Alfred Hitchcock točil filmy s takovou samozřejmostí, s jakou dýchal vzduch. DOKÁZAL ZKROTIT FILM JAKO NIKDO PŘED NÍM, přiměl milióny diváků, aby se v kině slastně báli, uměl napínat i bavit. Byl jedinečný, a snad proto tolikrát napodobovaný.
NÁSLEDUJÍCÍ ŘÁDKY SHRNUJÍ ve dvaceti bodech některé ze základních principů či postupů Hitchcockovy tvorby nebo prostě vystihují cosi podstatného z jeho povahy a přístupu k životu. S příznačnou hitchcockovskou ironií by mohly fungovat jako recept na zaručeně úspěšný film. Podobných „pouček“ by se daly sepsat stovky, nicméně budete-li znát alespoň tento zlomek, otevře vám to dveře do Hitchcockova světa. Nejspíš nebudete točit filmy jako on, ale třeba o něco lépe jim porozumíte. Věřte, stojí to za to.
1. PĚSTUJTE SI SVŮJ STRACH
Prakticky v každé knize o Hitchcockovi narazíme na tuto historku: Když byly malému Alfredovi tak čtyři roky, možná pět let, poslal ho otec na policejní komisařství s dopisem. Komisař si dopis přečetl a zavřel chlapce do cely. Po deseti minutách ho propustil se slovy: „Tohle se stane zlobivým klukům!“ Čím si tehdy – jinak naprosto vzorný chlapec — vysloužil tak drsný trest, si později nepamatoval, faktem ale je, že strach z trestu, z nepříjemnosti, z komplikací ho provázel celý život. Byl fanaticky pořádný, snad aby po sobě zametal stopy. Za studií na jezuitské koleji byl pro něj strach z výprasku horší než výprask sám, hrozbě totiž nelze uniknout. Po celý život ho pak pronásledoval strach z policie, neustále prožíval pocity člověka, který byl neprávem zatčen. Tento stav se zhmotnil minimálně v polovině Hitchcockových filmů. O užitečnosti strachu v tomto případě není pochyb.
2. VYŘIĎTE SI TO S MATKOU
Hitchcock byl hodně dítě. Hodné, tlusté a introvertní. Ostatní kluci honili po dvoře mičudu, on stál opodál, ruce složené na břiše a pozoroval je. Sbíral mapy a jízdní řády, žil poměrně bohatým vnitřním životem, a kdykoli bylo potřeba, nacházel útěchu u matky. Byla dokonalá, vždy upravená, skvěle vařila, bezvadně se starala o domácnost a vždycky byla nablízku: „Nevzpomínám si, že bych někdy přišel domů a ona tam nebyla. Její přítomnost jsem považoval za samozřejmost.“ Většina Hitchcockových hrdinů má nějakou matku, více či méně „dokonalou“, ale vždy zatraceně přítomnou. „Nejtrvanlivější“ matku měl Norman Bates v Psychu. Paní Hitchcocková byla jistě vlídná žena a všechny ty matky semetriky, hysterky, úporně majetnické bytosti, ba dokonce dobře vysušené mumie odmítající opustit tento svět nelze považovat za otisk režisérovy matky. Ale podvědomí neporučíš.
3. VSAĎTE NA HVĚZDY
„Mým největším přáním je vejít do obyčejného obchodu s pánskými oděvy a koupit si tam oblek,“ svěřil se jednou Hitchcock Charlotte Chandlerové, autorce jeho biografie. Doma měl nepočítaně obleků ušitých na míru z té nejlepší látky, nikdy mu ale nebylo dopřáno pořídit si oblek běžné konfekční velikosti. Kdyby si prý mohl vybrat, chtěl by vypadat jako Cary Grant, tomu prý vždycky všechno dobře padlo. Hitchockův problém byl v tom, že se Carymu Grantovi ani v nejmenším nepodobal, ale v podstatě se tak cítil: „Osoba, kterou vidím v zrcadle, na mě působí jako někdo cizí, kdo vůbec nevypadá tak, jak se cítím.“ Hvězdy typu Granta či Jamese Stewarta představovaly jistý ideál – estetický i herecký: „Jakmile se ve filmu něco přihodí hvězdě, Grantovi nebo Stewartovi, publikum to mnohem více zasáhne.“ Hitchcock na hvězdy spoléhal, když nemohl obsadit tu svou, nesl to těžce. V šedesátých letech se nemohl smířit s tím, že kult hvězd vyhasínal. Stewart zestárl, Grant ukončil kariéru, aby ho publikum nevidělo stárnout, Ingrid Bergmanová opustila Hitchcocka kvůli režisérovi Robertu Rossellinimu a Grace Kellyová kvůli monackému knížeti Rainierovi. Hvězdný prach rozfoukal vítr.
4. NEPODCEŇUJTE BLONDÝNY
To, co platí o hvězdách, platí dvojnásob, pokud je hvězdou blondýna. O křehkou blondýnu v nesnázích se diváci bojí vždy mnohem více než o brunetu, či dokonce černovlásku nebo zrzku. Musí ovšem splňovat jednu základní podmínku: je nezbytné, aby se líbila mužům a zároveň vzbuzovala sympatie u žen. Hitchcock neobsazoval blondýny, jež vypadaly jako chodící reklama na sex, tedy Marilyn Monroeovou či Brigitte Bardotovou, ale vybíral si chladně působící krásky se zastřeným sex-appealem. Taková byla Grace Kellyová v Oknu do dvora, Tippi Hedrenová v Ptácích či Marnie, Kim Novaková ve Vertigu, Eva Marie Santová ve snímku Na sever severozápadní linkou nebo Janet Leighová v Psychu. Koneckonců i Anny Ondráková, která jako Anny Ondra získala hlavní roli v Její zpovědi (1929), byla blondýna.
5. HRDINA MUSÍ BÝT NEVINNÝ
„Neprávem obviněný muž poskytuje divákům větší pocit nebezpečí, protože se snáze mohou vžít do situace takového člověka než do situace někoho, kdo zločin skutečně spáchal a chce uprchnout,“ tvrdil Hitchcock. Tvrdil to zcela oprávněně, tahle metoda mu skvěle fungovala prakticky celou kariéru, vždy ji dokázal obratně variovat a zabalit do jiného pláště. Všední člověk vržený do kolotoče nevšedních událostí je dokonale zvěčněn ve filmu Na sever severozápadní linkou, v němž je Cary Grant omylem považován za tajného agenta, první půlhodinu filmu ani hrdina, ani divák netuší, co a proč se děje. Je to ale nesmírně napínavé a zábavné. V dramatu Nepravý muž hraje Henry Fonda neprávem obviněného z loupežného přepadení, ve Zpovídám se je Montgomery Clift neprávem obviněn z vraždy ...
6. JAKÝ JE PADOUCH, TAKOVÝ JE FILM
Je-li hrdina obviněn z něčeho, co neudělal, pak tu musí být i skutečný padouch. A ten by měl mít lidskou, milou, pokud možno přitažlivou tvář a dobré vychování. Například proto, aby měl nárok soupeřit s hlavním hrdinou o přízeň ženy, nebo prostě proto, aby to nebyl „evidentní padouch“, aby vnášel do příběhu napětí, pochybnosti, aby byl pro hrdinu dostatečně silným protihráčem. Protože: „Jak dobrý je padouch, tak dobrý je celý film.“
7. POŘIĎTE SI ALMU
Malá, drobná rusovláska Alma Revillová byla jen o jediný den mladší než Hitchcock (narodila se 14. 8. 1899). U filmu ovšem pracovala už od šestnácti let. Z dívky, jež vařila štábu čaj, se vypracovala na skriptku, střihačku, scenáristku. Hitchcock ji poprvé oslovil, jakmile se stal asistentem režie. Když pak odstartoval svou vlastní kariéru, byla jeho pravou rukou, často adaptovala předlohy, jež si vybral. Vzali se 2. prosince 1926, přivedli na svět dceru Patricii a žili společně v pevném a ničím neohrozitelném svazku až do Hitchcockovy smrti. Když režisér přebíral cenu Amerického filmového institutu, děkoval čtyřem lidem: střihačce svých filmů, scenáristce, matce své dcery a skvělé kuchařce, Almě: „Kdyby mě tehdy odmítla, byl bych dnes nejspíš jen jedním z pomalejších číšníků v tomto sále.“ Alma prý byla jediná, před níž mohl opustit důstojnost: „Důstojnost je příliš těžké břemeno, které s sebou člověk nemůže vláčet pořád.“
8. NEPIŠTE SCÉNÁŘE
Hitchcock o sobě prohlašoval, že není scenáristou: „Snad bych dokázal napsat scénář docela sám, ale jsem příliš líný nebo snad moje myšlenky těkají všemi možnými směry, vždycky to ale dopadne tak, že si přizvu ke spolupráci jiné autory.“ Ti pak pracují pod pečlivým dohledem režiséra, který si také potřebuje „sám objevit“ námět. Nikdy to nebyla gangsterka, detektivka, příběh o profesionálních zločincích, či dokonce horor, jaký bývá Hitchcockovi mylně podsouván. Nikdy to také nebyla vysoká literatura: „Třeba Dostojevského Zločin a trest, spousta slov a každé má svou funkci.“ Takové knihy považoval za dokonalý tvar, jenž filmovým přepisem může jen utrpět. Vybíral si méně hodnotné předlohy, často je přečetl pouze jednou: „Když mě základní myšlenka zaujme, zpracuji ji, naprosto zapomenu na předlohu a vytvářím cosi filmového.“
9. PŘIDĚLTE SI ROLI
Hitchcock se objevil v šestatřiceti filmech. Poprvé to bylo v roce 1927 ve snímku Nájemník. Prý to tehdy byla holá nutnost, bylo zapotřebí vyplnit záběr: „Později se z toho stala pověra a nakonec gag. Nyní však ten gag už dost překáží. Abych umožnil lidem dívat se v klidu na film, dbám na to, abych se předvedl během prvních pěti minut filmu.“ Obvykle jde o muže, jemuž ujel autobus, muže na jezdících schodech, muže v telefonní budce, muže v hotelové hale ... I v tomhle malém nesmyslu se leckterý režisér našel a snaží se být Hitchcockem.
10. MYSLETE NA DIVÁKY
„Musíte točit filmy se stejným záměrem, s jakým psal Shakespeare své hry, totiž pro diváky.“ A. H.
11. NETRVEJTE NA PRAVDĚPODOBNOSTI
Kritici dávali Hitchcockovi často na frak. Ti američtí ještě víc než evropští. To byl také jeden z důvodů, proč se François Truff aut rozhodl napsat knihu Rozhovory Hitchcock– Truff aut; chtěl v ní zachytit postoje a kvality muže, jehož tolik obdivoval. Pokud Hitchcockovi kritici něco vyčítali skutečně jednotně, pak časté nepravděpodobné scény, podezřelé shody okolností, svévolnosti, nezdůvodnitelné věci. Na to měl Hitchcock jednoduchou odpověď: „Pravděpodobnost mě nezajímá, ta je ze všeho nejsnadnější. Požadovat od vypravěče příběhů, aby dbal na pravděpodobnost, mi připadá stejně směšné jako chtít po malíři, aby maloval jen to, co vidí. Kritik, který mi vypráví něco o pravděpodobnosti, je člověk bez fantazie.“
12. OBJEVTE MacGUFFINA
MacGuffin je velmi podstatný, i když naprosto nedůležitý. Všichni ho chtějí, přestože není tak docela jasné, jestli je skutečně k něčemu. MacGuffin je termín, jenž se používá zejména v souvislosti se špionážními či dobrodružnými filmy a označuje cosi, kvůli čemu se točí celý ten kolotoč událostí. MacGuffi na je třeba najít a definovat v počáteční fázi psaní scénáře. Ve filmu Na sever severozápadní linkou to byly jakési mikrofilmy, jindy uran, matematický vzorec či schéma výroby supertajné zbraně. Často vlastně není nijak zjevné, jestli má MacGuffin nějaký skutečný význam – viz Na sever severozápadní linkou, nikdy se nedozvíme, co na oněch mikrofilmech vlastně je. „V průběhu let jsem se naučil, že MacGuffin je naprosté nic, nejtěžší ale je přesvědčit o tom ostatní,“ tvrdí Hitchcock a přidává anekdotu proč právě MacGuffin: „Dva muži cestují vlakem. Jeden se ptá druhého: Co máte v tom balíku? – Ale, to je MacGuffin. – A co to je, ten MacGuffi n? – To je přístroj na chytání lvů v Adirondackých horách. – Ale tam přece nejsou žádní lvi. – No, tak to tedy není žádný MacGuffin!“ Ano, MacGuffin je nic.
13. BUĎTE NENAHRADITELNÍ
Hitchcock tvrdil, že získal monopol na napínavé filmy proto, že nikdo jiný si nedal práci s tím, aby se zákony napětí ve filmu důkladně zabýval. Jeho praktická nenahraditelnost ale spočívala v něčem jiném. Celý film viděl v hlavě ve chvíli, kdy byl dokončen scénář. Poté natočil právě jen to, co bylo ve scénáři, neplýtval materiálem, netočil si různé varianty. Když pak mělo dojít na konečný sestřih filmu, byl nenahraditelný, jednotlivé scény nedávaly samy o sobě žádný smysl a jen on věděl, jak je přesně spojit tak, aby měl film náležitý účinek. Nenechával žádný prostor pro improvizaci ve střižně, takže jeho filmy nakonec ve valné míře dopadly tak, jak si je představoval. Jednou z jeho zásad napětí ve filmu bylo například to, že poskytl divákovi informaci, kterou hrdina ještě neznal. Jednoduché jak facka, efekt zaručený.
14. PŘEDVÍDEJTE
Ke konci kariéry Hitchcock tápal. Film Na sever severozápadní linkou začali takřka do písmene opisovat režiséři bondovek. Usoudil tedy, že žánr špionážního thrilleru raději opustí, byť byl prakticky jeho duchovním otcem, jenž nastavil a určil pravidla hry. Útěchu mu nepřinesli ani Ptáci, tenhle film zase předběhl módu katastrofických filmů, jež naplno vypukla až o pár let později. Ve své době nedocenění Ptáci se dočkali satisfakce až s odstupem. Opět v nich najdeme jasnou žánrovou definici, z níž pak se střídavými úspěchy čerpali tvůrci filmů o útočícím hmyzu či žralocích.
15. DOPŘEJTE SI ZBYTEČNOU SCÉNU
V Hitchcockových filmech tu a tam narazíme na tzv. zbytečnou scénu, je například vtipná či efektní, aby odlehčila vyprávění, případně shrnuje předchozí děj. Kdyby ve filmu nebyla, nejspíš by se nic moc nestalo. Hitchcockova vysněná zbytečná scéna by vypadala takto: Jsme v továrně na auta, hlavní hrdina tu má dlouhou dialogovou scénu a za ním jede pás, na němž se postupně šroubek po šroubku, kolo po kolu skládá automobil. Na konci scény sjede z pásu hotový nový, dosud nedotčený vůz, hrdina otevře dveře a z nich vypadne mrtvola. Mrtvola, která se vzala odnikud. Tuhle scénu chtěl Hitchcock použít ve filmu Na sever severozápadní linkou. Není tam. Proč? „Protože ani zbytečnou scénu nelze dát do filmu zbytečně.“
16. DĚLEJTE TO, CO SE VÁM OSVĚDČILO
Když se dostanete do úzkých, dělejte to, co už se vám dříve osvědčilo. Tuhle fintu Hitchcock využíval zejména v případě filmů, jež nebyly tak docela jeho šálkem čaje. Doporučuje ji aplikovat na jakoukoli tvůrčí činnost, ale hodí se i do běžného života: jakmile se ztratíte, vraťte se stejnou cestou zpět do místa, kde nastal průšvih.
17. BUĎTE SEXUÁLNĚ ZDRŽENLIVÍ
Hitchcock se ženil v sedmadvaceti letech, tehdy byl ještě panic. Své ženě byl po celý život věrný. Kdo Hitchcocka znal, tvrdí, že není důvod tomu nevěřit. Sám Hitchcock později prohlašoval, že žije vlastně jako starý mládenec, erotické sny se mu prý sice nikdy nezdají, ale jistou představivost údajně má. Každopádně dokázal onu potlačenou erotickou tenzi velmi efektivně přenést na plátno. Z dnešního pohledu to nejsou nijak odvážné scény, ale mezi jeho hrdiny to vždy jiskřilo, a hlavně dokázal setřít hranice mezi sexem a násilím: ve vraždách bylo vždy něco milostného a milostné scény často působily jako vraždy.
18. KAŠLETE NA OSCARA
„Vždycky jsem byl objemný, což je podle mne důvod, proč jsem nikdy nezískal Oscara. Nevypadám totiž jako umělec, jako někdo, kdo v podkroví trpí hladem,“ komentoval Hitch cock svůj neúspěch u Americké filmové akademie. V kategorii Nejlepší režisér byl nominován pětkrát, za filmy Mrtvá a živá, Záchranný člun, Rozdvojená duše, Okno do dvora a Psycho, sošku pozlaceného „atleta“ ale tenhle tlouštík nikdy nezískal. Bonmot z úvodu doplnil realistickým pohledem na stav věcí: „Napínavé filmy se netěší takovému zájmu. Jsou považovány za horskou dráhu v zábavním parku, jen jako zdroj vzrušení. Padouši a hrdinové, vzdechy a polibky.“
19. JE TO JEN FILM
Traduje se historka: Nešťastná Ingrid Bergmanová přišla za Hitchcockem s tím, že nemůže najít správnou motivaci pro svou roli. „Ingrid, předstírej, vždyť je to jen film,“ poradil jí Hitchcock. Když brali herci film příliš vážně, ujišťoval je, že přece o nic nejde. Jediný, koho nedokázal přesvědčit, byl on sám. Film byl pro Hitchcocka jednoduše vším. Nedokázal mít sice nadhled nad filmem, ale dobře věděl, že film nadhled potřebuje. Často kritizoval své starší filmy kvůli nedostatku humoru. Pravdou je, že jeho nejlepší snímky buď humor obsahují, nebo jde o vážné příběhy vyprávěné s ironií (Ptáci, Psycho). Hitchcock si často kladl otázku, zda má při zpracování námětu odložit svůj smysl pro humor, nebo ho naopak využít. S odstupem času přišel na to, že druhá možnost je ta správná.
20. MILUJTE HO
„Má láska k filmu má pro mne větší význam než jakákoli morálka.“
ALFRED HITCHCOCK se narodil v Londýně 13. 8. 1899. Jeho otec obchodoval s ovocem a zeleninou, matka byla v domácnosti. Studoval na jezuitské koleji a na School of Engineering and Navigation. Poté nastoupil u telegrafické společnosti Henley. Při zaměstnání navštěvoval kursy výtvarného umění na univerzitě. K filmu se dostal jako kreslíř mezititulků, později se vypracoval na asistenta režie a scenáristu. První film zkusil natočit už v roce 1922, jmenoval se Číslo 13 a zůstal nedokončen. Za svůj první opravdový film ozna - ču je Nájemníka (1926). Natočil na šedesát filmů v Anglii a v Hollywoodu, řada z nich je dnes filmovou klasikou. Vynikal především v žánru psychologického thrilleru, špionážního filmu a kriminálního dramatu. Nikdy nenatočil žádný horor, přestože bývá často mylně označován za mistra hororu. Jeho doménou byla filmová výstavba napětí. Byl ženatý se scenáristkou a střihač kou Almou Revillovou, s níž měl dceru Patricii. Působil také jako tvůrce a producent televizních pořadů Alfred Hitchcock uvádí. Nikdy nedostal Oscara.
