Radek Jaroš

Radek Jaroš Zdroj: Radek Jaroš

Radek Jaroš

„Někomu odumírají mozkové buňky v hospodě, jinému v himálajských osmitisícovkách,“ říkává s úsměvem RADEK JAROŠ (47). Před dvěma týdny stanul na vrcholu Lhoce ve výšce 8516 metrů, když výstup na svou již dvanáctou osmitisícovou horu pojal jako „one-man show“: expedici tvořil jen on sám – bez kolegů, šerpů či nosičů a tradičně bez pomoci kyslíku.

 

NA ČTVRTÝ NEJVYŠŠÍ KOPEC SVĚTA vylezl vlastně téměř dvakrát, protože během čtyř týdnů se dvakrát ocitl ve čtvrtém výškovém táboře, malinkém stanu ve výšce 7700 metrů; stavěl ho tři hodiny v děsivých poryvech vichřice. Expedice mu od počátku připadala pošpatnělá. Nejdříve odřekl účast kamarád Američan (dostal náhle dobrý džob), takže odletěl do Nepálu sám. Potom musel čekat v základním táboře na věci zatoulané kdesi na letištích. Když ale materiál konečně doputoval, skončilo slušné počasí, nastaly mrazy (v noci až minus 20 stupňů), vichřice a sněhové vánice. I tak lezl, ohrožován padajícími kameny a malými lavinami, nahoru i dolů, stavěl a zásoboval výškové tábory. Když občas skrz mraky vysvitlo slunce, říkal mu kulatý vrah, protože pálilo padesátistupňovým žárem. Stanům na trase výstupu tady běžně hrozí, že je sníh zasype nebo sfoukne vichr. Tohle ho nyní sice nepotkalo, stan ve čtvrtém táboře našel v pořádku, ale stejně váhal. Před závěrečným výstupem je totiž nutné zvážit mnoho faktorů: únavu, nejbližší vývoj počasí, čas nutný k cestě na vrchol, ale i k návratu, plus nárůst únavy. Váhal, avšak ve dvě hodiny v noci vstal, oblékl se, uvařil čaj, vyrazil do mrazu a tmy, ušel třicet metrů a – vrátil se ... Tak byl vyčerpaný z předchozích dnů. „Bylo mi to ale líto, tak jsem to v šest zkusil znovu a po neuvěřitelné dřině jsem zdolal po 16 hodinách vrchol Lhoce,“ napsal stručně SMS na svůj web ještě týž den, 19. května 2011. Aby ne stručně – po takovém výkonu!

 

TĚŽKÁ ZKOUŠKA

Rodák z Nového Města na Moravě (narozen 20. dubna 1964) prý na první skalku vylezl v holínkách jako šestiletý. V dětství zkoušel kdejaký sport a k horolezectví se dostal jednoduše: na horské túře s rodiči na Slovensku potkal partu novoměstských horolezců. S nimi pak vyrazil do Žďárských vrchů na skály Drátník, bylo mu čtrnáct. Ze skalního lezení přešel na vysokohorské a v osmnácti už jezdil na víkendy do Tater. „Tady se stalo to nejstrašnější, co mě mohlo potkat. Odjeli jsme, já a moje dívka horolezkyně, zase na Slovensko. Mně bylo dvacet, jí osmnáct. Tehdy si domluvila výstup s jinou skupinou a při něm ji smetla lavina. Ke společnému odjezdu nepřišla. Já se o tragédii dozvěděl až za dva dny. Psychicky jsem byl úplně dole a málem se stal náboženským fanatikem. Myslel jsem, že ona stále žije někde na obláčku. To byla těžká zkouška.“

 

Na hory ale nezanevřel. Lezl ve skalách i horách, běhal na lyžích, jezdil na kole a hrál krajský přebor ve volejbale. V pětadvaceti byl v Altaji na pětitisícovém Piku Učitel a šestitisícovém Piku Moskevské pravdy. Absolvent strojnické průmyslovky dělal ve fabrice technologa, ale to ho nebavilo. Když založil se třemi horolezeckými kamarády firmu na výškové stavební práce, hobby se mu stalo zaměstnáním. Zkratku firmy HCS žertem vysvětluje jako „Horolezci Celého Světa“. Dnes je v ní společníkem, protože se stal profesionálním horolezcem.

 

DVAKRÁT EVEREST

„Do třiceti mě vůbec nenapadlo, že někdy polezu v Himálaji. Žil jsem normální život, měl rodinu, pracoval ve firmě. Lezl jsem v Tatrách, Alpách, Tchien-šanu i Pamíru, až v roce 1994 přišla nabídka k účasti v expedici na Mount Everest. I když to byl drahý výlet, šel jsem do toho, ale počasí nás bohužel na vrchol nepustilo.“

 

Je strhující vypravěč. Takhle líčí, jak o čtyři roky později prožíval druhý a tentokrát úspěšný výstup na nejvyšší horu světa: „Pod vrcholem jsem měl výpadky paměti a rozum zavelel: Jdi dolů! Začal jsem sestupovat, jenže pak mi došlo, že taková šance se už nemusí opakovat. Zastavil jsem, napil se a vtom vidím Vláďu Noska, o kterém jsem si myslel, že to vzdal. Když slyšel o mých potížích, poručil mi, ať zůstanu na fleku, že na vrchol dojde a pak spolu sestoupíme. Já ho ale neposlechl a šel s ním. Na vrcholu to strašně foukalo, objali jsme se a vyfotili. Mě napadlo podívat se i na nepálskou stranu, a když jsem to udělat, došlo mi, že jsme na vrcholu Everestu nebyli. K němu zbývalo ještě sto metrů. Šli jsme je hodinu. Teprve tam, u takové trojnožky, jsme udělali správný fotky.“ Stalo se 19. května 1998 v půl druhé odpoledne.

 

O zdaru dalších expedic rozhodovalo hlavně počasí. O dva roky později na třetí nejvyšší hoře světa, Kančendženze, šílený vichr uvěznil Radka Jaroše, Josefa Morávka a nepálského šerpu přes týden v malém stanu ve výšce 7400 metrů; málem tam zmrzli.

 

O rok později na K2, druhém nejvyšším a také nejobtížnějším himálajském vrcholu, bylo ve hře kolektivní rozhodnutí. Radek respektoval postoje kolegů Zdeňka Hrubého a Petra Maška. „V osmi tisících metrech jeden říkal, že to dá, druhý nedá. Já mohl jít sám, ale držel jsem basu. ‚Půjdeme jindy,‘ řekl jsem. Počasí ovšem zrovna přálo. Z jiných expedic nahoru vylezlo a vrátilo se devět lidí. Byl jsem nezkušený, dnes vím, že to byla chyba.“

 

Na Kančendžengu se vrátil v květnu 2002. Na vrchol hory, která je podle pověstí domorodců sídlem místních bohů, člověk nesmí vstoupit. „Horolezci to ctí a zastavují pod vrcholem. Proto jsme s Martinem Minaříkem zůstali čtyři metry níže. Tady je důležité vědět, že pod vrcholem jsou nebezpečné sutě kamenů. Stačí jeden krok a člověk padá s lavinou šutrů dva kilometry. Stalo se to prý mockrát. S Martinem jsme se raději neobjali na vrcholu, ale pod horou, kdy už bylo jasné, že nás bohové opravdu pustili.“

 

KATABOLISMUS A EMOCE

V dalších letech vystoupal na čtyři osmitisícovky – Broad Peak, Čho Oju, Siša Pangma, Nanga Parbat. V roce 2005 měl tak šest pomyslných zářezů na cepínu. Tehdy už poznal, že k pohybu ve vysokých horách má i tělesné dispozice, protože je štíhlý, nemá mohutné svaly, a tudíž ani velkou energetickou spotřebu. Navíc je nutné od pěti a půl tisíce metrů nadmořské výšky brát v úvahu vliv katabolismu. „To je proces, při němž lidské tělo nezpracovává to, co člověk sní. Tělo čerpáživiny ze svých rezerv, sžírá vlastní bílkoviny. Ubývá svalové hmoty, mizí svaly na rukou i nohou, nikoliv pneumatika v pase. Tuky totiž tělo rozkládá jako poslední. Výškové horolezectví proto nedělá pěkná těla. Takže když se z Himálaje vrátím domů, nemám svaly, ale zato mě dva týdny pronásleduje nesmírný hlad na maso.“

 

Tohle však zní až moc prozaicky, ptejme se raději na emoce po výstupu na vrchol osmitisícovky. „Přicházejí, ale člověk je tak vyčerpaný, že jich moc není. Já navíc fotím a fi lmuju, každý vrchol mám zachycený. Nejdříve se napijete z termosky, pak posilníte ionťákem, chvíli se kocháte, v tom místě jste skutečně nejvýš, a pak už myslíte na sestup. Cílem není vrchol, ale návrat. Stále se musí hospodařit se silami i ubíhajícím časem. Nastává sestup ve tmě, vánici či mlze, mnohdy s hledáním fi xních lan po hmatu. Často je to horor.“

 

KDYŽ V HORÁCH UMŘU …

Horolezectví je sport, ovšem i svébytný způsob myšlení či styl života. Kdo není horolezec, obtížně to chápe. Radek Jaroš čelí v novinářských rozhovorech otázce, proč ho lákají vrcholy hor, už spíš naučenou a univerzální odpovědí. „Začal jsem lézt kvůli vztahu k přírodě a klidu od lidí.“ A zeptáte-li se, proč se pouští do nebezpečných výstupů, odpoví opět stručně: „Jezdit dnes autem po dálnici bývá někdy nebezpečnější!“ U další časté otázky, kolikrát mu šlo na horách o život, je nemyslitelné, aby to spočítal. Spíš jde o to, vzpomenout si ...

 

Stalo se při výstupu na Nanga Parbat: „S Petrem Maškem, zvaným Miska, jsme byli asi v 5000 metrech, když on uviděl nad námi malý obláček. Ha, lavina! Nafilmujeme, jak vzniká, napadlo nás. Obláček ale rychle rostl a nám brzy došlo, že obrovská lavina se řítí na nás. Šílený hukot provázela i silná tlaková vlna. Utéct už nebylo kam, padli jsme do sněhu, vyhrabali si pod obličejem kapsu vzduchu a s hrůzou čekali. Leč lavinu odklonila skála ležící tři sta metrů od nás, kterou jsme neviděli. Lavina dál padala, její hukot utichal, zůstal po ní jen zvířený sníh a my dlouho nic nechápali. ‚Ty vole, jsme už v nebi, nebo furt na zemi?!‘ ptali jsme se jeden druhého, než jsme se vzpamatovali.“

 

Příhoda ze Šiša Pangmy: „Tehdy jsem měl opravdu kliku. Při sestupu, kdy jsme se nejistili lanem, mi uklouzla noha a pode mnou byl asi kilometr ... Naštěstí jsem bleskově zasekl oba cepíny do stěny a na nich se udržel. V tu chvíli jsem mohl mít tep určitě dvě stě padesát ...“

 

Někdy ovšem nastanou v Himálaji nepředvídatelné okolnosti, kdy nejspíš rozhoduje intuice či jakýsi šestý smysl. „Sedím vedle řidiče džípu, jedeme po úzké silnici, nad námi i pod námi skalnatý strmý svah. Najednou se, nevím proč, podívám nahoru na svah a uvidím mračno prachu. Kamenná lavina! ‚Stop! Zpátky!‘ zařval jsem. Řidič dal zpátečku, zacouval a snad za dvě vteřiny spadla deset metrů od auta lavina balvanů a zavalila silnici. Jet o něco rychleji nebo kdybych se nepodíval, bylo by to hodně špatný.“ Často dostává i otázky ohledně závěti. „Tohle neřeším, závěť jsem nesepsal. Myslím, že kolegové jsou na tom podobně. Když jsem lezl poprvé na Everest, spalo nás ve stanu šest a přišla na to řeč. Tehdy jsme se všichni shodli na jednom: Když tady umřu, hoďte mě do nějaké trhliny! Proč by se mělo tělo složitě přepravovat přes půlku zeměkoule?!“

 

POMOC NA DHAULÁGIRÍ

Stalo se na jaře 2008 při výstupu na osmitisícovou Dhaulágirí. Ve výšce téměř 7000 metrů a při zhoršeném počasí narazili Zdeněk Hrubý a Radek Jaroš na dva Poláky postižené zdravotními problémy. Radek s jedním sám sestoupil ve vánici a ve tmě do nižšího tábora, zatímco Zdeněk se nahoře postaral o druhého horolezce. Když Polákům zachránili život, do stěny se vrátili a výstup dokončili. Při návratu z vrcholu, oba značně unavení, pomohli ještě dvěma vyčerpaným Španělům. Byla to zvláštní situace, ve stěně bylo totiž několik dalších expedic, ale nikdo z nich se k pomoci neměl. „Lhostejnost se bohužel v horách rozmáhá. Asi dvacet horolezců se na nemocné Poláky jen koukalo ze stanů ... A při pomoci Španělům to bylo podobné. To se nám pro změnu dostalo ‚užitečných rad‘ typu, ať na ně dáme pozor,“ vybavuje si Radek Jaroš. Klub fair play Českého olympijského výboru udělil oběma horolezcům hlavní cenu za rok 2008. „Ocenění si vážíme, protože kromě jiného připomíná to, že horolezectví bylo vždy synonymem férovosti a statečnosti.“

 

KORUNA HIMÁLAJE

K dosažení nejvyšší horolezecké mety – stanout na všech čtrnácti osmitisícových vrcholech naší planety, tedy na takzvané Koruně Himálaje – chybějí Radku Jarošovi dva vrcholy. Na příští rok plánuje Annapurnu a o rok později K2; tady půjde již o pátý pokus ... „Korunu“ dobylo zatím pouze dvacet statečných: prvním byl legendární Ital Reinhold Messner roku 1986 a jako poslední se to podařilo Korejce Unsun v roce 2010, zároveň jako první ženě. Dodejme, že však ne všichni z této dvacítky stanuli na vrcholech bez pomoci kyslíků.

 

„Dnes jsem profesionální horolezec, ale to neznamená, že jenom lezu a lezu. Je tomu paradoxně spíš naopak, protože mám na lezení méně času. Musím se starat o veškerou svou agendu. Jsem manažer, řidič, sekretářka, fotograf i fi lmař, pořádám besedy a výstavy,“ vyprávěl mi nedlouho před letošní expedicí, když do své poslední knížky, Hory shora, vepsal dedikaci: Kde je vůle, tam je cesta! „Tohle platí obecně o jakékoliv činnosti, ale horolezec by měl mít ještě trochu víc rád přírodu,“ dodal.

 

Mimochodem, minulý týden, pár dní po zdolání Lhoce, poslal z Nepálu na svůj web SMS: „Dnes jsem cítil neuvěřitelný vůně rostlin. Viděl zelenou trávu růst a fi alovej kvítek. Kreténovi hrabe?! Některý obyčejný věci jsou neuvěřitelný. Seděl jsem na zemi v trávě.“