Do podvědomí vešel jako král českých hochštaplerů. Když, jak se traduje, prodal hrad Karlštejn. Jmenoval se Harry Jelínek. Ve všeobecném povědomí je vnímán jako vcelku sympatický PODVODNÍK SE SMYSLEM PRO RECESI. Jenomže Harry Jelínek měl i jinou tvář. Byla to tvář vyznavače myšlenek Adolfa Hitlera a fanatického bojovníka proti údajnému židovskému nebezpečí. Po roce 1945 se Harrymu Jelínkovi, který se ocitl na listině hledaných nacistických válečných zločinců, podařilo zmizet. Od té doby je u nás ofi ciálně nezvěstný.
DÍVÁM SE NA ROZLEHLOU VILU. Byla postavena po roce 1918 a žila v ní rodina vlašimského lékaře Karla Jelínka. Doktor Jelínek byl osobním lékařem bohatých, a hlavně mocných Auerspergů, což byli majitelé zdejšího zámku. Jelínkovi se tak mohli počítat mezi místní honoraci, což se týkalo i jejich dvou synů, mladšího Karla a staršího Josefa. Ten se narodil 14. října 1905 a nechal si říkat Harry. Dostalo se mu skvělé výchovy. Matka dbala na to, aby už od útlého dětství studoval francouzštinu, angličtinu a samozřejmě i němčinu.
Svého času se mi podařilo vyhledat několik posledních pamětníků, kteří mi o mladém Harrym Jelínkovi vyprávěli. Patřila mezi ně tehdy již pětadevadesátiletá Helena Fantlová. „Tady, ve Vlašimi, ho znal každý. Byl to hezký a statný chlap. No a mohu o něm ještě říci, že se pomamil,“ vzpomínala paní Fantlová a vzápětí mi vysvětlila: „Jeho maminka se jmenovala Františka. Ovšem nechala si říkat Ksandra. Ona byla něco nóbl. Stále si na něco hrála. A na Harryho nedala dopustit. Tím ho ale dost zkazila.“ Uchované školní výkazy dokazují, že Harry Jelínek byl všechno možné, jen ne vzorný žák. Přestože byl nesporně nadaný a hodně inteligentní. Postupně ho vyloučili ze dvou gymnázií. Nakonec se mu podařilo odmaturovat na reálce v Praze-Karlíně. To mu bylo již jedenadvacet let. Pak zapracovaly kontakty jeho otce a prominentní student Harry se ocitl na medicíně.
GIGOLO PRAŽSKÝCH BARŮ
Jak je z archívu Karlovy univerzity zjevné, prošel čtyřmi semestry. To je pozoruhodné, neboť podle výkazů nesložil byť jen jednu jedinou zkoušku! Studium ho nebavilo. Ovšem studentský život se mu zamlouval. Už jen proto, že měl díky rodičům kapsy stále plné peněz. Tehdy ho také zaujal svět drahých restaurací a nočních podniků. Ten poskytl Harrymu, který se rád nechával titulovat doktore nebo inženýre, také zaměstnání. Stal se totiž profesionálním gigolem. Měl k tomu předpoklady. Plynně mluvil třemi cizími jazyky, byl hezký a s elegantním vystupováním. Nudící se paničky z vyšších kruhů ho milovaly. Takto spokojeně si žil Harry dlouhé měsíce. Jenže pak se jednoho dne v Praze objevil jeho otec a všechno prasklo. Pro slovutného lékaře Jelínka to byla velká rána. „Doktor Jelínek zemřel v pouhých jedenapadesáti letech. Ale pravděpodobně to bylo z vyčerpání a nervového selhání. K tomu ho pravděpodobně přivedl právě jeho syn,“ řekl mi další z pamětníků, František Müller.
Přestože lidumil Karel Jelínek zemřel předčasně, měl svým způsobem štěstí. Nedožil se totiž vrchol né hochštaplerské kariéry svého syna. Ten se posléze stal obchodníkem s obrazy a starožitnostmi. Jeho metody, jak přijít snadno k penězům, byly vskutku pestré. Přečtěme si například úryvek žaloby, již na Harryho Jelínka podal pražský obchodník Stanislav Budil: „… přišel ke mně do obchodu neznámý pán, který se mi představil jako Harry Josef Jelínek, velkostatkář na Vlašimsku. Prohlížel si některé obrazy. O dvou obrazech prohlásil, že by je chtěl koupit za požadovanou cenu osmdesáti tisíc korun. A že nemá okamžitě hotových peněz, že má dostat peníze za 187 vagónů brambor, ale ty že dostane až za dva měsíce, a že by tedy obrazy dříve zaplatit nemohl. Potom mi ukázal fotografi e tří zámků, o nichž tvrdil, že mu také patří a že je šlechtic rakouského původu.“ V tomto případě důvěřivý obchodník nakonec přece jen nějaké peníze dostal zpět. Ale pouze polovinu smluvené částky. A ještě mohl být rád. V jiných případech Harry obchodního partnera okradl úplně. Měl na to talent.
V ROLI BARONA
Jednoho krásného dne se Harry Jelínek pustil do obchodu, který mu měl zaručit nesmrtelnost. „Seznámil se s důvěřivým americkým podnikatelem. A že mu prodá hrad Karlštejn. Dokonce ho prý přesvědčil o tom, že ten hrad je jeho. No a říká se, že Karlštejn opravdu tomu Američanovi prodal,“ vzpomínala Helena Fantlová. Někdo tvrdí, že si to Harry celé vymyslel. Jsou však badatelé, již oponují, že k prodeji opravdu došlo. Harry prý zorganizoval (s pomocí podplaceného kastelána) na Karlštejně velkolepou party, kde šokovaného amerického obchodníka se žvýkačkami a jeho ženu obsluhovali herci v pážecích kostýmech a na hradním nádvoří se pohybovali další komparsisté v rolích sluhů či dvorních dam. Všichni Harryho okázale oslovovali pane barone. Harry Jelínek později tvrdil, že plán prodeje Karlštejna vymyslel společně se svým přítelem Jiřím Kristianem Lobkowiczem, slavným motocyklovým a automobilovým závodníkem.
Stalo se tak v roce 1931. Vsadil prý také na to, že Američan bude posedlý touhou po šlechtickém titulu. Ty byly tehdy u nás zakázány. Jedním z prvních zákonů nově vzniklé Masarykovy Československé republiky bylo totiž zrušení šlechtických titulů. Šlo o zákon č. 61 z 10. prosince 1918. Za jeho nedodržení se trestalo buď vězením od 24 hodin do 14 dnů, nebo pokutou od 50 korun do patnácti tisíc Kč. Tento zákon mimochodem platí dodnes. Harry Jelínek se chlubil, že od amerického továrníka vyinkasoval třicet tisíc dolarů. Ale ať už se to všechno zakládá na pravdě, nebo ne, je neuvěřitelné, jak mu všechno procházelo. Paní Helena Fantlová pro to měla vysvětlení. „On měl opravdu dobré vychování, měl skvělé vystupování. Lidé mu prostě věřili. Působil opravdu seriózně.“ Ne každý však podlehl šarmu tohoto podvodníka. Například jeden z posledních pamětníků zlaté éry Barrandova, někdejší fi lmový herec doktor Wilhelm Pruner. „Jakpak bych si na něho nepamatoval … Často chodil třeba do Mánesa. Ale mně osobně připadal dost divný. Ten jeho obličej … Neměl jsem z něho dobrý pocit,“ vyprávěl mi Pruner v roce 2009. A byl to právě doktor Pruner, který, jak mi tvrdil, prodej Karlštejna na poslední chvíli zastavil. Je tedy docela možné, že informaci o třiceti tisících dolarech, jež měl za prodej hradu dostat, si Harry Jelínek vymyslel. „To já mu to tehdy zhatil,“ tvrdil mi doktor Pruner. „Vyslanci té země jsem řekl, že u nás nemůže nikdo prodávat hrad. Je to přece státní majetek.“ KOMEDIE V TRAMVAJI Policejní spisy týkající se aktivit Harryho Jelínka vypovídají až neuvěřitelné příběhy. Harry úspěšně šmelil se starožitnostmi, s obrazy, s plagiáty. Na jeho kontě přibýval počet okradených a napálených důvěřivců. Během let 1928 až 1937 byla na Harryho Jelínka podána neuvěřitelná 501 žaloba pro podvody různého rozsahu.
V průměru jedna žaloba týdně. Přesto však nebyl ani jednou odsouzen, či dokonce uvězněn. Na policii i u soudů se cítil jako doma, zájem u justice o svou osobu si vyloženě užíval. Byl mazanější než všichni kriminalisté dohromady. Jednu z jeho účinných metod představovalo soustavné nepřebírání policejních či soudních obsílek. Z archívu evidence obyvatelstva v Praze můžeme zjistit, že v letech 1928 až 1937 bydlel postupně na 22 adresách. Při mapování podvodů a hochštaplerských kousků Harryho Jelínka si zajdu, aby to bylo náležitě stylové, do pražského Obecního domu. Tady totiž seděl jednoho červencového dne roku 1938 i Harry. Seznámil se tu s bohatým Čechoameričanem panem Nowákem. A u černé kávy napadl Harryho Jelínka další z jeho geniálních plánů. Rozhodl se Čechoameričanovi prodat tramvajovou linku číslo jedna. Řekl, že je zástupcem majitele tramvajové linky. Pak se domluvil s průvodčím tramvaje, zorganizoval projížďku, kdy ohromený Američan sledoval, jak panu průvodčímu, který Harryho úslužně oslovoval pane řediteli, rychle přibývají peníze vybrané od cestujících. Panečku, to je ale byznys, řekl si Američan a další den vysázel Harrymu zálohu čtyři tisíce dolarů, aby si tím pojistil předkupní právo.
A Harry opět zmizel jako pára nad hrncem. Leckdo by mohl Harryho vnímat jen jako podvodníka, jenž těžil z důvěřivosti druhých. Jenomže Harry Jelínek se začíná měnit. A tahle jeho změna vrcholí 15. března 1939. Doktor Pruner mi vyprávěl o tom, jak právě v tento osudový den, kdy do Prahy vtrhla německá nacistická vojska, potkal na Václavském náměstí Harryho Jelínka. „Vidím Harryho, směje se na celé kolo a pak, k mému nesmírnému údivu, natáhne před sebe pravici a zařve: Heil Hitler! Ani se neptejte, co jsem mu tehdy řekl. Nebylo to ani trochu slušné,“ popsal mi Wilhelm Pruner.
VE JMÉNU ADOLFA HITLERA
Pátrání po dalších osudech Harryho Jelínka mě zavedlo před jistý dům v pražské Ječné ulici. Tady totiž sídlilo Evropské vydavatelství a rovněž časopis Znova. Jeho šéfredaktorem a spolumajitelem byl Harry Jelínek. Časopis Znova, jejž stejně jako Evropské vydavatelství získal Harry Jelínek výhodným sňatkem, byl v letech 1939 až 1944 plný zuřivých útoků zejména proti Židům. Někdejší gigolo a podvodník s obrazy se stal zuřivým antisemitou a ještě zuřivějším nacistou. Harry Jelínek měl kontakty v nejvyšších kruzích gestapa a ve svých publikacích nepokrytě stranil těm českým podnikatelům, kteří se zmocnili židovského majetku a arizovali jednotlivé fi rmy. S gustem skandalizoval nepohodlné novináře, také spisovatele či umělce, jako například Karla Čapka či Egona Ervína Kische. A s radostí uvítal deportace Židů. V jednom z článků píše: „Jsme listem, který nekompromisně hájí zájmy malého, poctivého českého, arijského člověka proti hydře židovského velkokapitalismu.“ V lednu roku 1945 je Harry Jelínek zadržen gestapem. Pro podvody. Záhy je však osvobozen. Zachoval se výslechový protokol, v němž mimo jiné uvádí, že už od roku 1934 pracoval ve službách nacistické Bezpečnostní služby (SD). A velmi podrobně popisuje i své zpravodajské aktivity.
Byl ovšem natolik chytrý, že potápějící se loď jménem nacistická třetí říše včas opustil. O jeho zmizení vypověděl po válce někdejší prominentní příslušník SD doktor Jiří Arvéd Smíchovský: „Harry Jelínek odjel z Prahy 17. dubna 1945 ve společnosti nějakých prominentních Poláků. Dostal se přes Domažlice do Bavorska. Měl u sebe větší množství marek a nějaké jiné valuty. Také zlato a brilianty.“
HARRY A KARDINÁL
Někdejší gigolo a podvodník se ocitl na listině nacistických válečných zločinců. Pod číslem 653. Objevovaly se však nejrůznější zprávy, podle nichž prý byl pod ochranou Američanů. Jindy se zase říkalo, že zahynul kdesi v Bavorsku. Jenomže Harry Jelínek si i nadále užíval života včetně toho, že udržoval korespondenční styk se svou rodinou.
Nějakou dobu žil v Bavorsku, pak se přesunul do Itálie. Tam se s ním v roce 1968, pouhý týden po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, potkal tehdejší student Ilja Burián. Bylo to na pobřeží moře, v turistickém letovisku. Správce kempu tehdy panu Buriánovi řekl, že zná nějakého jeho krajana, který by se s ním chtěl sejít. A tak se pan Burián ocitl tváří v tvář elegantnímu zhruba šedesátiletému muži. „Představil se jako Jelínek,“ vyprávěl mi pan Burián. „Protože jsem historii pana Jelínka znal, reagoval jsem trochu překvapně: Pane Jelínku, já vás přece znám, říkám mu. Bylo patrné, že věděl, co mám na mysli. Vůbec ho to nevytočilo,“ popsal mi Burián. Harry Jelínek pak pozval studenta a několik jeho přátel do baru. Tvrdil o sobě, že je světoznámý malíř. Vydával se za žáka Alfonse Muchy. Jak pan Burián vzpomínal, společnost mu dělala půvabná, asi třicetiletá rusovláska, již Harry představoval jako hraběnku a svou životní družku. Pan Burián mi také ukázal časopis, který mu Harry Jelínek věnoval. Sloužil mu mimo jiné jako prezentace jeho vlastní osoby. Časopis je plný fotografi í nejenom Harryho Jelínka, ale i jeho údajných obrazů. „Ten časopis rozdával hlavně Němcům. Zřejmě v nich viděl potenciál ní kupce svých obrazů. Ostatně sám vidíte, že v tom časopisu je řada článků, jež Harryho Jelínka označují za jednoho z největších žijících italských umělců.
Je tam dokonce dáván na roveň Modiglianiho a dalších podobných umělců,“ popsal Ilja Burián. Na jednom ze snímků ho vidím s generálním konzulem Spolkové republiky Německo a s jeho ženou. Harry Jelínek se v Itálii pohyboval ve společnosti opravdových prominentů. Ani trochu ho netrápilo, že byl česko slovenskými orgány hledán jako nacistický válečný zločinec. Z italských zdrojů je patrné, že se tu rovněž prezentoval jako zasloužilý bojovník proti komunistickému nebezpečí. V archívu někdejší československé vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců jsou rovněž informace, že Harry Jelínek měl po válce vstoupit do služeb americké zpravodajské služby. „My jsme seděli v tom baru, jak už jsem vyprávěl, a tam v jednom okamžiku začal Harry Jelínek o sobě tvrdit, že je plukovníkem americké tajné služby. Myslím, že to nemělo působit ani tak na mě, jako spíše na mé německé přátele,“ řekl mi Burián o svém setkání s Jelínkem. Harry Jelínek nakonec zemřel v klidu a míru v roce 1986 v italské Guarene d’Alba. Bylo mu 81 let. Až do svých posledních dnů se mohl jen smát všem lidem, jež ve svém dlouhém životě podvedl. Rovněž i těm, které ve svých novinách zuřivě napadal ještě i v době, kdy odcházeli do terezínského ghetta, do vyhlazovacích táborů a na smrt.
Osudy Harryho Jelínka tvoří součást knihy Stanislava Motla Bomba pro T. G. Masaryka (a další příběhy hrdinství a zločinu).
