Kdy vědec odmítne půl miliónu?
Astronoma a astrofyzika Jiřího Grygara si většina národa pamatuje převážně jako hlavního aktéra televizního seriálu Okna vesmíru dokořán. Před týdnem se však dostal do našeho povědomí proto, že ODMÍTL PŘIJMOUT CENU ČESKÁ HLAVA, která je spojena i s půlmiliónovou částkou. Musíme se podívat trochu hlouběji do nitra této osobnosti, abychom se ujistili, že nejde o laciné gesto a že Grygar si skutečně cení určitých hodnot více než svého blahobytu.
Grygar se narodil 17. března 1936 do české rodiny v Pruském Jindřichově na západě Jeseníků; tato německá vesnička nedaleko českých hranic připadla po válce Polsku a začala se nazývat Dziewiętlice. Astronomie a astrofyzika se staly jeho profesionálním osudem. Grygar je spoluautorem stovky odborných článků, většinou o spektroskopii a fotometrii hvězd, meziplanetární hmotě a částicové astrofyzice. Ještě větší stopu ovšem zanechal jako popularizátor vědy.
V roce 1979 nabídl Grygarovi tehdejší redaktor Technického magazínu Vladimír Železný, aby napsal pro časopis seriál osmi článků o vesmíru. A jelikož se Vovka Železný, jak mu Grygar a další říkali, znal s Jaroslavem Čorbou, vedoucím vzdělávací redakce bratislavské redakce Československé televize, kde tehdy panovala liberálnější atmosféra než v Praze, získala "Okna vesmíru dokořán" i svou televizní podobu. Jiří Grygar poskytl námět a byl hlavním průvodcem (zpočátku spolu s Janou Nagyovou, o níž se dozvěděl až po vysílání pořadu, že hrála pohádkovou Arabelu), zatímco Vladimír Železný napsal scénář a Kája Saudek obveselil pořad svými nezaměnitelnými kresbami ve stylu comics. Seriál režírovala trojice slovenských režisérů, Vacho, Majerčík a Lihosit.
Když se pořad začal vysílat, bylo mi jen sedm let, ale seriál ve mně přesto zanechal velký dojem, protože byl nabit informacemi, moudrem, triky ve stylu vědecko-fantastických filmů i tajemnem. Měl jsem proto radost, když jsem o něco později mohl navštívit i Grygarovu zábavnou veřejnou přednášku v Měšťanské besedě v Plzni. Jiří Grygar napsal asi desítku populárněvědeckých knih, například Vesmír je náš svět, Vesmír, jaký je a O vědě a víře. Já osobně jsem ovšem spíše četl řadu jeho článků v časopise VTM, což bývalo moje nejoblíbenější čtení. S redaktory VTM jsem jako dítě byl velký kamarád. Pamatuji si, že řadu základních poznatků nejen o vesmírných tělesech, ale i o elementárních částicích a teorii relativity jsem poprvé četl právě od pana Grygara. A dokonce si myslím, že to byl on, kdo ve VTM také vydával i svůj téměř samizdatový překlad kapitol skvělé knihy Stevena Weinberga, První tři minuty.
NIKDY SE NEDOTKL NESMYSLU
Jiří Grygar vždycky nabízel čtenářům nejnovější a nejpropracovanější poznatky nejlepších světových astrofyziků, astronomů, částicových fyziků a kosmologů. A tudíž vedle nepochybných pilířů kosmologie, jakými je teorie velkého třesku a reliktní záření (kterému sám dal toto jméno), nechyběla ani kosmická inflace a teorie strun. Naopak, zdálo se, že hrály důležitou roli v obrázku vesmíru, jak ho pan Grygar kreslil. Až o patnáct let později, na konci devadesátých let, jsem se přímo od něho v mailu dozvěděl, že on v podstatě těmto nejnovějším teoriím "v hloubi srdce" nevěří. Byl a asi stále je přesvědčen, že tyto teorie nestojí na empirických argumentech.
Můj názor je opačný. Ale je na místě říct důležitou věc. Pan doktor Grygar měl vždy smysl pro skutečnost, že jako popularizátor může být obětí chybné intuice, protože výtečný popularizátor celé astrofyziky, kosmologie a částicové fyziky přece jen není totéž jako největší expert na všechny záhady těchto oborů. Pokud tedy šlo o složité a pokročilé technické otázky, věděl, jak zjistit, k čemu došli nejbrilantnější a nejpilnější experti, a dokázal jejich výsledky propagovat i přes to, že nebyly jeho vlastní a že by možná sám došel k odlišným závěrům.
Myslím si tedy, že při své popularizaci vědy nikdy nesklouzl k "nesmyslům". A po právu se tedy stal českým Carlem Saganem a v roce 1996 například získal za zásluhy o popularizaci vědy cenu od UNESCO, tedy od Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu. Planetka (3336) Grygar, jež po něm nese jméno, byla objevena v roce 1971.
SISYFOS
Jiří Grygar se od typických moderních fyziků a dalších přírodovědců odlišuje v jednom poměrně zásadním ohledu. Považuje se za věřícího člověka. Drtivá většina dnešních fyziků například vnímá tradiční náboženství spíše jako balíčky pověr, které jsme zdědili od předků. Kristovu chůzi po hladině jezera kupříkladu téměř všichni fyzici považují za nemožnou, stejně jako většina biologů odmítne neposkvrněné početí Panny Marie. Samotnou otázku, zda existuje Bůh, vědci většinou označí za otázku ne zcela dobře definovanou.
Grygar v existenci Boha věří. Jeho víra v sobě nesporně zahrnuje více než jen úsilí o kulturnější "image". Mám dojem, že Grygarův Bůh je něco jiného než jen nový poetický název pro fyzikální zákony. Řádka církevních organizací a časopisů otiskla Grygarovy pohledy na vztah vědy a víry a byla při tom přesvědčena, že Jiří Grygar je téměř jedním z nich. Na druhé straně se Grygar vyhýbá všem rozporům, jež nesporně existují mezi dnešním vědeckým popisem chodu vesmíru na jedné straně a nevědeckými náboženskými názory našich dávných předků na vesmír na straně druhé. Dodnes jsem zcela nepochopil, odkud se tato harmonie mezi Grygarovou vědou a vírou bere a proč není přehlušena více očekávanou kakofonií. Myslím si, že to je hlavně proto, že pan Grygar jisté nepříjemné otázky neotvírá, a tak vnáší mír a pokoru tam, kde mnozí z nás vidí konflikt. Ale mohu se mýlit: důvod této harmonie může být hlubší, než si dokážu racionálně vysvětlit.
Český národ je sice jedním z nejateističtějších národů na světě, ale to bohužel neznamená, že by u nás nevzkvétala víra v paranormální jevy, telepatii, poltergeisty, geopatogenní zóny a další více či méně moderní pověry. A pokud jde o tyto věci, které nás a vědu mají přesahovat, Jiří Grygar je bezpochyby na straně informovaných nevěřících, jimž se v tomto kontextu říká "skeptici". Koneckonců, když v roce 1995 tito lidé zakládali hnutí Sisyfos, byl mezi nimi i Jiří Grygar. Sisyfos za tu dobu udělal dost dobré práce. Přinejmenším ostatní skeptiky informoval, čemu všemu lidé kolem nás věří. A při udělování anticen Bludný balvan jsme se mnohokrát i zasmáli. Jiří Grygar byl pro nové členy Sisyfa odjakživa největším magnetem.
SMEKNĚME KLOBOUK
V roce 2009 se udělovala poosmé cena Česká hlava. K původně soukromé iniciativě založené v roce 2002 se postupně přidaly státní instituce, včetně Ministerstva školství ČR, Ministerstva průmyslu a obchodu ČR a Akademie věd ČR. Hlavní, národní cenu - kterou lze při troše fantazie nazývat Nobelovou cenou pro Čechy - dostal letos onkolog Josef Koutecký. Předloni například tutéž cenu získal Antonín Holý, jenž oslavil velké úspěchy při hledání léku na AIDS a kterého známe i z klipu Evropě to osladíme.
Nicméně vítězem Ceny předsedy Rady pro výzkum, vývoj a inovace byl jmenován Jiří Grygar, a to za popularizaci výzkumu. Grygar cenu odmítl včetně půl miliónu korun určených pro jeho osobní účely. Zdůvodnil to tak, že vládní rada, jež mu cenu chtěla poskytnout, od července 2009 poškozuje jméno a zájmy Akademie věd ČR, v níž Grygar pracuje. Vládní rada používá salámovou taktiku při svých plánech na zničení Akademie věd a toho se Jiří Grygar podle svých slov nemůže účastnit.
Pan doktor Grygar svou kritiku vládní rady očividně myslí vážně. Vyjádřil svůj názor způsobem, který by měl obyčejné smrtelníky přimět, aby smekli klobouk. Kolik čtenářů by obětovalo 500 000 Kč, aby vyjádřili svůj názor na vztah vládní rady k Akademii věd? Kolik peněz byste museli mít na kontě, abyste se k takové oběti odhodlali? Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má? Ačkoliv postoj pana Grygara dokazuje, že principy staví nad vlastní pohodlí, neplyne z toho přímo, že má pravdu, pokud jde o příčiny a důsledky zaostávání vědeckého výzkumu v naší vlasti. Kdo má tedy pravdu?
MRTVÁ ATMOSFÉRA
Ať se nám to líbí, nebo nikoliv, česká kotlina nikdy nebyla hlavní světovou líhní revolučních vědců. Zatímco James Clerk Maxwell sepisoval svoje rovnice popisující elektromagnetické pole, jeden z nejznámějších českých fyziků 19. století, jehož jméno ponechám v tajnosti, vymýšlel na Maxwella stále sofistikovanější nadávky. Slabý "tah na branku" ve srovnání s britskou nebo americkou fyzikou jsme nakonec po dlouhou dobu sdíleli i s Rakušany a dalšími národy monarchie. V hierarchii akademických hodností hrálo vždy důležitější roli to, zda člověk zestárne a "srovná se" s existujícím systémem, aby nikomu nevadil, než to, jakých dosáhne výsledků.
Přesto byly české země občas úspěšné a velké vědce přitáhly. V žilách jim ale většinou kolovala cizí krev. Tak tomu bylo i u rodáků jako Kurt Gödel, Ernst Mach nebo Gregor Mendel. Johannes Kepler formuloval v Praze dva ze svých tří zákonů o pohybu planet. Využil při tom velmi přesná data o polohách planet, která o několik let dříve získal Tycho Brahe. Ten se sám stal v roce 1599 císařským astrologem Rudolfa II. v Praze. Albert Einstein pobýval na německé univerzitě v Praze v letech 1911 a 1912. Srovnal si zde nejdůležitější myšlenky obecné teorie relativity. Antisemitismus byl jedním z důvodů, proč utekl, ačkoliv je pravda, že si tím moc nepolepšil.
Ale vraťme se zpátky do současnosti. Myslím, že jak pan Grygar, tak vládní rada si uvědomují, že náš základní výzkum nedosahuje světové špičky a asi ani dobrého průměru vyspělých zemí. Vládní rada má ovšem velmi odlišné názory od pana Grygara na to, kde jsou příčiny, i na to, co z toho plyne. Stejně jako pan Grygar považuji základní výzkum, tedy výzkum, jehož užitečnost lze očekávat jen v dlouhodobém horizontu a který se nemůže bleskurychle vyplatit ekonomicky, za klíčovou součást lidské kultury i pilíř budoucích technologií.
Vládní rada má ovšem dojem, že se v české vědě ztrácí bez valných výsledků hodně peněz, a chce tedy kohoutek trochu přiškrtit. Doktor Grygar to považuje za nepřijatelné. Místo toho věří tomu, že problémy jsou způsobeny neodborným vedením "diletanty" ve vládní radě. Jakkoliv souhlasím s tím, že různí politici a úředníci v podobných radách nejsou žádní spasitelé (a kromě vědy mohou být nekvalifikovaní i v managementu), Grygarovu víru, že hlavní problém je v nich, považuji za naivní. Rád bych jí věřil, ale vím, že se nezakládá na pravdě.
Základní rozdíly mezi českou a západní vědou se odvíjejí od laxnosti a závisti českých vědců a nedostatku konkurence. V českých vědeckých skupinách mnohdy vládne "mrtvá" atmosféra. Vedoucí, kteří mohou být na české poměry dobří, ale již přesto dosahují nejvýše světového průměru, a kteří často přežili ve svých křeslech i léta socialismu, nemívají zájem na tom, aby někdo došel dále než oni. Mluvím zvláště o různých "chronických kriticích prezidenta Klause" z Akademie věd ČR. Komunikace se světem také vázne a pro hosty nejsou české ústavy ani mezi nejpohostinnějšími.
Ale asi největším problémem české vědy je něco, co už začalo fungovat v českém komerčním sektoru - chybějící konkurence. Když mě přijímali do fakultního sboru Harvardovy univerzity, na stejnou pozici se hlásilo 66 kandidátů. (Tím nechci tvrdit, že vybrali nejlépe.) Takové situace jsou u nás nemyslitelné. Na každé místo je kandidát jeden, nejvýše dva, a přijme se tehdy, pokud lidsky nevadí dosavadnímu šéfovi. Vědecké výsledky prakticky nehrají roli. A tohle není vina vládní rady.
JEHO NÁZORŮM NASLOUCHEJME!
Z těchto důvodů mně připadá logické, pokud se někdo snaží českou vědu přestavět podobným způsobem, jakým se transformovala a stále transformuje česká ekonomika, i kdyby to alespoň dočasně znamenalo nadvládu aplikovaného výzkumu nad výzkumem základním. Nedělám si iluze o dokonalosti vládní rady a dalších lidí, již něco podobného chtějí provést. Ale ještě menší iluze mám o mnohých představitelích českých akademických kruhů, kteří už své omezené manažerské schopnosti (a vůli věci zlepšovat) ukázali, často už v dobách socialismu.
Jsem přesvědčen, že Jiří Grygar je osobnost, jež je hnána principy a láskou k vědě a která by patřila ke špičce - přinejmenším v popularizaci vědy - i ve světě, ale při svých rozhodnutích až příliš obhajuje lidi, o nichž se totéž říct nedá. Názorům Jiřího Grygara bychom přesto měli naslouchat. Zaslouží si to.
Autorem článku je LUBOŠ MOTL, český teoretický fyzik a publicista. Vystudoval MFF UK a Rutgersovu univerzitu. Poté působil na Harvardově univerzitě, kde tři roky také přednášel. Je jedním z autorů takzvané maticové teorie (neporuchová formulace teorie strun), dále se věnuje teorii twistorů, smyčkové kvantové gravitaci a dalším tématům teoretické fyziky. V roce 2007 odešel z Harvardu a ž? e ve svém rodišti, v Plzni. Jeho internetový deník The Reference Frame se stal v roce 2008 nejlepším blogem kontinentální Evropy.
