Kontroverzní elegán Bryan Ferry: Proměnil chudý původ v oslnivou kariéru a stal se ikonou hudební elegance
Bryan Ferry (*26. 9. 1945) působí, jako by tu měl být navždy. Je mu osmdesát, ale v médiích se dočítáme pouze zprávy jako „spolupracuje s performerkou o mnoho let mladší“ nebo informace o vinylových reedicích jeho desek. Anglický zpěvák a hudebník, který se proslavil v rámci skupiny Roxy Music, se do důchodu ještě nechystá.
Bryan Ferry vypadá až aristokraticky elegantně. Když ostatní mladí muzikanti nosili potrhaná trička, měl na sobě bílý oblek. Zdá se, že tenhle člověk ani nevlastní věci jako tepláky nebo crocsy. Zdálo by se, že jako hošíček chodil v sametovém oblečku a krajkovém límečku jako Malý lord Fauntleroy…a ono ne. Šlechtická image a dokonalá upravenost i v malströmu zfetovaných 70. let jsou něco, co si Ferry vysnil a vybudoval realitě navzdory. Jeho otec Fred byl rolník. „Vyrůstal na farmě a v podstatě byl oráč. Během hospodářské krize se staral o koně v dole,“ vysvětloval Bryan později. „Moje matka pocházela z města a otec si ji léta namlouval, jezdil za ní na koni. Bylo to velmi starosvětské.“
Ferry vyrůstal v hrabství Durham, v městečku jménem Washington. Oblast byla plná uhelných dolů, chemiček, vyráběly se tu pneumatiky a poblíž stála letecká základna RAF, tedy žádná bukolická idyla. Už odmala chodil na brigády – dodnes vzpomíná, jak roznášel ráno před začátkem školy a o sobotách noviny a měl ze všech kluků nejdelší trasu, což bylo super, protože pak měl nejvíc peněz. „No, byli jsme chudí,“ připustil. Měl bratra a dvě starší sestry, obě se staly učitelkami dějepisu. Jako chlapec byl brankářem místního fotbalového týmu sestávajícího z hochů z několika vesnic a městeček. Jeho někdejší spolužák Bill Lumsden vzpomíná, že se Ferry už jako mladý o sport ve skutečnosti nezajímal a daleko víc ho lákalo umění.
Že se malý Bryan poněkud vymykal, se dá vytušit, ale až detaily z rozhovoru pro blog Simona Wilsona dokreslí, jak moc. „Jakmile jsem v sextě objevil výtvarné umění a anglickou literaturu, můj život se naprosto změnil. Když jsem pak šel na univerzitu, potkal jsem spoustu lidí jako já, to bylo skvělé období.“ Není divu, že objevení duchovně spřízněných spolužáků mladého intelektuála tak povzbudilo. „U nás to nebývalo zvykem. Člověk byl považován za podivína. Dokonce i pokračovat ve studiu bylo trochu neobvyklé, protože spousta lidí chtěla začít pracovat už v šestnácti, jakmile to šlo. Upřímně řečeno, do toho se mi moc nechtělo.“
Za hudbou stopem
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!






















