Bomby pro Osvětim: Proč Spojenci neprovedli nálet na plynové komory, přestože to Churchill podporoval?
Králíci vyplašeně pobíhali v kotci umístěném ve vyřazené plynové komoře. Zdálky bylo slyšet dunění děl. Pro vězně v Osvětimi to byla rajská hudba, zato esesáci horečně zahlazovali stopy po masovém vraždění. Šedesát tisíc vězňů v polovině ledna 1945 vyhnali na pochody smrti. Nemocné, kteří v lágru zůstali, strážní při útěku před postupující Rudou armádou nestihli všechny pozabíjet. Vojáci 1. ukrajinského frontu 27. ledna 1945 otevřeli bránu inferna s nápisem Arbeit macht frei. Spatřili sedm tisíc zubožených bytostí, které už ani neměly sílu radovat se z osvobození.
Nelze popsat to, co lidská mysl neobsáhne a srdce neunese, řekla před lety v rozhovoru pro Reflex Heda Kovályová Margoliová o Osvětimi, kde zahynuli její rodiče a další příbuzní. „I v tom nejhorším pekle si však člověk může zachovat sebeúctu a obrátit se ke kráse světa. V Osvětimi jsem se jednou v noci přes přísný zákaz vydrápala z baráku ven, všude kolem špína, zmar, beznaděj. Telegrafní vedení na obzoru a ostnaté dráty se chvěly neznámou melodií. Podívala jsem se na oblohu a ta nádhera mě až zaskočila. Nebe nad Osvětimí bylo poseto hvězdami. Tak zářit jsem je nikdy předtím neviděla.“ Bolela ji myšlenka, že Pánbůh mlčí a svět o nevýslovném utrpení Židů netuší. Komíny osvětimských krematorií bez ustání chrlily dým, esesáci před plynovými komorami bohorovně tvrdili utrmáceným lidem s hvězdou na kabátě, že po několikadenní cestě vlakem teď půjdou do sprch, někdy dodali, že pak je pro ně připravená polévka: „Rychle svlékat, ať vám nevystydne!“ Lidé s vytetovaným číslem na předloktí na podzim 1944 upínali oči k nebi, když nastal letecký poplach. „Kdyby tak dopadly bomby i na plynové komory! Jenomže o nás asi nikdo neví…“
Industrializované vraždění v Osvětimi nacisté dlouho úspěšně tajili. Až díky útěku československých židů, Rudolfa Vrby (vlastním jménem Waltera Rosenberga) a Alfréda Wetzlera, z vyhlazovacího tábora a jejich podrobné dvaatřicetistránkové zprávě, kterou 25. dubna 1944 v Žilině nadiktovali Oskarovi Krasňanskému ze Záchranného výboru židovské obce, se Spojenci v plném rozsahu dozvěděli, co se v Osvětimi děje. Slovenský rabín, zástupci československé a polské exilové vlády, židovských organizaci a nakonec i amerického Výboru pro uprchlíky několikrát od května do listopadu 1944 žádali, aby se krematoria a železniční trať do Osvětimi staly cílem útoku spojeneckého letectva. Průtahy na ministerstvech v USA a ve Velké Británii a argumenty jejich úředníků o neúčelně vynaložených prostředcích shrnul před dvaceti lety izraelský premiér Ariel Šaron do jedné věty: „Věděli to – a nic neudělali.“
Důkazy
V noci z 8. na 9. března 1944 v osvětimských plynových komorách zemřeli českoslovenští Židé z takzvaného rodinného tábora, jež do Osvětimi deportovali z Terezína na začátku září 1943. Člen Sonderkommanda Filip Müller chtěl jít na smrt se svými krajany, několik dívek mu však přísně řeklo: „My už nemáme šanci, ale ty ještě ano, lidé se musí dozvědět, co se tady stalo!“ Mezi bezmála čtyřmi tisíci zplynovanými byla i Alice Munková, kterou miloval devatenáctiletý vězeňský zapisovatel Rudolf Vrba. Když zjistil, že zářijový transport čeká Sonderbehandlung (zvláštní zacházení, tedy likvidace), mohl se jenom se svou láskou rozloučit, zachránit ji nedokázal. Uvědomil si také, že půlroční karanténa pro osazenstvo rodinného tábora z prosincových transportů uplyne v červnu. Provoz pecí v Osvětimi-Březince se také připravoval na příliv maďarských Židů… „Museli jsme něco udělat! Mou hlavní pohnutkou byl hněv,“ vzpomínal v roce 1998 Rudolf Vrba. Viděl, jak se esesáci v bezvadných uniformách a naleštěných holínkách s bičíkem v ruce a s vědomím vlastní nadřazenosti pohybují mezí lidmi umírajícími v blátě, krvi, moči a ve výkalech. „Řekl jsem si: já vám, vy darebáci, ukážu.“ Sedmého dubna 1944 ho s Alfrédem Wetzlerem spoluvězni ukryli pod hromadu prken, jež polili benzínem a posypali tabákem, aby je psi nevyčenichali. Ve skrýši dvě stě metrů napravo od silnice vedoucí ke krematoriu přečkali tři dny a tři noci, než byl odvolán poplach. Člen Sonderkommanda Filip Müller předal Vrbovi plán krematorií, popsal vražedný systém. Podařilo se mu zajistit i nezvratný důkaz – nálepku z plechovky s Cyklonem B, jež upozorňovala, že se jedná o „jed na hubení škůdců“. SS-Unterscharführer Johann Gorges, který oslavu svého povýšení uspořádal přímo v krematoriu, totiž Müllerovi dovolil použít prázdnou plechovku Cyklonu B na vylámané zlaté zuby. „Když se svět dozví o strašlivých zločinech v Osvětimi, určitě zasáhne, aby jim zabránil,“ nepochyboval Müller. Modlil se, aby Vrbu s Wetzlerem na útěku nedopadli. „Představoval jsem si, jak bombardéry už brzy obrátí krematoria a plynové komory v prach, zabrání dalším transportům. Stačí bombardovat železniční tratě,“ napsal po válce ve svých pamětech. V květnu 1944 vražedné tempo totiž ještě zrychlilo a členové Sonderkommanda museli vykopat odtokové kanály na lidský tuk. Na konci května se podařilo utéci z Osvětimi dalším dvěma vězňům – Czesławu Mordowiczovi a Arnoštu Rosinovi. I oni – stejně jako Vrba s Wetzlerem – doputovali na Slovensko a podali svědectví o továrně na smrt.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!