Gerhard Richter

JE JAKO CHAMELEÓN. Gerhard Richter fascinuje svými realistickými obrazy, ale vedle nich je schopen malovat čistě abstraktně, aniž by mu to činilo jakékoliv problémy. Je to výjimečné. Malíři zpravidla „jedou“ jednu linii, která jim přinesla úspěch, a málokdy jsou ochotni zkusit také něco jiného. Richter jako by věděl, že takto může zasáhnout ještě mnohem širší publikum, než kdyby býval jen brnkal na jednu strunu. Pokud by jej náhodou chtěl někdo obvinit z konzervativnosti, bude s tím mít velmi těžké dokazování.

MILIÓNOVÝ STRÝČEK RUDOLF

V jeho životě i díle se plasticky odráží historie Německa od čtyřicátých let minulého století až do současnosti. Je v tom všechno, čemu by se Němci nejraději vyhnuli nebo vymazali ze svých vzpomínek, ale stejně se to vždycky, když to nejméně očekávají, vrátí zpět. My, Češi, o tom ostatně také něco víme.

V tomto ohledu jsou pro Gerharda Richtera klíčové zejména tři obrazy z poloviny šedesátých let, tedy z doby, kdy se jako třiatřicetiletý dostává do povědomí světa moderního malířství a vytváří si svůj nezaměnitelný styl „rozmazané malby“ podle nejrůznějších rodinných či novinových fotografií. První z nich – Onkel Rudi neboli Strýček Rudi – namaloval v roce 1965 a zobrazil Rudolfa Schönfeldera, svého strýčka z matčiny strany v uniformě vojáka Wehrmachtu. Rudi byl v rodině oblíbencem, pořád dobře naladěný, každou chvíli se něčemu smál – nejenom když u toho byl někdo s fotoaparátem, prostě „veselý strejda“. V roce 1944 padl v Normandii. Gerhard Richter jej namaloval jako pokus o vyrovnání s rodinnou minulostí, což se v šedesátých letech v Německu nenosilo – byl jeden z prvních. Tento obraz se stal nejenom ikonou Richterovy tvorby, ale také celého poválečného německého umění. Malíř ukázal, že i vojáci, kteří bojovali na špatné straně, měli také svou vlastní identitu, lidskou stránku – a někdo je také měl rád. Byla v tom zašifrovaná prosba o odpuštění, ale nikoliv o zapomnění: Rudi se totiž usmívá, ačkoliv jsou jeho dny sečteny. Mimochodem, Gerhardův otec byl člen NSDAP, za války byl zajat a z amerického lágru se vrátil až v roce 1946, navíc po válce nemohl vykonávat svoje učitelské povolání. Budoucí slavný malíř zase oblékal uniformu Hitlerovy mládeže, takže věděl, co to znamená poslouchat rozkazy. Dá se říci: byl v tom všem ponořen až po uši.

NACISTA V LIDICÍCH

V roce 1966 přišel Sir Barnett Stross, anglický lékař, s myšlenkou uctít pětadvacáté výročí vyhlazení Lidic vytvořením umělecké sbírky v rámci mezinárodního hnutí „Lidice musí žít“. V Německu se této myšlenky chopil berlínský galerista René Bloch a v roce 1967 začal dávat dohromady kolekci obrazů a objektů současných německých umělců, jež byla neobyčejně kvalitní, oslovení výtvarníci – mezi nimi například Joseph Beuys, Wolf Vostell, Jorg Immendorf nebo Günther Uecker – věnovali svoje špičkové věci. Gerhard Richter dal … Strýčka Rudiho. Podíváme- li se na tento obraz dnešníma očima, jedná se o nejcennější artefakt z umění druhé poloviny dvacátého století, jaký se nachází v majetku českých muzeí a galerií. Samotný Richter si jej cení na osm miliónů eur, tedy na dvě stě miliónů korun. Od roku 1968, kdy byl převezen do tehdejšího Československa, nechyběl na žádné jeho důležité výstavě, počet jeho zápůjček jde do dvou desítek. Ani v Tate Modern, ani v Neue Nationalgalerie ale originál k vidění není (pouze fotografie, které malíř pořídil v roce 2000), protože vzhledem ke stále probíhajícímu soudnímu sporu mezi Českou republikou a fi rmou Diag Human vydalo ministerstvo kultury zákaz půjčovat artefakty ze státních sbírek, protože by jim mohlo hrozit zabavení. Onkel Rudi je zatím dobře chráněn v depozitáři Galerie Lidice a od 28. března bude běžně k vidění jako hlavní magnet nově uspořádané stálé expozice. Jestli se ještě podívá někdy do světa, to zůstává nezodpovězenou otázkou.

ZAVRAŽDĚNÁ TETIČKA

V roce 1965 namaloval podle další rodinné fotografie obraz Tante Marianne (Teta Marianne), jenž se stal jakýmsi protějškem Strýčka Rudiho a který rodinnou „anamnézu“ válečných let doplňuje zase z jiného úhlu pohledu. Tragičtějšího. Na rozdíl od Rudiho byla totiž Marianne obětí nacistické ideologie. Na obrazu je namalována, když jako čtrnáctiletá zřejmě pečuje o samotného malého Gerharda Richtera. Je to krásná, idylická kompozice dospívající dívky s nemluvnětem. Marianne Schönfelderová – Rudolfova sestra – však onemocněla schizofrenií a jako duševně nemocná byla podle tehdejších nacistických zákonů nejprve sterilizována a později, 16. února roku 1945, tři měsíce před koncem války, zavražděna v ústavu v rámci „programu euthanasie“. Tělo bylo pohřbeno v masovém hrobě s dalšími pěti tisícovkami pacientů.

Dva příběhy, dvě tragédie. A jeden strašlivý paradox. Ještě než se dal Richter v pětašedesátém do malování těchto svých příbuzných, k nimž měl jako chlapec nesmírně blízko, půjčil si z alba své první ženy Emy typický prázdninový snímek z konce třicátých let. Je na něm zachycena Ema se svým otcem (a budoucím Gerhardovým tchánem) Heinrichem Eufingerem, matkou a mladším bratrem někde na pláži. Obraz z roku 1964 dostal nejprve jméno Familie Eufinger (Rodina Eufingerových), později byl samotným malířem „anonymizován“ a přejmenován na Familie am Meer (Rodina u moře). Aniž o tom věděl, otevřel Pandořinu skříňku. Heinrich Eufi nger byl totiž lékař-gynekolog, jenž se ve službách SS podílel na tvorbě rasové politiky třetí říše; dotáhl to až na hodnost Obersturmbannführera. Po válce strávil tři roky v internaci v zajateckém táboře Mühlberg v Sasku, tedy v sovětské okupační zóně. Měl ale štěstí, protože jako doslova všeho schopný lékař zachránil život manželce velitele tábora, takže se dostal ven a nakonec mohl opět provozovat lékařskou praxi, dokonce byl jmenován primářem gynekologické kliniky v Olden burgu. V klidu se dožil požehnaných čtyřiadevadesáti. Až v roce 2004 novináři z listu Berliner Tagesspiegel dospěli k odhalení, že samotný Eufinger přímo odpovídal za sterilizaci a následnou smrt Gerhardovy tety. On sám, když si svou první ženu bral, prý neměl o těchto souvislostech ponětí.

PAK PŘIŠEL ŠOK

Možná měl víc pátrat. Z téhož období je také datován obraz Herr Heyde (Pan Heyde), který vznikl podle novinové momentky a jehož hlavním protagonistou je profesor Werner Heyde, psychiatr a hlavní organizátor programu T-4, což byla šifra pro euthanasie. Po válce ho věznili, ale podařilo se mu utéci a pak žít a pracovat pod jménem Fritz Sawade v nemocnici ve Flensburgu. Štěstí se jej dlouho drželo, nakonec byla ale odhalena jeho pravá identita a Heyde pět dnů před začátkem procesu spáchal ve vazbě sebevraždu oběšením. Zatímco o vině profesora Heydeho Gerhard Richter nepochyboval, v případě svého tchána jej letité odhalení muselo o to více šokovat. Zločinec a jeho oběť se potkávají na výstavách, už jaksi patří k sobě, nerozlučně, aniž s tím něco mohli udělat. Dvě strany téže mince.

V této souvislosti stojí za citaci Richterova slova, jimiž vysvětluje svůj pohled na pojetí reality v umění. „To, co označujeme jako skutečnost, není zde a není skutečné, dokud se to nestane skutečností v podobě umění,“ tvrdí rozhodně malíř. „Umění tedy nikdy nepodává výpověď o skutečnosti, je samo jedinou skutečností, která existuje!“ Je to tak chytře řečeno, až si člověk řekne, že takhle přesně a jasně to může formulovat snad jedině – Němec.

VE SVĚTLE SVÍČKY

Gerhard Richter si jako Němec prožil ledasco, kromě nacistické ideo logie si také prošel zkušeností budovatele socialistického Německa. Narodil se v Drážďanech a až do roku 1962 žil v „demokratické“ části rozdělené země, kde se život odvíjel v zajetí stejných schémat, jaká se pěstovala všude, kam sahala sovětská moc. Na konci čtyřicátých let maloval propagandistické a divadelní plakáty, v padesátých letech ho přijali – na druhý pokus – na drážďanskou Akademii výtvarných umění, kde dostal v roce 1956 diplom. Nic jiného než socialistický realismus není povoleno, a když v roce 1959 na přehlídce Documenta 2 v západoněmeckém Kasselu poprvé vidí obrazy Pollocka a Fontany, je doslova otřesen.

Právě ony jsou těmi spouštěcími impulsy, jež vedou Richtera k rozhodnutí emigrovat na Západ: „Byl jsem jimi fascinován,“ vzpomíná s odstupem. „Mohl bych říci, že tyto malby byly skutečným důvodem k tomu, abych opustil Německou demokratickou republiku. Uvědomil jsem si, že celý způsob mého myšlení byl špatný, že se nedá překlenout mezera mezi socialismem a kapitalismem a najít nějakou třetí cestu. Výsledek by byl jen kompromis.“ V roce 1961 se dostává přes Západní Berlín konečně do Spolkové republiky, kde navštěvuje akademii v Düsseldorfu, nejvýznamnější uměleckou školu v zemi. Tři roky nato začíná se svými „rozmazanými“ obrazy, které představují novou kvalitu v realistickém žánru. Od té doby je Gerhard Richter neustále na vzestupu. Žijící legenda.

NEJDRAŽŠÍ MALÍŘ

Jeho Svíčka, obraz z roku 1982, byl prodán v dražbě aukční síně Christie’s 15. října loňského roku za 16,6 miliónu dolarů. Ještě dávno předtím vešel v širší známost na obalu desky skupiny Sonic Youth Day dream Nation (1987), za jehož použití Richter nechtěl nic platit, neboť se pokládá za příznivce kapely. Sběratelé jsou Richterovými svíčkami posedlí, z jeho košatého díla je právě o ně na dražbách největší sháňka: Svíčka namalovaná v roce 1983 přišla jednoho z nich v roce 2008 – opět v aukci Christie’s – na 15 miliónů dolarů.

Richterovy abstraktní obrazy jsou přece jen o něco „levnější“, ale stejně už překonaly psychologickou hranici deseti miliónů dolarů. On sám je však vůči takovým cenám velmi skeptický. „Z takových sum jsem nesvůj, jsou stejně absurdní, jako je absurdní bankovní krize,“ řekl před zahájením své loňské retrospektivy v londýnské Tate Modern, jež se nyní přesunula do Neue Nationalgalerie v Berlíně. „Je nemožné to pochopit.“ S rozhořčením, o němž se dá těžko soudit, je-li upřímné, nebo předstírané, dodává: „Je to … blbost!“ Sám Richter svoje ceny samozřejmě ovlivnit nemůže – je to práce galeristů a obchodníků s uměním, kteří díla „pobouřeného umělce“ nabízejí, a také těch, již je ochotně kupují. Jsou to spojité nádoby.

JEN BAVÍME LIDI

Když odhlédneme od hry čísel, tak je Gerhard Richter především umělec, který neochvějně věří v sílu malby, toho nejvznešenějšího média výtvarného umění, i když si pomáhá fotografiemi. „Jsem si stále jist, že malování je jednou ze základních lidských schopností stejně jako tanec nebo zpěv.“ V jeho případě to platí stoprocentně. Nemá důvod, proč by se obracel k jinému způsobu vyjadřování. Richter, jemuž bylo 9. února osmdesát, „diktuje“ a zároveň si užívá svého postavení. Nezdá se, že by se přeceňoval: „Ptáte se, jak se změnila za ty roky, co maluju, role umělce? Je to teď víc zábava. Bavíme lidi.“