Letecký snímek Osvětimi z 25. srpna 1944. Tábor o tři týdny později omylem zasáhlo pár pum určených pro nedalekou továrnu v Monowicích, žádné významné škody však nevznikly, systematické vyhlazování Židů se nezpomalilo.

Letecký snímek Osvětimi z 25. srpna 1944. Tábor o tři týdny později omylem zasáhlo pár pum určených pro nedalekou továrnu v Monowicích, žádné významné škody však nevznikly, systematické vyhlazování Židů se nezpomalilo. Zdroj: ČTK / AP

Bomby pro Osvětim: Proč Spojenci neprovedli nálet na plynové komory, přestože to Churchill podporoval?

HANA BENEŠOVÁ

Králíci vyplašeně pobíhali v kotci umístěném ve vyřazené plynové komoře. Zdálky bylo slyšet dunění děl. Pro vězně v Osvětimi to byla rajská hudba, zato esesáci horečně zahlazovali stopy po masovém vraždění. Šedesát tisíc vězňů v polovině ledna 1945 vyhnali na pochody smrti. Nemocné, kteří v lágru zůstali, strážní při útěku před postupující Rudou armádou nestihli všechny pozabíjet. Vojáci 1. ukrajinského frontu 27. ledna 1945 otevřeli bránu inferna s nápisem Arbeit macht frei. Spatřili sedm tisíc zubožených bytostí, které už ani neměly sílu radovat se z osvobození.

Nelze popsat to, co lidská mysl neobsáhne a srdce neunese, řekla před lety v rozhovoru pro Reflex Heda Kovályová Margoliová o Osvětimi, kde zahynuli její rodiče a další příbuzní. „I v tom nejhorším pekle si však člověk může zachovat sebeúctu a obrátit se ke kráse světa. V Osvětimi jsem se jednou v noci přes přísný zákaz vydrápala z baráku ven, všude kolem špína, zmar, beznaděj. Telegrafní vedení na obzo­ru a ostnaté dráty se chvěly neznámou melodií. Podívala jsem se na oblohu a ta nádhera mě až zaskočila. Nebe nad Osvětimí bylo poseto hvězdami. Tak zářit jsem je nikdy předtím neviděla.“ Bolela ji myšlenka, že Pánbůh mlčí a svět o nevýslovném utrpení Židů netuší. Komíny osvětimských krematorií bez ustání chrlily dým, esesáci před plynovými komorami bohorovně tvrdili utrmáceným lidem s hvězdou na kabátě, že po několikadenní cestě vlakem teď půjdou do sprch, někdy dodali, že pak je pro ně připravená polévka: „Rychle svlékat, ať vám nevystydne!“ Lidé s vytetovaným číslem na předloktí na podzim 1944 upínali oči k nebi, když nastal letecký poplach. „Kdyby tak dopadly bomby i na plynové komory! Jenomže o nás asi nikdo neví…“

Industrializované vraždění v Osvětimi nacisté dlouho úspěšně tajili. Až díky útěku československých židů, Rudolfa Vrby (vlastním jménem Waltera Rosenberga) a Alfréda Wetzlera, z vyhlazovacího tábora a jejich podrobné dvaatřicetistránkové zprávě, kterou 25. dubna 1944 v Žilině nadiktovali Oskarovi Krasňanskému ze Záchranného výboru židovské obce, se Spojenci v plném rozsahu dozvěděli, co se v Osvětimi děje. Slovenský rabín, zástupci československé a polské exilové vlády, židovských organizaci a nakonec i amerického Výboru pro uprchlíky několikrát od května do listopadu 1944 žádali, aby se krematoria a železniční trať do Osvětimi staly cílem útoku spojeneckého letectva. Průtahy na ministerstvech v USA a ve Velké Británii a argumenty jejich úředníků o neúčelně vynaložených prostředcích shrnul před dvaceti lety izraelský premiér Ariel Šaron do jedné věty: „Věděli to – a nic neudělali.“

Důkazy

V noci z 8. na 9. března 1944 v osvětimských plynových komorách zemřeli českoslovenští Židé z takzvaného rodinného tábora, jež do Osvětimi deportovali z Terezína na začátku září 1943. Člen Sonderkommanda Filip Müller chtěl jít na smrt se svými krajany, několik dívek mu však přísně řeklo: „My už nemáme šanci, ale ty ještě ano, lidé se musí dozvědět, co se tady stalo!“ Mezi bezmála čtyřmi tisíci zplynovanými byla i Alice Munková, kterou miloval devatenáctiletý vězeňský zapisovatel Rudolf Vrba. Když zjistil, že zářijový transport čeká Sonderbehand­lung (zvláštní zacházení, tedy likvidace), mohl se jenom se svou láskou rozloučit, zachránit ji nedokázal. Uvědomil si také, že půlroční karanténa pro osazenstvo rodinného tábora z prosincových transportů uplyne v červnu. Provoz pecí v Osvětimi-Březince se také připravoval na příliv maďarských Židů… „Museli jsme něco udělat! Mou hlavní pohnutkou byl hněv,“ vzpomínal v roce 1998 Rudolf Vrba. Viděl, jak se esesáci v bezvadných uniformách a naleštěných holínkách s bičíkem v ruce a s vědomím vlastní nadřazenosti pohybují mezí lidmi umírajícími v blátě, krvi, moči a ve výkalech. „Řekl jsem si: já vám, vy darebáci, ukážu.“ Sedmého dubna 1944 ho s Alfrédem Wetzlerem spoluvězni ukryli pod hromadu prken, jež polili benzínem a posypali tabákem, aby je psi nevyčenichali. Ve skrýši dvě stě metrů napravo od silnice vedoucí ke krematoriu přečkali tři dny a tři noci, než byl odvolán poplach. Člen Sonderkommanda Filip Müller předal Vrbovi plán krematorií, popsal vražedný systém. Podařilo se mu zajistit i nezvratný důkaz – nálepku z plechovky s ­Cyklonem B, jež upozorňovala, že se jedná o „jed na hubení škůdců“. SS-Unter­scharführer Johann Gorges, který oslavu svého povýšení uspořádal přímo v krematoriu, totiž Müllerovi dovolil použít prázdnou plechovku Cyklonu B na vylámané zlaté zuby. „Když se svět dozví o strašlivých zločinech v Osvětimi, určitě zasáhne, aby jim zabránil,“ nepochyboval Müller. Modlil se, aby Vrbu s Wetzlerem na útěku nedopadli. „Představoval jsem si, jak bombardéry už brzy obrátí krematoria a plynové komory v prach, zabrání dalším transportům. Stačí bombardovat železniční tratě,“ napsal po válce ve svých pamětech. V květnu 1944 vražedné tempo totiž ještě zrychlilo a členové Sonderkommanda museli vykopat odtokové kanály na lidský tuk. Na konci května se podařilo utéci z Osvětimi dalším dvěma vězňům – Czesławu Mordowiczovi a Arnoštu Rosinovi. I oni – stejně jako Vrba s Wetzlerem – doputovali na Slovensko a podali svědectví o továrně na smrt.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!