Julius von Payer: Teplický polárník, horolezec a malíř velel výpravě, která objevila Zemi Františka Josefa

Den 30. srpna 1873 přinesl překvapení, jaké přichází jen se znovuzrozením do nového života,“ popsal Julius Payer vrcholný okamžik své kariéry objevitele. „Bylo kolem poledne, když jsme se nakláněli přes bok lodi a hleděli do prcha­vých mlh, skrz které občas pronikalo sluneční světlo, když stěna oparu náhle odhalila drsné skalní výchozy. Chvíli jsme všichni stáli naplněni nedůvěrou a pak jsme propukli v bouřlivý křik radosti: Země, země, konečně země! Všichni se vrhli na palubu, aby se na vlastní oči přesvědčili... Vzdali jsme hold svému vzdálenému panovníkovi a nazvali tuto nově objevenou pevninu Země Františka Josefa.

V tu chvíli však další důvody k radosti neměli. Jejich loď trčela uvězněná v driftujícím ledu a nemohli si být jisti, že se někdy osvobodí. Nebyli by první ani poslední, kdo z takové šlamastyky nevyvázl živý. A tak zprávu o svém objevu vložili do láhve, kterou svěřili moři. Našla se až roku 1921, ale to už byla pointa jejich příběhu dávno známá. Po překonání mnoha útrap a nebezpečí se totiž výprava už roku 1874 přece jen vrátila domů. Dočkali se uznání svého objevu i mnoha poct. Ovšem jak už to ve střední Evropě bývá, nechyběla ani skepse, zpochybňování a snaha o vymazání z historie. Zatímco Britové a Američané dokázali i z neúspěchů nebo podvodů při polárním výzkumu udělat heroický příběh, v našich končinách je zvykem i na úspěšné hrdiny v nejlepším případě zapomenout. Ale nepředbíhejme...

Hrdina dvou bitev

Julius Payer se narodil 2. září 1841 v Šanově, tehdy ovšem Schönau, dnes městské části Teplice-Šanov. Jeho rodný dům stále stojí, a i když teď je to hotel, nese jeho jméno: Hotel Payer. Dokonce je na něm malá pamětní deska připomínající slavného rodáka s textem v češtině, němčině a angličtině.

Jeho otec Franz Anton Payer byl vysloužilý důstojník hulánů a předpokládal, že syn půjde v jeho stopách. Julius musel už v deseti letech do kadetní školy v haličském Łobzowě, později studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě.

Roku 1859 byl vyřazen v hodnosti poručíka a nastoupil k pěšímu pluku umístěnému v italské Veroně. Tou dobou zrovna státečky na Apeninském poloostrově vedly s pomocí Francie proti Rakousku válku za své sjednocení a nezávislost, takže už téhož roku poručíka Payera neminula neblahá bitva u Solferina. Naše tehdejší širší vlast ji slavně prohrála, ale Julius Payer si tu vysloužil medaili. Ještě větší odvahu prokázal o sedm let později ve vyhrané bitvě u Custozy, v níž se svým oddílem italskému protivníkovi sebral dvě děla. Poté začal učit na vojenských školách geografii a stal se důstojníkem vídeňského c. a k. Vojenského geo­grafického institutu při generálním štábu rakouské armády.