládě. Vybraní Ukrajinci, příslušníci pobaltských i kavkazských národů dostávají proto v koncentračních táborech nabídku vstoupit do pomocných sborů německé ozbrojené moci.
Centrum jejich výcviku vzniká v koncentračním táboře u vesnice Trawniki. Podle rozkazu velitele SS pro okupované Polsko Odila Globocnika se mají naplno zapojit do přísně utajeného plánu na vyvraždění jedné rasy. Divoká likvidace židovského obyvatelstva za frontou postupujícími Einsatzgruppen při hromadných popravách není podle Berlína dostatečně efektivní.
V rámci utajené operace Reinhardt začíná od října 1941 výstavba táborů Bełżec, Sobibór, Treblinka a Majdanek. Ty nemají na rozdíl od Osvětimi a Chełmna před smrtí ve velkém využívat práce otroků. Jejich jediným cílem je co nejrychleji vyvraždit a zlikvidovat těla všech Židů shromážděných v ghettech okupovaného Polska.
Ukrajinští váleční zajatci jsou ideálním nástrojem. Tradičně silný antisemitismus na Ukrajině ještě zesílil po bolševické revoluci, kdy se z mnoha místních Židů stali nelítostní komunističtí komisaři. S lítostí si tak u nově zformovaných strážních oddílů nemusejí nacističtí velitelé dělat starosti.
Do konce roku 1944 vyjde branou tábora Trawniki na pět tisíc Wachmannů. V listopadu 1943 hlásí Brigadeführer Globocnik Heinrichu Himmlerovi splnění operace Reinhardt. Za účasti ukrajinských strážných byly vyvražděny dva milióny Židů. Wachmanni v Bełżci, Sobiboru, kde proběhlo úspěšné židovské povstání, Treblince a Majdanku dostanou rozkaz vykopat nedostatečně spálené kosti obětí, roztlouct je napadrť a znovu pohřbít tak, aby po hromadném vraždění nezůstaly stopy. Pak je převelí do jiných táborů.
SOUD V IZRAELI
Zvláštní tribunál zasedl v Jeruzalémě 26. listopadu 1986. Obžaloba viní Johna Demjanjuka z toho, že se po svém zajetí na Krymu v roce 1942 dobrovolně přihlásil k výcviku v táboře Trawniki a jako Wachmann nastoupil do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde ovládal plynové komory. Na základě legitimace SS, kterou poskytl Sovětský svaz, jehož vojáci zabavili veškerou dokumentaci v táboře Trawniki, trvá na jeho identitě - jde o bestiálního dozorce Ivana Hrozného. Usvědčit ho měla také jizva v podpaží po odstranění tradičního tetování SS.
Klíčové pro obžalobu byly výpovědi pěti svědků. "Musel jsem z plynových komor vynášet mrtvá těla," vypovídal Pinchas Epstein. "On tam jen tak stál a díval se na výsledky svého díla - pobodané dívky, vypíchané oči, kusy uřezaných dívčích ňader. To všechno se dělo jen pár metrů ode mě." Elijahu Rosenberg na obviněného ukázal: "Tento muž je Ivan, bez nejmenší pochybnosti. Ivan z Treblinky, z plynových komor - ten, na kterého se teď dívám."
Obhajoba ale trvala na tom, že Demjanjuk nikdy v Treblince nebyl. Zápisy z trawnického archívu tento tábor v jeho složce, na rozdíl od Sobiboru, neuváděly.
Obžaloba naopak uvedla příklady několika jiných strážných, kteří v Treblince prokazatelně sloužili, aniž by se to objevilo v jejich složkách. Soud se nakonec přiklonil k obžalobě a v dubnu 1988 shledal Demjanjuka vinným v plném rozsahu. O týden později padl verdikt: trest smrti oběšením.
Následovalo pět dlouhých let přezkoumávání verdiktu izraelským Nejvyšším soudem. Klíčovým byl pro kauzu rozpad Sovětského svazu a s ním spojený snadnější přístup k sovětským archívům. Ze záznamů o výslechu jedenadvaceti ukrajinských strážných z Treblinky, všech vzápětí popravených, vyplynulo, že muž známý pod přezdívkou Ivan Hrozný se ve skutečnosti jmenoval Ivan Marčenko. Nikoliv Demjanjuk.
Ani tento údaj ale nepřinesl takový obrat, jak se na první pohled zdálo. Popis zhruba třiadvacetiletého mladíka s blond ustupujícími vlasy, světlýma očima a statnou postavou se na obviněného hodil. Stejně jako Demjanjukova fotografie, na níž polský majitel nálevny nedaleko Treblinky identifikoval ukrajinského dozorce jménem Ivan Marčenko. Na své imigrační žádosti do USA navíc Demjanjuk uvedl příjmení Marčenko jako dívčí jméno své matky.
V červenci 1993 přesto Nejvyšší soud Izraele Johna Demjanjuka osvobodil. Přes upřímnou snahu potrestat člověka prokazatelně zapojeného do vyhlazování Židů, přes nesmírně emotivní průběh celého procesu si nejvyšší váhu podrželo právo. A v tuto chvíli nebylo nade vši pochybnost možné prokázat, že John Demjanjuk je skutečně Ivanem Hrozným z Treblinky.
Soud zároveň učinil další nesmírně těžké rozhodnutí. Zamítl možnost, že by byl Demjanjuk souzen za prokazatelný podíl na vyvražďování v Sobiboru, neboť byl do Izraele vydán výlučně na základě obvinění, že je Ivanem Hrozným z Treblinky. Krátce nato se John Demjanjuk vrátil do USA, kde mu v roce 1998 vrátili americké občanství. Ne nadlouho.
PRÁVNICKÁ BITVA
Už v květnu následujícího roku zažalovalo ministerstvo spravedlnosti Demjanjuka znovu. Tentokrát za to, že sloužil jako strážný ve vyhlazovacích táborech Sobibór, Majdanek a v koncentračním táboře Flossenbürg, a také, že se jako člen pomocných oddílů SS podílel na chytání Židů v okupovaném Polsku. Kola americké právnické mašinérie se opět roztočila. Případu se po jeruzalémském tribunálu chopily rovněž největší americké noviny a televizní stanice.
Do bitvy, která se vzápětí rozpoutala, se naplno zapojily nejvlivnější židovské a lidskoprávní organizace stejně jako přední stoupenci krajní pravice a popírači holocaustu. Soud začal v roce 2001 a hned následující rok rozhodl. John Demjanjuk podruhé a tentokrát už definitivně přišel o americké občanství. Také odvolací soud potvrdil, že za druhé světové války působil jako dozorce ve vyhlazovacích táborech spravovaných SS. To znamenalo jediné, znovu se otevřela možnost, že bude vydán ke stíhání do zahraničí. Tentokrát ale ne do Izraele, protože to osvobozující verdikt z roku 1993 znemožnil.
Na sklonku roku 2005 rozhodl soudce amerického imigračního úřadu, že Demjanjuk může být vydán do rodné Ukrajiny, Německa, kde pobýval před svým odjezdem z Evropy, nebo Polska, na jehož území se dopustil svých zločinů. Obhájce okamžitě kontroval tvrzením, že jeho mandant je ve velmi špatném zdravotním stavu a jeho vydání k soudnímu stíhání by se rovnalo mučení. To už se ale blížilo vyčerpání všech dostupných prostředků, které mohly deportaci zabránit.
O rok později bylo odvolání proti deportaci skutečně zamítnuto a na začátku roku 2008 odmítl odvolací soud i možnost obnovení procesu. Demjanjukovým právníkům zbyla poslední možnost - Nejvyšší soud. Ten se ale v květnu 2008 odmítl kauzou zabývat a rozhodnutí o deportaci se stalo definitivním. Demjanjukovi nezbylo než čekat, až na jeho dveře zaťukají deportační úředníci.
NĚMECKÁ OBŽALOBA
Poslední otázkou zůstalo, která ze tří zemí a kdy o vydání požádá. Odpověď přišla za několik týdnů z Německa. Ředitel Centrálního úřadu pro objasňování nacistických zločinů Kurt Schrimm dal podnět k zahájení stíhání Johna Demjanjuka, toho času bez státní příslušnosti. "Vůbec poprvé se nám podařilo sehnat seznamy lidí, jež Demjanjuk osobně odvedl do plynových komor. Nemám pochybnosti o tom, že je spoluodpovědný za smrt nejméně 29 000 Židů," prohlásil. Tentokrát už nešlo o snahu potrestat Ivana Hrozného z Treblinky, nýbrž Krvavého Ivana ze Sobiboru a Majdanku.
Letošní duben a květen se nesly ve znamení posledních zoufalých pokusů Demjanjukovy rodiny zabránit vydání do Německa. Všechny další snahy o obnovení procesu, zrušení deportačního rozhodnutí, odvolání na konvenci proti mučení i dovolání k Nejvyššímu soudu zkrachovaly. Také tentokrát by úspory penzionovaného mechanika jen těžko stačily na zaplacení týmu špičkových právníků. Těm nakonec nepomohla ani medializace údajně katastrofálního zdravotního stavu devětaosmdesátiletého muže. Americké úřady pořídily záběry Demjanjuka, jak se bez problémů a cizí pomoci prochází v družném hovoru s příbuznými.
Po poslední lékařské prohlídce byl John Demjanjuk 11. května deportován do mnichovského vězení Stadelheim. O dva dny později mu bylo sděleno obvinění ze spoluviny na vyvraždění 27 900 židů v Sobiboru mezi březnem a zářím 1942. Přestože mu v Německu hrozí maximálně patnáct let, v jeho věku by šlo zcela jistě o doživotní trest.
Proces by měl začít na podzim. Jestli přinese odpověď na otázku, podílel-li se také na vraždění v Treblince a mohl-li být i Ivanem Hrozným, se nedá odhadnout. Jak ale ve své knize Nedořešená historie píše Joe Nickell, to jediné, co se dá po shromáždění všech známých důkazů na obranu Ivana Demjanjuka říct, je, že pokud není vinen zabíjením Židů v jednom vyhlazovacím táboře, pak jen proto, že měl plné ruce práce jejich vyvražďováním v jiném.
