Vesmír a astronauti, „atomoví vyzvědači“ a špioni, zásadní dějinné okamžiky a postavy československého 20. století, naši vědci odsouzení v minulém režimu k exilu nebo hvězdy medicíny. O tom všem psal jeden z doyenů naší moderní publicistiky. Karel Pacner zemřel dnes ve věku 85 let.
Karel Pacner má ovšem těch lidí v paměti stokrát víc. Autor a spoluautor čtyř desítek knih je u novin už přes půl století. V roce 1959 po studiích ekonomie nastoupil do deníku Mladá fronta, jenže ve vytoužené kulturní sekci nebyla volná pozice, zbylo na něj místo v oddělení propagandy.
„Byl jsem z toho zoufalý,“ vzpomínal v roce 2008 na své nenadálé zařazení v jednom z mnoha rozhovorů, které v posledních letech poskytl Radiožurnálu. Připadl mu totiž tehdy úkol referovat o vědě, jíž se nikdy nezabýval – tím méně kosmonautikou, kterou mu přidělili, která ho vůbec nezaujala, které nerozuměl. Očekával, že po návratu z vojny přejde v redakci na jinou pozici, jenže na něj čekalo totéž místo. Rezignoval – a popularizaci vědy a výzkumu, ono „dobrodružství poznávání“, si zamiloval.
A to přišlo technicky a přírodovědně zaměřené části Čechoslováků vhod. Krátce před Pacnerovým vstupem na scénu, v roce 1957, totiž vyslal Sovětský svaz do vesmíru sérii družic Sputnik, což byla obrovská událost. Lidé hladověli po informacích nejen z oblasti kosmického výzkumu, výlet satelitů do vesmíru vzbudil zájem o vědu vůbec. Navíc byl v době soupeření SSSR a USA každý vědecký objev politickou záležitostí.
O Kolumbech vesmíru
Roku 1968 publikoval tehdy dvaatřicetiletý novinář svou první knihu s názvem Na obou březích vesmíru a už tehdy bylo zřejmé, že atraktivní, nová tematika, správně položené otázky a srozumitelné odpovědi, pečlivé rešerše a výborná stylistika autorovi zaručí přízeň těch nejnáročnějších čtenářů. O tři roky později následovala hned dvě vydání reportážní knihy …a velký skok pro lidstvo: Vyprávění o letu Apolla 11. S tehdejším zpravodajem Českého rozhlasu v USA Jiřím Dienstbierem (a spolu s 2500 novináři z celého světa) se totiž mladý publicista dostal na pět kilometrů daleko od právě startující rakety Apollo, té „tužky na obzoru“.
Za normalizace byla Karlu Pacnerovi tato výprava k imperialistům vyčítána, stejně jako skutečnost, že se snažil nenadržovat Sovětům a psát o obou soupeřích v kosmických dostizích spravedlivě a pravdivě. Výtek se ovšem nezbavil ani po revoluci, třeba proto, že si ve svých dílech z období normalizace občas zacitoval z Lenina – viz například na okolní text mizerně naroubovanou pasáž „Patrně nejpřesněji zformuloval odpověď Lenin, a to při úvaze o přítomnosti alizarinu v uhelném dehtu“ (Hledáme kosmické civilizace, 1976, s. 286).
Pacnerovy publikace o kosmu se prodávaly v třiceti- i čtyřicetitisícových nákladech, vydávaly se často hned několikrát, doplňované a upravované, a vzápětí se překládaly do slovenštiny. Čtenáři měli rádi jeho srozumitelný styl, vědci vítali, že nezjednodušuje příliš a že problematiku chápe. Navíc v oboru neměl příliš mnoho konkurentů.
O špionech mezi námi
Pak přišel listopadový převrat a Pacnera to na rozdíl od řady žurnalistů-straníků nesemlelo. Podobně jako třeba oblíbený sportovní novinář a jeho redakční kolega Václav Pacina, ani Karel Pacner se ve své pozici redaktora vědy (a prý snad jediného člena redakce MF, který až do roku 1966 nebyl v KSČ) nemusel snižovat k větším úlitbám režimu a lízat paty soudruhům, tudíž se v domovské Mladé frontě na dva měsíce stal jedním ze tří volených zástupců (tehdy neexistujícího) šéfredaktora, kteří řídili chod redakce. To by se dnes redaktorovi vědy – ostatně takových pozic je v současných tištěných médiích jako šafránu – zcela jistě nepodařilo.
Po roce 1989 se Karel Pacner ve své tvorbě vrátil z vesmíru zpět na Zemi: napsal popularizační knihu Osudové okamžiky Československa nebo čtyřdílné Československo ve zvláštních službách. Tento opus vznikal souběžně s Pacnerovým scénářem k devatenácti hodinovým dokumentům stejnojmenného cyklu ČT z roku 2001, kde důkladně zmapoval československou špionáž ještě před první republikou do polistopadových dní. Tajným službám se pak věnoval i v dalších sedmi publikacích, tematicky se vzájemně místy překrývajících.
Je až s podivem, že sám špionem zřejmě nikdy nebyl, jakkoli autoři z okruhu Britské listy a jim názorově příbuzní jej označovali přinejlepším za „prominenta režimu“ (Štěpán Kotrba ve svém článku z 25. leda 2008)… Je pravda, že když v předmluvě své nejnovější knihy Lidé mé paměti píše o „zadrátované republice“ a „zločinném panování komunistů“, pamětníci jeho poklidné kariéry za socialismu poněkud zaváhají. Kdo ovšem v Reflexu četl Pacnerovy obsáhlé a posléze hojně diskutované články Mám strach o naši zemi (RX z 24. 9. 2009, zejména o tehdejších politických aktech Jiřího Paroubka, o americkém radaru, ruské přítomnosti a české budoucnosti) a Mám strach o tuto zemi II (RX z 9. 5. 2013, o Miloši Zemanovi a jeho spolupracovnících), ví, že porevoluční Karel Pacner emotivními výrazy, odsudky a zjednodušeními ve službě své pravdě nešetří.
Více se o Karlu Pacnerovi čtenář dozví z jeho pamětí Život novinářeaneb „To je ten, co byl na startu Američanů na Měsíc“, které vydala Academia.
