Adrian Sarbu

Svoji rezignaci na pozici prezidenta i ředitele CME oznámil Adrian Sarbu 21. srpna ráno manažerům TV Nova, nejvýkonnější televize v celém konglomerátu CME, stejným způsobem, jakým poslední roky fungoval. Nečekaně a dramaticky. Do své kanceláře v nejvyšším patře budovy na pražském Barrandově, která od přestěhování z Londýna v roce 2009 slouží nejen jako sídlo TV Nova, ale i jako sídlo mateřské CME, sezval několik vrcholových manažerů Novy a tiskového mluvčího. Oznámení bylo krátké a úderné – Adrian Sarbu končí v čele CME s okamžitou platností a do konce roku předá své pravomoci. Sarbova kancelář, ohromná bíle zařízená a velkoryse prosklená místnost v posledním patře nově rekonstruované budovy na okraji areálu barrandovských studií s ohromnou terasou a nádherným výhledem na údolí Vltavy, už zažila hodně dramat, ale tohle bylo rozhodně jedno z největších. Šokovaní manažeři si vyslechli svoje a pomalu se plížili kolem pracovních stolů Sarbových nejbližších spolupracovníků zpět k prosklenému výtahu. O pár minut později se zpráva začala šířit do zbytku světa. Za nějakou dobu vyšel Sarbu z budovy, nasedl do svého nápadného modrého mercedesu s rumunskou poznávací značkou a odjel směr letiště. Akcie CME na tuhle událost reagovaly veselým poskočením o více než 10 procent.

PRODEJ CEAUŞESKOVY POPRAVY

Příběh Adriana Sarba je příběhem postkomunistické Evropy v celé jeho kráse. Příběhem, v němž se kolem roku 1989 vynořovali lidé jakoby odnikud, aby díky solidní vizi, rychlému jednání a správným konexím dokázali během velmi krátké doby zbohatnout naprosto neuvěřitelným způsobem. A ještě u toho prosvištět kolem důležitých historických událostí. Sarbu v tomhle ohledu zdaleka nebyl výjimečný. Ostatně i v Česku vznikaly po roce 1989 soukromé televize či velké reklamní agentury úplně stejným způsobem.
V době pádu Ceauşeskova režimu bylo Sarbovi 34 let. Pocházel z intelektuální rodiny, otec byl novinář. A Adrian měl od útlého věku zájem o fotografování a filmování. Těsně před revolucí byl Sarbu režisérem krátkých filmů ve společnosti Sahia (cosi jako náš Krátký film) s dobrými kontakty na Silvia Brucana, mazaného veterána rumunského politického života, který od osmdesátých let pracoval v opozici proti Ceauşeskově vládě v rámci Rumunské komunistické strany. Brucan si reformní křídlo ve straně připravoval trpělivě a dlouho, a když nakonec začátkem roku 1989 svoje snahy deklaroval veřejně prostřednictvím tzv. Dopisu šesti, dožil své měsíce do revoluce v různých formách vězení. Byl to údajně právě Brucan, jenž v revolučních prosincových dnech 1989 představil mladého režiséra členům Fronty národní spásy. Brucan byl podle pozdějších svědectví také tím, kdo navrhoval, aby proces s Ceauşeskovými proběhl co nejrychleji a jejich poprava následovala okamžitě. Jako mnoho věcí z té doby už to asi nikdo nezjistí určitě, nicméně pravda je, že diktátor a jeho manželka Elena byli okamžitě po soudu 25. prosince popraveni. Část procesu i samotná poprava, stejně jako události těsně po ní, byly natáčeny a dodnes je najdete na internetu.

Vzápětí se tyto záběry dostaly do rumunské televize, kde byly promítány prakticky nonstop. A jen o chvíli později pronikly do zahraničí. Šlo o jednoznačně nejbrutálnější, ale zároveň nejsilnější obrázky z východoevropských událostí roku 1989. V jistém smyslu se jednalo o přímý protipól toho, co se o měsíc dříve dělo v Praze. Každá televize na světě tyhle záběry chtěla mít. A Adrian Sarbu byl ten, kdo je prodával. Podle rumunského deníku Adevarul natáčel i schůzky vedení Fronty národní spásy, k jejímž předákům měl blízko. Dokonce tak blízko, že se mu povedlo připlést se k následným porevolučním politickým otřesům v roce 1990. Poté, co se Fronta národní spásy přeměnila na politickou stranu, vypukly v Bukurešti demonstrace, které pravidelně rozháněly hordy prorežimních horníků a dělníků svážených do Bukurešti z celé republiky. Sarbu se měl tehdy v řadách FNS podílet na organizaci odporu proti demonstrantům. Za to byl náležitě odměněn – dostal se do blízkosti všech důležitých telekomunikačních rozhodnutí, jež jeho vláda udělala, a už v roce 1993 získává licenci na sportovní televizi Canal31, ze které se v roce 1995 stává celoplošná a plnoformátová ProTV. Mimochodem o rok později padá vláda Iona Ilieska a k moci se dostává Emil Constantinescu. Tehdy se ProTV taky docela hodila.

OVLÁDNUTÍ TV NOVA

Nejisté a po rumunském způsobu vzrušené politické události ale nebyly to, co Sarba bavilo a naplňovalo. I zde (jako ještě minimálně jednou později) se octl někde, kde být primárně nechtěl. Není politickou postavou, vždy byl především tvůrce. A teď měl svoji ProTV, v níž se realizoval. Ve stejné době chodí po východní Evropě majitel CME Ronald Lauder a skupuje televize vzniklé podobně jako ta Sarbova. Lauder má plán hodný ambiciózního Američana – vytvořit silnou síť televizí ve východní Evropě, jež by mohly třeba někdy pracovat podobným způsobem jako síťové televize v USA. Tedy sdílet část obsahu, společně vyvíjet pořady a podobně. Příliš se však nepotkává s východoevropskou mentalitou, respektive s jejími různě barevnými odstíny. V Chorvatsku a ve Slovinsku jdou věci podle plánu, v Česku se Vladimír Železný rozhodne, že je televize Nova, výjimečně ziskový podnik v rámci celé CME, vlastně jeho, a Laudera stojí hodně energie, času i peněz vyrvat ji Železnému z rukou zpět. Ukrajinské operace CME dopadnou tragicky. Zato Sarbu vedení CME okouzlí. Ještě v devadesátých letech vytvořil kolem ProTV, kterou prodal CME, kolos dalších mediálních firem a společností. Produkční firmu Media Pro, tiskovou agenturu Mediafax, rozhlasovou stanici Pro FM, deník Pro Sport a další. Konglomerátu se daří a Sarbu realizuje své velké mediální vize. A když se něco nepovede, pořád jsou tu politické kontakty – tak je ještě po roce 2000 na vládní úrovni údajně odpuštěna ohromná částka peněz, již ProTV dlužila rumunské vládě. Sarbu se ale pomalu ze světa rumunské politiky stahuje. Má totiž vyšší cíle. A CME s ním má velké plány.
Když v roce 2005 skončily vleklé války CME s Vladimírem Železným a později s PPF a Nova znovu přešla bezpečně do rukou CME, stáli američtí vlastníci před problémem. Nova svým výkonem táhla celou skupinu a bylo důležité na ni dát pozor. Nabízel se právě Sarbu. Rumunské operace CME ovládal s přehledem a v rámci lokálních manažerů byl rozhodně nejvýraznější postavou. V roce 2006 jej jmenuje CME do role regionálního ředitele pro Českou republiku, Slovensko a Rumunsko. A TV Nova se dostává definitivně pod Sarbovu správu.

Okamžitě otevírá českou pobočku Media Pro a rozjíždí smělé plány. Nova se má stát spektakulární stanicí, jež bude zároveň vydělávat peníze a zároveň bude lídrem v kreativitě. Nedělá přitom nic moc jiného, než co dělal v Rumunsku. V roce 2007 spouští kanál Nova Cinema na stejném principu, na kterém v Rumunsku rozjel Pro Cinema. V Media Pro vyvíjí ambiciózně nové formáty a jeho plány jsou v té době doslova světovládné.

Na CME to udělá velký dojem … a v roce 2007 je Sarbu jmenován COO (Chief Operating Officer) celé skupiny. Přeloženo do řeči normálních lidí – stává se výkonným ředitelem. V Praze buduje nové kanceláře v budově Novy, a když je v roce 2009 jmenován dokonce prezidentem CME (nic vyššího už nejde), přenáší do Prahy centrálu CME z Londýna. Z barrandovského kopce ovládá Sarbu celé impérium, jež prakticky okamžitě po přestěhování zasahuje ekonomická krize.

BOHÉMSKÝ VIZIONÁŘ VS. MANAŽER

„Jeho problém byl v tom, že v něm přebývali vlastně dva lidé,“ říká jeden z lidí, kteří pro Sarba v Praze manažersky pracovali. „Když jste s ním mluvili, bylo jasné, že televizi rozuměl a miloval ji. Dokázal vám desítky minut přednášet krásné vize formátů, jež bude Nova dělat. A vy jste z jeho kanceláře odcházeli přesvědčeni, že vás čekají skvělé věci. Jenže pak schůzka skončila, někdo mu spočítal, že bude daleko levnější a z hlediska sledovanosti stejné, když se diskutované místo v programu zaplácne něčím jiným, a bylo. Pořád v něm bojoval bohémský vizionář, který měl ideální představu, a manažer. Přičemž on byl zjevně raději bohémský vizionář a tvůrce.“ Tomu odpovídalo i jeho vystupování. Nikdy nechodil v obleku, a to dokonce ani na konferenční rozhovory s investory. Džíny, barevné tričko, sako, případně tmavý rolák – to byl styl oblékání, jímž proslul.
Ani jeho manažerské metody nebyly nevýstřední. „Z vedení svých rumunských operací si zvykl na diktátorský styl řízení – loajalita je vším a o všem rozhoduje on. Což je možná fajn, pokud vedete vlastně ,rodinný podnik‘. Ale při řízení nadnárodní skupiny už potřebujete od svých spolupracovníků i něco jiného.“ V praxi to vypadalo tak, že Sarbu, fakticky muž pověřený řízením několika televizí, se dokázal zaseknout na vývoji jednoho seriálu, protože ho to prostě bavilo. Což se začalo stávat pro jeho okolí velmi rychle poněkud frustrující. Speciálně pro lidi z vedení TV Nova, na které se kreativně realizoval čím dál tím raději.

POD VLIVEM PARANOIE

„Když jsem přišel do Prahy, každý mě nenáviděl. Měli dva pocity – nenávist a strach. Hned druhý den jsem dostal s dobrým smyslem pro humor přezdívku Dracula. A dělám, co můžu, abych ji potvrdil. To je ponaučení: nemůžete porazit to, jak vás lidi vnímají, můžete to jen optimalizovat,“ řekl Adrian Sarbu Hospodářským novinám v roce 2010 v jednom z mála rozhovorů, jež udělal pro česká média. Sarbův vztah k České republice byl nesmírně problematický. Na jednu stranu miloval Prahu, stýkal se s některými umělci a novináři, třeba s Jiřím Menzelem, Janem Svěrákem nebo Terezou Brdečkovou, našel si tu minimálně jednu přítelkyni (se kterou se seznámil při přestavbě sídla Novy na Barrandově) a ze svého luxusního bytu na vltavském nábřeží si užíval pohled na Vltavu. Na druhou stranu cítil zjevně ohromnou paranoiu směrem k Čechům. To mu dělalo nesmírné problémy osobní i pracovní. Čechům nerozuměl, protože se o ně rozbíjely všechny jeho pokusy udělat z televizí CME jednolitý celek. Jeho snem bylo vytvořit jeden velký pořad pro všechny stanice. Tento systém možná mohl fungovat v Chorvatsku nebo ve Slovinsku, ale specifický český divák prostě odmítl přijmout telenovelu Tisíc a jedna noc v hlavním vysílacím čase či spektakulární show Bailando. Debaklem však skončila „mezikulturní výměna“ i opačným směrem. Na úspěšné české původní formáty, jako Comeback či Ulice, zírali v Rumunsku s naprostým nepochopením. Sarbu to řešil tím, že kolem sebe vytvořil val rumunských spolupracovníků, jako byli Andrei Boncea či Misu Predescu, což jen dál zvyšovalo napětí. Zatímco rumunský management se přimykal k Sarbovi, ti ostatní se cítili ohroženi. Poroučet se musel dlouholetý Sarbův spolupracovník, programový ředitel David Stogel, šéfa Novy Petra Dvořáka nahradil Jan Andruško, poté byla rozmetána celá lokální manažerská struktura Media Pro (jež následně odešla za Petrem Dvořákem do ČT). Sarbu vyhodil i Martina Ondráčka, dlouholetého šéfa zpravodajství Novy a muže, na němž fakticky stály Televizní noviny, nejsledovanější pořad v České republice.

V posledních měsících pak Sarbu dal své paranoii průchod celkem otevřeně – pustil se do otevřené války s vlastním oddělením výzkumu, které mělo na starost analýzu dat sledovanosti. Přesvědčen, že s daty je manipulováno v neprospěch televize, nejprve vyházel prakticky celé oddělení na Nově, a pak dokonce začal realizovat vlastní výzkum sledovanosti. Což je krok, jenž je nejen velmi nákladný, ale především znamená otřesy a nestabilitu pro celý televizní trh. Inzertnímu oddělení pak nakázal zvýšit ceny reklamy v situaci, kdy celý televizní trh klesá. Část inzerentů se od srdce zasmála a odešla na jiné televize a akcionáři CME se začali ptát, kde jsou jejich peníze. Zmíněný bývalý manažer Novy k tomu říká. „Obecně platí, že v rámci CME daleko lépe fungovaly televize, do jejichž chodu zasahoval minimálně, než ty, které se pokoušel řídit, jako třeba Novu.“

PŘÍLIŠ DRAHÁ HRAČKA

Když si přečtete optimistickou tiskovou zprávu CME z roku 2009, oznamující nástup Sarba na samý vrchol společnosti, jež je plná jeho manažerských úspěchů a dvojciferných čísel růstu, musíte se ptát, jak to, že se CME za pár let pod jeho vedením dostala do obřích dluhů. Jistě, došlo k ekonomické recesi, ale jsou tu i Sarbovy akvizice. Firmě CME prodal vlastní agenturu Mediafax, vlastní společnost Media Pro, došlo i k nákupu bulharské televize bTV či českého Bontonfilmu a mnoha ztrátových internetových projektů. Většina akvizic byla přitom z účetního hlediska čistým šílenstvím. Na části z nich však Sarbu vydělal osobně. Výsledkem se stala nicméně ztráta CME, jež se v současné době pohybuje nad miliardou korun, a také hospodářské výsledky, které byly ve druhém čtvrtletí 2013 nejslabší za posledních deset let. I přes ohromné Sarbovo charisma je zjevné, že na nejvyšší post v CME nestačil.

Jako rozený tvůrce dostal do ruky nákladnou hračku, navíc v nejisté době, a on místo toho, aby na ni dával pozor, ji začal rozebírat a vymýšlet, jak ji přestavět. Dokonale je to vidět na jeho posledním projektu, jejž na Nově realizoval před svým odchodem – nové podobě zpravodajství. Za pomoci šéfredaktora Vladimíra Mužíka začal provádět dramatické změny, které začínaly u obsahu a končily u moderátorů a jejich převlečení z obleků do neformálnějšího ustrojení (přesně tak, jak rád chodí Sarbu). O tom, jaká v tu chvíli byla role papírového šéfa Novy Jana Andruška, svědčí fakt, že první, co Andruško po Sarbově rezignaci udělal, bylo, že vyhodil Mužíka a přikázal posunout zprávy zpět do méně bulvární a méně neformální polohy. Fakt, že v době astronomického zadlužení firmy, již řídil, se Sarbu věnoval tomu, jak budou oblečeni moderátoři zpráv na Nově, říká o jeho stylu managementu tak nějak vše.

DONŠAJNI

„Myslím, že ho manažerská práce ničila,“ říká člověk, který se s ním jako jeden z mála v Česku poměrně blízce přátelil, a nepřeje si být jmenován. „Cítil ohromný tlak akcionářů a zároveň se toužil věnovat kreativní práci. Pracoval prakticky dvanáct hodin denně, a pokud měl nějaký volný čas, pak ho trávil se ženami nebo ježděním na kole po pražské Náplavce. Původně se strašně bál chodit sám na veřejnosti, protože byl zvyklý, že v Rumunsku jej na ulici lidé poznávají, ale postupně se osměloval čím dál víc.“ Poslední měsíce trávil (vedle toho, že bojoval s trhem o cenu reklamy, s akcionáři CME, s ostatními televizemi o peoplemetrové projekty a s českými zaměstnanci Novy, jež pokládal až na výjimky za neloajální a nespolehlivé), prací na filmu Jiřího Menzela Donšajni, jehož je producentem. Projekt, který má právě v těchto dnech premiéru, Sarbu měl rád do té míry, že jej prý částečně financoval z vlastních peněz jako producent. Bude zajímavé vidět, zda Sarbu uspěje v roli tvůrce. V roli, jež je pro něj daleko přirozenější než role manažera.