Požár století: Před padesáti lety vyhořel Veletržní palác a my pořád nevíme, co s ním

V e funkcionalistickém skvostu, který v době svého vzniku obdivoval Le Corbusier a po jeho rekonstrukci Jean Nouvel, je mimo jiné vystavěn největší umělecký poklad, jejž Československo ve své už ukončené historii nabylo, tzv. Francouzská sbírka. Přesto se zdá, že budovu provází zvláštní prokletí: za druhé světové války byla seřadištěm neárijského obyvatelstva před deportací do ghett a vyhlazovacích táborů, zažila jeden z největších požárů v historii Prahy a v novém století do ní už léta zatéká, úniky energií jsou katastrofické, program pokulhává. Příběh Veletržního paláce a území v jeho blízkosti jako by ilustroval složitou problematiku postupné evoluce města, které si v moderní době prošlo meziválečnou euforií, finanční krizí, nacistickým holocaustem, krátkým poválečným vzepětím, komunistickým terorem i socialistickou normalizací po roce 1968. A od devadesátek se pak díky složitým politickým vztahům zdá, že se jako společnost pořád nejsme schopni dohodnout, co s tím obrovským územím dál. A odnáší to i Veletržní palác, který chátrá a bude chátrat dál minimálně ještě jedno další desetiletí.

Mámo, hoří Veletržák!

Večer 14. srpna 1974 se Prahou nesla zpráva: „Hoří Veletržní palác!“ Objemově tehdy vůbec největší stavba v Praze, o osmi nadpodlažních a dvou suterénních patrech, o obestavěné výměře větší rozměrů fotbalového hřiště, výšce třiceti metrů a podlahové ploše přibližně 13 a půl tisíce m2. Kouř se nesl ­doslova nad celým vltavským údolím.

Požár poprvé zaregistrovala strážná při obchůzce ve čtvrtém patře. Na serveru Požáry.cz se píše: „Ucítila zápach. Nejdříve ji napadlo, že se jedná o poškození elektrického vedení, proto se vydala hledat elektrikáře v pohotovostní službě. Našla ho v suterénním kině Veletrhy. Když vyjeli nahoru a vyšli z výtahu, pozorovali kouř unikající škvírami z jedněch dveří. Po jejich otevření jim už – jak říkají hasiči – šel oheň naproti. Prvotní zásah hasicím přístrojem – přivezeným až ze stanoviště strážné – byl pochopitelně marný, a tak se oba vydali do strážnice k telefonu.“ Na požární linku zavolali ve 21.33. Krátce nato už na číslo 150 volají lidé ze sousedících domů ve Veverkově ulici a z Parkhotelu.

Pamětnice Anna Mlýnková, manželka muže, jehož fotografie z požáru století se jako jedny z mála dochovaly, se při přípravě výstavy Skleněné peklo ve Veletržním paláci v roce 2014 zmínila: „Začalo to tím, že se mi zdálo při věšení prádla, že je tam divný vzduch. Přišla jsem domů a řekla manželovi: ,Tam je na dvoře ale divný vzduch.‘ Uklidila jsem prádlo a po chvíli mi manžel odpověděl: ,No bodejť ne, když hoří Veletržák.‘“

Pro představ, pár časových údajů: ve 21.40 na místo přijíždějí první čtyři požárníci a se strážnou vyjíždějí do čtvrtého patra. Když dorazili, z celkem podrobných záznamů vychází, že hořelo už na přibližně 400 m2 a po kobercích a hobrových obkladech stěn se oheň lavinovitě šířil dál. Ve 21.50 je přerušeno promítání v nacpaném kině Veletrhy. Podle některých údajů 450, podle jiných v hasičské zprávě 650 diváků je vyzváno k evakuaci. Promítalo se Mackennovo zlato, slavný film britského režiséra J. Leeho Thompsona s Gregorym Peckem, Omarem Sharifem a Tellym Savalasem a hudbou Quincyho Jonese. Nikomu se ven moc nechtělo. Ale podle zpráv byli diváci nakonec rádi, že poslechli. Venku už prý uskakovali před prvními střepy vypadávajícími z rozbitých okenic.