Po prvním kole senátních voleb se z Dolejše stala hvězda, která na chvíli zastínila i předsedu KSČM Vojtěcha Filipa.

Po prvním kole senátních voleb se z Dolejše stala hvězda, která na chvíli zastínila i předsedu KSČM Vojtěcha Filipa. Zdroj: ČTK / Roman Vondrouš

Jiří Dolejš
V ROCE 2006 Dolejše nedaleko Poslanecké sněmovny napadli tři muži a surově ho zbili.
Jiří Dolejš se zasloužilou soudružkou Jiřinou Švorcovou
3
Fotogalerie

Jiří Dolejš

Jedenapadesátiletý komunista Jiří Dolejš se stal jednou z ústředních postav uplynulých voleb. Přestože se nakonec do Senátu nedostal, způsobil na politické scéně nebývalý poprask, protože do druhého kola v Praze 8 postoupil z prvního místa. Vystudovaný ekonom, který v roce 1984 začínal v českém prognostickém ústavu, však ještě NEŘEKL POSLEDNÍ SLOVO. Pokud v příštích parlamentních volbách vyhraje levice a ČSSD vezme komunisty do vlády, Dolejš by se klidně mohl stát ministrem fi nancí a zasednout v kanceláři, kterou obývali už dva jeho spolužáci z vysoké školy.

NARODIL SE 24 LEDNA 1961, v Československu zrovna začínala třetí pětiletka a u moci byl Antonín Novotný. Jeho otec byl policista dělnického původu, tehdy člen Sboru národní bezpečnosti, matka se živila jako úřednice. Oba byli v KSČ a žili v Praze. „V rodině jsme měli straníky, to ano. Dokonce hned poválečné členy. Ale rodiče nebyli žádní funkcionáři, nikdy mě do ničeho netlačili. Já bych se ani nedal. Vždycky jsem měl svou hlavu,“ říká Dolejš.

 

Kariéra dnešního místopředsedy KSČM se však začala zřetelněji rýsovat až na Vysoké škole ekonomické v Praze, kam nastoupil koncem 70. let. Tam se potkal i se dvěma pozdějšími ministry fi nancí za ČSSD. „S Pavlem Mertlíkem jsme spolu byli v ročníku, ale já studoval plánování a on se věnoval politické ekonomii. Takže jsme o sebe zakopávali,“ vzpomíná Dolejš. „Jirka Rusnok byl se mnou přímo v kruhu, také dělal plánko.“

 

Mertlík si Dolejše z VŠE nepamatuje, ale z pozdějších let ho zná dobře, protože se spolu pár let potkávali na jednom výzkumném pracovišti. „Byl to člověk, který měl velmi slušné znalosti standardní ekonomie, ale byl vždy velice levicově orientovaný,“ říká Mertlík.

 

Přímo ze školy pak Dolejšovy kroky vedly do přípravky budoucí politické a ekonomické elity

 

ZA ČASŮ PERESTROJKY

„Prognosťák vznikl usnesením vlády v roce 1983. Startovalo se někdy v průběhu roku 1984,“ říká Dolejš, který udělal státnice na jaře stejného roku. „Vedoucí mé diplomové práce tam šel dělat a věděl o mně, že mám jisté sklony k vědě, že bych se tam hodil. Také bylo jasné, že tam bude hodně mladých lidí. A tak se mě zeptal, jestli bych to nevzal,“ vypráví dnešní místopředseda KSČM. Nevýhodou práce v „prognosťáku“ byla nízká mzda. „Bylo to blbě placené, ale měli jsme badatelskou svobodu a mohli pracovat na zajímavých úkolech. To se mi samozřejmě líbilo,“ pochvaluje si Dolejš. Do ústavu nastoupil v září 1984. „Než jsem šel na vojnu, odkroutil jsem si tam pár týdnů a pak už jsem tam vydržel až do rozpadu,“ vzpomíná.

 

Prognostických institucí bylo v tehdejším Československu několik. Existoval Prognostický ústav ČSAV, což byla federální instituce. Potom existoval Kabinet prognóz v Bratislavě při Slovenské akademii věd. Česká akademie věd neexistovala, takže Ústav prognózování, kde působil i Jiří Dolejš, byl nejprve zřízen pod Vysokou školou ekonomickou, později přešel pod plánovací komisi či pod ministerstvo hospodářství. Ale úkol byl jasný. „Věda se plánovala,“ usmívá se dnes Dolejš nad tehdejšími metodami řízení. „Existoval základní plán vědeckého výzkumu, v něm byl výzkumný úkol.

 

Nám velel federální prognosťák, to znamená Valtr Komárek, ale my měli svůj podúkol.“ Zatímco v českém prognostickém ústavu seděl Dolejš například s bývalým sociálně demokratickým ministrem fi nancí Pavlem Mertlíkem, na federální úrovni měl Komárek lidi jako dnešního ekonomického experta ČSSD Jana Mládka, bývalého ministra hospodářství za ODS Karla Dybu či někdejšího ministra průmyslu za ODA a dnešního prezidentského kandidáta Vladimíra Dlouhého. „Oni seděli na Václavském náměstí a my byli nedaleko náměstí I. P. Pavlova. Samozřejmě jsme se potkávali, i když jsme neměli vedle sebe kanceláře,“ říká Dolejš. V prognostickém ústavu přitom panovalo liberální prostředí. „Začínala perestrojka, začaly se budovat prognostické ústavy a měly svobodnější zadání. Proto tam nastupovali i lidé, kteří předtím neměli šanci někde dělat.“ S ústavem jsou spojována především dvě jména. Václav Klaus a Miloš Zeman. Dolejš však upozorňuje, že ani jeden neměl s touto institucí moc společného. „Zeman tam nikdy nenastoupil a Klaus tam byl jen krátce. Já tu pobyl celých osm let, ale tyto ekonomické celebrity jenom prošly kolem,“ říká Dolejš. Do komunistické strany vstoupil Jiří Dolejš v roce 1989. „Musíte však vzít v úvahu, že tehdy existovala takzvaná kandidátská lhůta, která trvala dva roky, takže do strany jsem vstupoval v roce 1987,“ vysvětluje. Do KSČ prý vstoupil na třetí pokus.

 

Poprvé ho oslovili ještě na studiích, potom krátce před vojnou a potřetí už v prognostickém ústavu. „Potřetí už jsem řekl, že jo, protože jsem měl pocit, že se ledy hnuly a má to nějaký smysl.“ Před listopadem 1989 se čerstvý komunista paradoxně stačil ocitnout i v policejní cele. V lednu 1989 se šel totiž podívat na protirežimní demonstraci. „Neříkám, že jsem tam šel nějak hrdinně někde se postavit. Šel jsem prostě na čumendu, protože mě zajímalo, jak se k tomu problému postaví režim,“ zavzpomínal Dolejš v roce 2004. „Na tom je pikantní, že v lednu 1989 jsem právě vstupoval do strany, takže když jsem pak ty svoje zážitky přenesl na stranickou schůzi, tak jsem si taky užil svý. Nějakej dobrák na mě automaticky poslal StB, takže můj start v KSČ byl poměrně rušný. Vyvrcholilo to v říjnu tím, že jsem si nenechal ‚poradit‘ a chodil na tyto akce dál, takže v říjnu mě dokonce na osmačtyřicet hodin zavřeli na cele předběžného zadržení.“ To potvrzuje i Mertlík. „Byl dokonce v procesu vylučování z KSČ, což přerušil až pád režimu,“ říká o svém bývalém kolegovi. Pak přišel listopad 1989 a ještě větší změny, než tehdy osmadvacetiletý Jiří Dolejš doufal. Ze strany však nevystoupil, i když měl možnost přestoupit jinam. „Možnosti jsem měl. Nejdřív mě ještě před Listopadem kontaktovali socialisté, ale to už jsem byl členem KSČ, takže jsem je odmítl. Po roce 1989 mi to znovu nabízeli socialisté, pak jsme s Pavlem Mertlíkem zakládali nezávislou levici a pak už to byly nabídky jiného typu. Jako když se přetahují hráči ve fotbale. A na to jsem nikdy neslyšel.“

 

DISIDENT Z KSČM

Svou politickou kariéru tak začal budovat postupně. Od místní úrovně. V roce 1994 se stal zastupitelem na pražském magistrátu a vydržel tady až do roku 2002. Tam sledoval praktickou politiku a viděl, jak je snadné spolupracovat s vládnoucí garniturou. Komunisté na magistrátu dostali na starost kontrolní výbor, a jak je z dnešního pohledu patrné, rozkrádání obecního majetku zabránit nedokázali.

 

V roce 2002 Dolejš magistrát opustil a stal se poslancem. To už byl tři roky místopředsedou KSČM, kde reprezentoval liberální křídlo. Vždy byl však spíš solitér. „Já to v KSČM neměl jednoduché snad nikdy. Ale byla lepší období a byla horší. Špatné to bylo například v době, kdy jsem se rozhodl v referendu hlasovat pro vstup do Evropské unie. Tehdy jsem si vyslechl, že jsem euroškůdce, příznivec evropského imperialismu a já nevím co ještě,“ vzpomíná Dolejš.

 

Problém vidí však v tom, že „měl vždy vlastní hlavu“. V této souvislosti mluví například o první volbě prezidenta Václava Klause. „To jsem nahlas kritizoval,“ říká a dodává, že s vedením KSČM se neshodl ani v pohledu na ČSSD. „Vždy jsem říkal, že KSČM by neměla být zátěží na noze české levice, ale měla by fungovat buď jako hlídací pes, anebo jako integrující prvek. Rozhodně ne jako blok. Lidé chtějí, abychom spolupracovali.“

 

Dolejš popisuje, že své soudruhy mírnil například v době, kdy ČSSD zažívala těžkou politickou krizi kvůli fi nančnímu skandálu Stanislava Grosse. „Říkal jsem jim, ať neblázní, že nemůžeme nahradit ČSSD, protože bychom se museli změnit. Ale jenom všechno rozvrtat, aby to mohla ovládnout pravice, to by naše role být neměla. V takových situacích jsem vždy projevoval samostatné uvažování a musel jsem vážit, jak daleko ho pustím.“

 

INZERCE ZA MILIÓN

Na konci dubna 2006 byly Dolejše plné noviny. „Byl napaden u stanice metra několika muži, napadení bylo cílené, počkali si na něj. Byl povalen na zem a zhruba deset minut se slovy ty hnusnej komunisto do něj útočníci kopali,“ řekl tehdy novinářům šéf poslaneckého klubu KSČM Pavel Kováčik a dodal, že komunistický poslanec nebyl po útoku „v obličeji příliš k poznání“. Z toho se Dolejš v péči lékařů vylízal, ale i dnes jsou v jeho obličeji stále patrné drobné jizvy.

 

Mnohem horší otřes v jeho kariéře přišel o tři roky později. V září 2009 publikoval deník MF Dnes výsledky testu úplatnosti. A Dolejš se nechal skrytou kamerou natočit, jak slibuje falešnému zástupci loterijní firmy, že výměnou za inzerci pro stranický deník Haló noviny bude ve sněmovně hlasovat proti loterijnímu zákonu. Šlo o jeden milión korun, který měl jít formou inzerce na financování provozu KSČM. Za komunisty fiktivní obchod dohadoval právě Dolejš a další místopředseda strany Čeněk Milota. „Víme o sobě. Řekneme si, heleďte, vypadá to takhle, klidně vám můžu dát do ruky příslušnej tisk návrhu zákona a můžeme říct: Heleďte, napsali to takhle a my s tím můžeme dělat třeba toto,“ řekl Dolejš na nahrávce pořízené skrytou kamerou. Na odchod z vedení strany to bylo víc než dost. Koncem září 2009 Dolejš i Milota na místopředsednické funkce rezignovali. Poslaneckého mandátu se však Dolejš vzdát odmítl. Místo toho podal žalobu na MF Dnes, ale později ji stáhl.

 

Do vedení komunistické strany se Dolejš vrátil letos v květnu, když ho delegáti sjezdu zvolili v Liberci místopředsedou ÚV KSČM. Pro Dolejše to byl velký úspěch, který korunoval kandidaturou v senátních volbách, a hlavně nečekaným postupem do druhého kola z první pozice. V Praze 8 tak porazil nejen kandidátku ODS Danielu Filipiovou, ale i silného levicového kandidáta Martina Potůčka, kterého kromě ČSSD podporovali lidovci a Strana zelených.

 

Ve druhém kole sice zvítězila Filipiová, ale Dolejš v sobotu v pražské centrále komunistické strany rozdával úsměvy. Dobře si uvědomoval, že úspěch v prvním kole senátních voleb velmi posílil jeho pozici v KSČM. Na chvíli byl možná dokonce známější fi gurou než předseda Vojtěch Filip. „Letos jsem zažil dvojjedinou rehabilitaci,“ libuje si Dolejš. První bylo znovuzvolení místopředsedou KSČM. „Sjezd volil místopředsedy přímo, což znamená, že mám silnější mandát.“ Druhou rehabilitaci zažil Dolejš tím, že „prolomil bariéru kolem KSČM“ v Praze. „To mě nemůže netěšit,“ usmívá se. Dnes už o jeho pozici ve vedení strany nikdo pochybovat nemůže.

 

MINISTR Z PROGNOSŤÁKU?

Pokud v příštích volbách zvítězí levice, bude Dolejš v komunistické straně prosazovat vstup do vlády s ČSSD. Svůj postoj má zformulovaný už dlouho. „Nemůžeme vystačit se stereotypem pouhé kritiky, a navíc ještě kritiky nekonkrétní ve stylu: Ostatně soudím, že kapitalismus je hnus, a vy dejte hlasy nám, kdož vám slibujeme růžové zítřky. My musíme říct, jak a v čem budeme bránit sociální stát a s kterými spojenci. A pak musíme obstát i věcně,“ říká a spoléhá na to, že sociální demokraté nemají moc ekonomických odborníků. „Každej ekonom je protivnej, protože to přepočítává. Všichni něco slibují, ale ekonom vezme tužku a počítá. Udělá bilance jinak, a když je kvalifi kovaný, zváží i citlivost,“ říká Dolejš. „V komunistické straně je určitě nejkompetentnějším ekonomickým expertem,“ říká sociální demokrat Jan Mládek, někdejší Mertlíkův náměstek na ministerstvu fi nancí. Podle Mládka se však

 

Dolejš ministrem financí v eventuální vládě ČSSD a KSČM určitě nestane. „Technicky vzato by se Jirka Dolejš ministrem fi nancí v takové vládě stát mohl, ale politicky to nepůjde. Po zkušenosti, kterou udělala ODS s TOP 09, když dal hlupák Topolánek ministerstvo fi nancí Kalouskovi, to je zcela neprůchodné.“ Dolejš si je jistých úskalí vědom. Když přijde řeč na případnou funkci ve vládě, tváří se skepticky. „Ministerstvo financí je silový resort. To se nepouští slabšímu partnerovi,“ říká, ale dodává: „Situace dozrála tak daleko, že když utečeme před odpovědností, volič nám už věřit nebude. Kecy jsou jedna věc, ale ukázaná platí. Proč by nás jinak lidé volili? Jenom proto, že si můžou přijít na náměstí s červenou vlajkou? No tak to by bylo hodně málo!“