Ladislav Bátora

Ladislav Bátora Zdroj: MF Dnes / Jan Zátorský

Ladislav Bátora

Státní úředník se málokdy stane mediální hvězdou, aspoň té střední velikosti. Pokud nespáchá zločin. Bátora sice nic neukradl a nikoho nezabil, ale stejně se mu dostalo slávy. Kdo je tedy člověk, jenž absolvoval několik vysokých škol a zároveň je schopen v průvodech nosit transparent s nápisem: „Intelektuálové,
už jděte do hajzlu“?

 

Kde se vlastně tento muž vynořil? Člověk, kterého pro jeho názory chválí prezident Klaus, je předsedou euroskeptické akce D.O.S.T., bývalý personální šéf ministerstva a teď vicekancléř tamtéž? Podle svého šéfa, ministra školství Dobeše, je Bátora svědomitý národovec a katolík. Takové označení zní trochu jako popiska ze zaprášené vitríny Národního muzea.

 

Řadu údajů o sobě uvádí Bátora ve své autobiografii na stránkách EUportál. Vlastní životopisy patří k pramenům mírně nespolehlivým, nicméně pokud jde o některá fakta, můžeme se na ně snad spolehnout.

 

Bátora se narodil v Praze 17. března 1952. Jak připomíná, byl o dva týdny později katolicky pokřtěn a jeho matka dodnes žije v Náchodě. Katolík Bátora se v roce 1979 oženil civilním sňatkem, ale jeho manželství skončilo rozvodem. Z tohoto vztahu má syna Alexandra.

 

Sám si za jedno ze svých životních mot zvolil výrok Františka Ladislava Riegra, jenž v roce 1873 lid vyzýval: „Nepřestávám vám opakovati: ‚Čechové! V práci a vědění je naše spasení!‘“ Toho vědění a pracování absolvoval skutečně hodně. „V roce 1967 jsem byl přijat na gymnázium v Jaroměři a studium jsem v červnu 1970 zakončil maturitní zkouškou z dějepisu a jazyka českého, latinského a anglického, a to s vyznamenáním, navzdory tomu, že mi v závěru posledního ročníku hrozilo vyloučení ze studia za ‚soustavné vyvolávání antisovětských nálad‘,“ tvrdí Bátora.

 

VĚČNÝ STUDENT

Jeho učednická léta se poněkud protáhla. Je to bohatý soupis: od roku 1970 studoval v Praze anglistiku a kulturní dějiny, o pět let později ho z fakulty vyloučili za antikomunistické projevy. Dostudoval až po dvaceti letech. Od roku 1979 nicméně začal studovat obor ekonomika zahraničního obchodu, od roku 1996 mezinárodní politické vztahy, od roku 1999 právo. A tím to nekončí: „Vedle studia vysokoškolského na uvedených čtyřech fakultách jsem si ještě rozšiřoval nebo prohluboval vzdělání například v kursech komerční němčiny a ruštiny na Institutu zahraničního obchodu v letech 1978–1980, v kursu moderní čínštiny u prof. Oldřicha Švarného v letech 1979–1981 a v ročním kursu Konrad-Adenauer-Stiftung ,Institucionální a právní aspekty Evropské unie‘ ve školním roce 2000–2001.“ Aby toho nebylo málo, přidal od roku 1987 dálkové studium politologie na Ústřední politické škole Československé strany socialistické. Než čtenáři usnou, ještě několik dodatků: „V roce 1992 jsem studoval japonské firemní řízení na institutu Association for Overseas Technical Scholarship (AOTS) v Jokohamě.“

 

Bátorova biografie je pozoruhodná tím, že všude byl, školy dokončil, ale pokud jde o práci a politiku, nikde nezůstal. Celkem to dělá všechno dojem, že není jen jeden, ale asi tak čtyři Bátorové a všichni velmi aktivní.

 

Po vyhození z fakulty odešel do Restaurací a jídelen a dělal skoro rok číšníka. Pak šel na dva roky na vojnu. I zde studoval, jak jinak, a po absolvování poddůstojnické školy dostal funkci chemický zbrojíř. Poté tento rotný, anglista a číšník odešel v roce 1978 do Škodaexportu jako referent. „Po celou dobu jsem pracoval v útvaru mezinárodní spedice jako samostatný referent pro zajišťování přepravy zboží z kapitalistických států.“ V ČEZ pak dělal strojníka buldozeru, směnového mistra zauhlování a odstruskování, vedoucího hospodářské správy a tak dále, až se rok před revolucí stal ředitelem v teplárenských závodech, po revoluci pak mimo jiné generálním ředitelem firmy spojené s Národně sociální stranou, vydávající deník Noviny. Abychom to zkrátili, 90. léta znamenají pro Bátoru pouť po různých ředitelských a náměstskovských místech různých firem.

 

SOCIALISTICKÝ SOCIALISTA

Kromě studia a četných prací zvládal ještě politickou činnost, ačkoliv politika v pravém slova smyslu v normalizačním Československu neexistovala. V roce 1983 tedy vstoupil do Československé strany socialistické. To byl satelit kroužící kolem KSČ, která měla v zemi ústavně danou vedoucí úlohu v rámci Národní fronty. Bez komunistů nebylo samozřejmě nic možné a socialistická strana měla jen jeden účel, který kdysi pojmenoval Josef Škvorecký: Ukazovat tento útvar žasnoucím naivkům ze Západu. Kdyby si snad mysleli, že je u nás jen jedna strana a její vláda, byli tu ještě socialisté a lidovci. Nešlo o stranu, byl to fíkový list zakrývající (pro naivky) pravý stav věcí. ČSS byla záhadný útvar, jejž nikdo mimo tuto stranu nechápal. Lidovci byli spolkem, který občas kryl nějaké nevinné katolické aktivity, třeba zájezdy na poutní místa nebo boj o právo v obci obnovit hřbitovní zeď. K čemu byli socialisté v socialistickém Československu, nebylo nikdy jasné. Tedy krom Bátory a dalších, třeba Jiřímu Paroubkovi, jenž do strany také vstoupil a pak psal do novin oslavy na Vítězný únor.

 

„Jednak jsem chtěl dát svému odporu vůči marxismu i institucionální ráz, když už ‚to‘ na mě stejně zase prasklo,“ říká Bátora, „jednak jsem usoudil (a dodnes jsem přesvědčen, že právem), že ČSS se v horizontu nějakých pěti let stane jedním z protagonistů protikomunistického převratu, a to nejen s ohledem na svou pořád ještě nezapomenutou a úctyhodnou národně socialistickou minulost.“
Co bylo na kolaboraci s komunisty úctyhodného, těžko říci. Podíl této „strany“ na listopadu 1989 spočíval v tom, že vedení dalo k dispozici balkón pro projevy Občanského fóra. „Do strany jsem vstoupil také ve víře, že se v ní setkám s lidmi, kteří svým demaskováním projevili jistou dávku odvahy, a v tom jsem se nezklamal: v čím nižším segmentu členské základny jsem se pohyboval, s tím opravdovějšími vlastenci a odpůrci režimu jsem se potkával. Považoval jsem to tehdy a dodnes považuji za autonomnější protest než podpisem elitářské Charty 77 exkulpovat údajně polepšené někdejší komunistické škrtiče naší svobody a samostatnosti.“
Nějak z toho není patrné, proč by bývalí komunisté, již často zaplatili za svůj chartismus vězením a zničením kariéry, místo aby se káli, měli být horší než ti, kteří zločinný režim podporovali tím, že se podíleli po celou dobu jeho existence otevřenou kolaborací na jeho krytí.

 

V letech 1983 až 1984 byl Bátora několikrát souzen za „veřejné a pohoršlivé hanobení skupiny obyvatelů proto, že jsou stoupenci socialistického společenského a státního zřízení“. Byl střídavě odsuzován a osvobozován, až přišla hromadná amnestie k 40. výročí osvobození republiky Rudou armádou. Počátkem roku 1989, kdy začalo být vzhledem k neudržitelnosti poměrů jasné, že se něco stane, se podílel na aktivitách „obrodného proudu“ ve straně. Jenže ve straně vedené Jiřím Vyvadilem už pro něj nezbylo žádné významné místo a ze strany ho v srpnu 1990 vyloučili. Založil tedy s dalšími polistopadovými socialistickými disidenty Národně socialistickou stranu. Tento podnik neměl dlouhého trvání a s řadou dalších členů přešel do ODA. Tam se mu ale po čase nelíbil postoj strany k „sarajevskému atentátu“ a televizní krizi na přelomu let 2000–2001. Protože „národně konzervativní proud“ v ODA narazil a nový předseda Michael Žantovský se těmto lidem nelíbil, došlo k dalším odchodům.

 

POŘÁD KANDIDOVAL

Bátora je mnohonásobný neúspěšný kandidát. Do Parlamentu kandidoval třikrát, naposledy v roce 2006 jako nezávislý kandidát na prvním místě kandidátky Národní strany na Vysočině. Zdůvodňoval to tím, že by chtěl dát svůj hlas ODS, ale že ho odpuzuje její „euro-fana­tik-real-skepticismus“ a „vondrotopolánkovský“ evropeismus.

 

Pokud jde o jeho hodnotové názory, vyjadřuje se velmi květnatě. Říká, že má „raději Prodanou nevěstu než Odcházení, raději čecháčky než světáčky, raději věřit než dlužit, raději Koniáše než Halíka, raději zájezdní hostinec U tří lip než grandhotel Bilderberg ... A už vůbec ne evropeismus, humanrightismus, genderismus, multikulturalismus, feminismus, antidiskriminacionismus, politickou korektnost, oikofobii, ekumenismus, pozitivní diskriminaci, homosexualismus, Pravdu a Lásku ordinovanou z Havlova nevětraného mravního a duševního pelechu, environmentalismus, Mezinárodní trestní soud, Kaplického a Ježkův blobismus ... A vůbec celou tuhle oblbující novosocialistickou dogmatiku vrchnostensky distribuovaného Blaha namísto Svobody; dogmatiku, kterou nás cílevědomě a zlovolně ubíjejí a jednou zaručeně ubijí! Tak ať je to aspoň co nejpozději ...“

 

Je tedy Ladislav Bátora skrytý fašista a pravicový radikál? Než se přidáme automaticky k mediálnímu odsudku, je potřeba se na něj podívat i z druhé strany. Patří nejspíše k lidem, kteří jsou nespokojení, až nešťastní z toho, že, jak říkal Shakespearův Hamlet, „vymknuta ze svých kloubů doba šílí“. Šílí takto podle konzervativců nejméně od doby osvícenství, podle Bátory dokonce už od některých středověkých myslitelů. (Předtím asi nešílela, poznamenal by ironicky stoupenec moderní doby.) Lidem jako Bátora se nezdá, že by snaha lidské mysli a její ambice pořád něco konstruovat a převracet hodnotový řád naruby k něčemu dobrému vedly. Přinesla snad Francouzská revoluce víc než pozvolný vývoj k demokracii v Anglii? Nemění se současné ideje politické korektnosti se všemi svými kvótami a deformacemi jazyka v novou zotročující ideologii? Mají nové evropské struktury, jež jsou tu pár let, být nadřazeny národům a státům, které jsou tu tisíc let? Je nutné legitimizovat svazky homosexuálů a leseb a stavět je tak přinejmenším psychologicky na úroveň manželství? Hodně se mluví o demokracii, ale nedrží nakonec moc v rukou vždy nějaké skupiny „kluků, co spolu mluví“? Není na místě spíše zločince trestat než pro ně dělat místo kriminálů obstojné ubytovny, kde se jim žije lépe než chudým, co nic neprovedli, a navíc se je tam někdo pokouší „převychovat“, místo aby byli v souladu se zdravým rozumem prostě potrestáni? Takto bychom mohli pokračovat donekonečna.

 

Ty otázky jsou legitimní. Co je problém Bátory, není to, že se hlásí ke konzervatismu, ale to, že se jednak dává někdy do spolku s podivnými lidmi, za druhé, že divně mluví, a pak to, že je při tom všem i člověk placený státem.

 

Ale postupně. Ti podivní lidé. Z videa natočeného 17. prosince 2005 je vidět, že významný spolupracovník ministra Dobeše Bátora se zúčastnil setkání Vlastenecké fronty. Tam proběhla přednáška neonacisty Petra Kalinovského. Kdo je Kalinovský? Je to bývalý mluvčí Národního odporu a člověk, jenž byl ohlašovatelem protižidovské demonstrace v Maiselově ulici v lednu 2003. Přednáška se jmenovala Historie, příčiny a vývoj českého protižidovství. Byli na ní například Ladislav Malý z Dělnické strany. Za pár měsíců kandidoval Bátora na kandidátce Národní strany společně s Janem Skácelem. Strana zelených s chutí v televizním archívu vyhrabala video, kde je Bátora na ultrapravicové demonstraci v říjnu 2008, tedy dva roky poté, co kandidoval za Národní stranu.

 

VŠICHNI MOJI BLÍZCÍ

Můžeme klidně pominout, že po­dle zjištění jakéhosi hackera má Bátora ve svém e-mailu adresu na někdejší předsedkyni už neexistující Národní strany Petru Edelmannovou nebo právě na extremistu Jana Kopala, ale i poradce premiéra Romana Jocha či Petra Cibulku z Pravého bloku. To samo o sobě nic nedokazuje. Jocha, Cibulku a taky Michala Semína mám v e-mailu taky, stejně jako leckterý novinář tam má kdekoho včetně primase českého Duky a Vladimíra Remka a obskurního mystifikátora Lukáše Kohouta. Rozdíl je v tom stálém společném výskytu. Je skutečně jedno, že Bátora kandidoval, byť jako nezávislý, za Národní stranu? Předsedkyně strany Edelmannová prohlásila v on-line rozhovoru pro iDnes 9. 5. 2006: „Podporujeme emigraci Cikánů momentálně žijících na území ČR do Indie.“ Nebo o Vietnamcích: „Nebude-li zde ani jeden, bude naše země čistší, klidnější a bezpečnější.“ Proč se Ladislav Bátora diví, že nás někdo posuzuje podle toho, s kým se dáváme dohromady?

 

Nejen divní lidé kolem něj, ale také divný jazyk k Bátorovi neodlučně patří. „Proti ideji ideu, ale proti pěsti pěst!“ napsal kdysi ve sporu ohledně stavby Kaplického knihovny. Na pověstnou knihovnu můžeme mít svůj názor, ale proč taková silácká slova? Vyjadřoval se tak ostatně už dříve. Třeba v prosinci 1997 v Týdnu: „Havel, jenž se systematicky, rád a s chutí vzhlíží v pavučinami pokryté bustě Masarykově, snaže se úporně a zdánlivě nemotorně — a ke škodě celé společnosti – moderovat coby ‚nadstranický, a (tudíž) neomylný gyroskop‘ přirozeně nesmlouvané spory o podobu nového státu, kymácí se ve snad nechtěném objetí se Zemanem, Sládkem a Grebeníčkem šalupou našeho doposud ,oukropového kapitalismu‘ a nadále ‚bramboračkové demokracie‘.“

 

Týdeník Respekt, s nímž se Bátora nemá vzájemně rád, zjistil, že když měl dotyčný v roce 2000 dopravní přestupek a chtěli po něm pokutu, poslal dopis na Dopravní inspektorát. V něm píše: „Doposud jsem ctil zákony i nelegitimních režimů, s tím je ale konec. Přemluvte Vašeho kosmopolitního filantropa Havla, ať prosadí stanné právo, a nedovolené parkování trestejte v polních soudech smrtí.“ Je mu líto, že neodešel z tohoto „zednářského zřízení“ a neemigroval. „Jsem zčásti uherský Fin,“ říká Bátora, „a nemám tudíž, na rozdíl od vašich indoevropských – byť snědých — příbuzných, sebemenší šanci na přiznání azylu.“

 

Na serveru europortal.cz zase v prosinci 2009 hřímá: „Nyní už víme bezpečně, že Topolánek je nejen zabedněnec, hulvát a krobián, ale i sketa. Nebo odevzdaná loutka, která záměry nemění s každou změnou fáze své bipolární afektivní poruchy, nýbrž podle pokynů. Odněkud …“

 

Silná slova si ponechal i v současnosti. Jeho výroky o ministru Schwarzenbergovi, předsedovi koaliční strany TOP 09, vedly k vládní roztržce. „Chudáček starej ... To se mu to bezostyšně prská, když ví, že ho přinejmenším ze tří důvodů nemohu vyzvat na souboj ...“

 

Od posledního výroku, který se objevil na jeho facebookovém profilu, se však distancoval. Výrok „na panu knížeti se již začíná projevovat stařecká senilita. Jeho zednářské, pravdoláskařské a oportunistické tendence jsou pro naši zemi cestou do pekel“ je údajně výtvorem nějakého hackera. Technicky je to samozřejmě možné.
Ale ten autentický výrok o prskajícím stařečkovi by sám o sobě stačil.
Úředník nemá být, pokud se přidržíme klasického pojetí německého sociologa Maxe Webera, originální osobnost. Je to spíše role, člověk, jenž dělá, co má dělat. Měl by být zaměnitelný, bez emocí, výkonný, neutrální. Na jeho práci by nikdo, kdo nečte podpis, neměl poznat, kdo ji koná. Od toho je úředník. Jinak ať se stane politikem, knězem nebo prorokem.

 

Teď je tedy Ladislav Bátora poradcem ministra školství a přítelem mnoha lidí na Facebooku a doporučili mu moc nemluvit. Jak toho dosáhnout, není jasné. Jak říká posedlý muž Ježíšovi sám o sobě, „je nás mnoho“. To je takový stav duše. Jeden Bátora umlkne a další začnou mluvit nejpozději do týdne.