Příbram 1892: Největší důlní neštěstí v Evropě se nikdy nepodařilo vysvětlit
Horní město Příbram drží smutný rekord: roku 1892 při požáru na dole Marie v Březových Horách zahynulo 319 horníků, kteří po sobě zanechali 286 vdov a 961 sirotků. Další desítky horníků se podařilo vynést na povrch v bezvědomí. Je to největší důlní neštěstí, k jakému v Evropě došlo. Následovalo vyšetřování a proces, ale kolem příčin a rozsudků dodnes panují nejasnosti.
Prosím vás, kdo najdete toto poslední psaní, dejte ho mé milované manželce, stálo na vzkazu, jenž byl nalezen ve zničeném dole po katastrofě. „Jsou to poslední slova, ve kterých se loučím se svými dětmi a prosím je, aby se modlily, aby Bůh má provinění odpustil a aby na Boha nikdy nezapomínaly jako já při poslední hodině. Přišli jsme k dílu, začali dělat, přiběhli lidi, že se odtud nemohou dostat. Pokoušeli jsme se, ale nešlo to. Pokud jsme mohli, modlili jsme se, když jsme zeslábli, tak jsme padali do hlubokého spánku věčnosti.“
Na jiném vzkazu bylo napsáno: „Dlužen nejsem nikde než Bartošovi asi 40 krejcarů, u nás za ňáký litr piva, víc nikdež nic.“ Nebo dojemné: „Má drahá ženo, nezapomeň splatiti dva zlaté příteli Pokornému. Je nemocen a těžce by jich postrádal. Tebe a děti naposledy líbá Váš tatínek...“
Smrt těch, jež dostal kouř a plyny, byla celkem milosrdná, ale jiní dopadli mnohem hůř.
Věštba kronikáře Hájka
Podle Hájkovy kroniky už roku 755 jakýsi Přibral, „muž ostrého vtipu, vyhledávaje podzemní stříbra a zlata, velmi pilen byl, proroctví Libuše častokrát rozvažoval... tu kopati motykami rozkázal i nalezl výborné stříbro u velké hojnosti...“ Přibral pak prý za vykopané stříbro postavil poblíž svých dolů hrad, jemuž později lidé začali říkat Příbram.
Problém je, že historikové Hájkovi moc nevěří, navíc to vypadá, že barevné kovy v okolí dnešní Příbrami vyhledávali už Keltové, takže pan Přibral by přišel k hotovému. Na tvrzení Hájkovy kroniky o Příbrami je ale zajímavé něco jiného. Podle něj zmiňované Libušino proroctví znělo: „Vidím vrch Březovej, kterýž jest vnitř stříbra plnej, toho vy i váš rod budete užívati. Jestliže nedáte od západu slunce lidem nad ním panovati, váš rod tudy bude se množiti a cizí národové budou se vám klaněti.“
Václav Hájek žil v první polovině 16. století (rok narození není znám, zemřel roku 1553) a tehdy byla ložiska stříbra v Březových Horách u Příbrami nepříliš významná, protože ještě doznívala hornická sláva Kutné Hory, stoupala hvězda jáchymovských dolů, a navíc cenu sráželo množství levného kovu z Jižní Ameriky. Libušina (nebo spíš Hájkova) věštba se naplnila až v 19. století, kdy rakouský erár (při troše obrazotvornosti „lidé od západu slunce“) investoval do prohloubení březohorských dolů velké prostředky, protože zdejší stříbro a olovo byly strategické suroviny. Jejich těžba dramaticky vzrostla, až Příbram pokrývala v některých obdobích více než 90 procent jejich celkové produkce v mocnářství. V druhé polovině 19. století se v březohorském revíru produkovalo okolo metráku stříbra denně, kromě toho i velké množství olova. Jeden čas dokonce šlo o největšího producenta stříbra na světě – a to až do osudné katastrofy roku 1892.
Další vrchol těžby a dost pochybnou slávu si zdejší doly vydobyly v polovině 20. století. To se tu těžil uran – tentokrát pro změnu do jaderných zbraní „lidí od východu slunce“, řečeno jazykem Václava Hájka z Libočan.
Rakouský erár březohorským dolům věnoval velkou pozornost. Roku 1849 v Příbrami vzniklo Montánní učiliště, které bylo roku 1865 povýšeno na Báňskou akademii. Je přímým předchůdcem Vysoké školy báňské, která dnes sídlí v Ostravě. V květnu roku 1875 se ve zdejším Vojtěšském dole poprvé na světě podařilo dosáhnout svislé hloubky jednoho kilometru, což bylo v září velkolepě oslaveno. Nechyběl u toho ani telegraf zabudovaný na 30. patře dolu, jenž rekord oznámil nejvyšším místům ve Vídni. Březohorské doly totiž byly státní a pověstně pečlivý rakousko-uherský erár si na nich dával záležet jak po stránce odborného vedení, tak i průběžných modernizací. Zdejší havíři měli privilegovaný status státních zaměstnanců, ale ani tak nebyl jejich život lehký. Březohorský revír jezdili obdivovat přední odborníci a celebrity. Roku 1879 tu sfáral do podzemí i slavný francouzský paleontolog Joachim Barrande a o šest let později sám ministerský předseda arcivévoda Ferdinand Rainer Habsbursko-Lotrinský.
Předehra ke katastrofě
V polovině 19. století se v příbramských dolech začaly poprvé objevovat parní stroje. Jednou z vymožeností, které přišly společně s nimi, byly takzvané stoupací stroje. Zatímco do té doby se horníci do závratných hloubek šachet dopravovali vlastní silou po žebřících, stoupací stroj jim to značně ulehčil – i když způsobem, jenž asi dnešním lidem zní dost děsivě a prověrkou bezpečnosti práce by určitě neprošel.
Představte si dva žebříky vedle sebe, které se pomocí parního stroje střídavě pohybují nahoru a dolů. A vy z jednoho na druhý přeskakujete tak, abyste byli vždy na tom, co právě míří vzhůru. A to děláte tak dlouho, dokud se nedostanete až na denní světlo. Ve skutečnosti nešlo o žebříky, ale o tyče (v odborném žargonu soutyčí), jež měly místo žebříkových příček malá stupátka a držadla, takže to bylo o něco snazší, ale princip je stejný: nešplháte už vlastní silou, ale silou stroje, který tyčemi pohybuje. Ve chvíli, kdy jsou stupátka obou soutyčí na stejné úrovni, se na okamžik zastaví, takže máte kratičký čas na přestup – a to při každé cestě mnohokrát. Asi nemusím říkat, že nad bezednými šachtami při mihotavém světle kahanců to bylo hodně nebezpečné.
Stoupací stroj v Mariánském dole sehrál určitou úlohu v katastrofě z roku 1892, proto neuškodí se s ním seznámit trochu blíž. Instalovali ho roku 1853 a byl první svého druhu v celém Rakousku. Jáma dolu měla přibližně obdélníkový průřez rozdělený na tři části (takzvaných zátyní). V prostředním zátyní byly stále ještě klasické žebříky, jež se ale později používaly jen v případě nouze. V krajním se pohybovala klec s vytěženým materiálem, v druhém zátyní pracoval stoupací stroj. Zpočátku sahal jen do hloubky 450 metrů, ale později jej postupně prodlužovali až do hloubky 1060 metrů. Z bezpečnostních důvodů báňský úřad zpočátku povolil jeho používání pouze k cestě nahoru. Výstup z kilometrové hloubky na povrch trval přibližně tři čtvrtě hodiny a po celou tu dobu musel horník unavený po směně být maximálně soustředěný, aby při přestupech nešlápl vedle.
V čase katastrofy byl Mariánský důl hluboký 1165 metrů a měl 33 pater. Významnou roli při požáru sehrálo propojení mnoha jeho pater s Anenským, Prokopským a Ševčinským dolem (tehdejší důl císaře Františka Josefa I.). Celková délka tohoto labyrintu chodeb, šachet, komínů a jam přesahovala úctyhodných 400 kilometrů. Pro lepší představu: stejně daleko je to vzdušnou čarou z Prahy zhruba do Frankfurtu nad Mohanem.
Mohlo by se zdát, že v rudných dolech nehrozí oheň tak bezprostředně jako v uhelných, protože tu není metan a uhelný prach. Možná i tohle přesvědčení sehrálo při katastrofě v Březových Horách určitou roli. Později ale odborníci vypočítali, že v podzemí se zde nacházelo 800 krychlových metrů dřeva v podobě výdřevy, pažení, pomocných konstrukcí a samotného stoupacího stroje. Často bylo suché a někdy i prosycené olejem, tedy materiál na pořádnou vatru. K neštěstí stačila jediná větší jiskra. A ta dříve nebo později musela přijít, protože elektřina tu ještě nebyla a horníci si svítili plamenem olejových kahanů.
Ohnivá apokalypsa
Stalo se to 31. května 1892. Jako první spatřili oheň a dým horníci, kteří sestupovali do Mariánského dolu na odpolední směnu. Ohnisko bylo na 29. patře dolu v hloubce 955 metrů. Muži přerušili sestup a vydali se za pomoci stoupacího stroje na dlouhou cestu vzhůru. Požár nahlásili v půl druhé odpoledne v kanceláři dolu. Ta obratem informovala ostatní úředníky a současně Hugo Grögler, vrchní správce dolu Marie, poslal zvláštního posla se zprávou k přednostovi báňského úřadu Janu Novákovi.
Mezitím se oheň rychle šířil. Požár v příbramských dolech byl něco nevídaného a mnozí horníci pod zemí i úředníci nahoře tomu nejdřív odmítali uvěřit. Brzy byla jáma dolu Marie zcela neprůchodná, a tak se snaha o záchranné práce soustředila na sousední doly. Jenže i do těch brzy pronikl dusivý dým. Přesto se našlo dost horníků, kteří se odhodlali vydat do hlubin zamořených smrtícím živlem, aby odtud dostali na denní světlo své kamarády.
Důlní záchranářství je i dnes s moderní technikou krajně nebezpečná činnost. Tehdy ale nebyly dýchací přístroje ani žádná jiná technika a ani speciálně vyškolení záchranáři – jen dobrovolníci, jimž musel stačit vlhký šátek na ústa a před sestupem kousek slaniny na posilněnou. Někteří se vraceli dolů i třikrát, dokud neztratili vědomí a museli být svými kolegy sami vyneseni. A pět dalších, jako například důlní Antonín Pešek, už se živí nevrátili. Navzdory rizikům a primitivnímu vybavení se podařilo zachránit 516 horníků.
Mezi záchranáři nebyli jen havíři, zachraňovat vyrazil i vrchní správce Hugo Grögler. Dostal se až na 8. patro dolu Františka Josefa, ale tam ho zastavil dým. Přesto se toho dne dolů ještě několikrát vrátil. Nakonec se pro něj museli vypravit další horníci, kteří ho našli v bezvědomí a dopravili na povrch. Trvalo dlouho, než se ho podařilo vzkřísit.
Mezitím se k dolu scházely davy lidí z okolí. Ženy a děti nezvěstných se vkleče modlily, některé manželky si v zoufalství rvaly vlasy, byly i případy zešílení a úmrtí ze žalu. „Jest to hrozné divadlo, že pero se vzpírá psát a slzami zalévá se zrak,“ napsal jeden ze svědků.
To nejhorší ale mělo teprve přijít. Poslední tělo bylo nalezeno až 22. září. Brzy se ukázalo, že ne všichni mrtví měli to štěstí, že je před smrtí milosrdně uspal dým. Někteří skončili v plamenech, jiné na kusy roztrhal stoupací stroj, když se do něj v panice pokoušeli nastoupit nebo se z jeho stupaček zřítili do hlubin.
Od června se konaly společné pohřby. Uvádí se, že při jednom z nich přednosta báňského úřadu Jan Novák byl tak dojatý, že nedokázal svůj projev nad hroby dokončit. Někdy byly v rakvích pohřbívány jen lidské údy nebo kusy masa, u nichž se nepodařilo zjistit, komu patřily.
Zdař Bůh na poslední šichtě
Logicky se vynořila otázka, kdo je vinen. Vyšetřovatelům a soudcům to usnadnil horník Václav Havelka, který 13. června přišel na Okresní soud v Příbrami a oznámil, že ví, kdo požár založil. V jeho podání to byl horník Emanuel Kříž, jenž odhodil doutnající knot svého kahanu. Ten měl dopadnout do výklenku s dřevěnými odřezky a ty se vzápětí vznítily. Od nich vzplála výdřeva – a pak už to šlo rychle. Šíření požáru ještě podporovala skutečnost, že doly březohorského revíru byly odvětrávány jen s pomocí rozdílů teplot v podzemí a nahoře. Jenže toho dne bylo dole i nad zemí 24 stupňů Celsia a vzduch se nehýbal.
Na první pohled vypadá oharek knotu jako příčina požáru logicky. Jenže skutečnost je jiná: před vstupem na stoupací stroj horníci knoty v kahanech měnili a odhazovali běžně, protože na bezpečný výstup potřebovali spolehlivé světlo. Do té doby vlhkost v dole doutnající oharky vždycky uhasila. Proč teď ne?
U soudu na to poukazovali nejen obhájci Emanuela Kříže a dalších horníků, kteří byli v osudné chvíli s ním, ale i přizvaní experti z Báňské akademie. Ti zastávali názor, že příčinu požáru nejde spolehlivě určit. Přesto padly rozsudky v rozmezí od několika měsíců do tří let. Říkalo se, že Kříž ve vězení zešílel a zemřel, ale není to tak. Byl předčasně propuštěn na základě císařské milosti. Pod zem se už nevrátil, raději dal přednost práci v lese.
„Zdař Bůh na poslední šichtě,“ rozloučil se s mrtvými horníky v Příbrami důlní rada Vajc. Bohužel nebyli poslední, kteří na tu šichtu nastoupili, aby mohla zůstat v chodu civilizace na povrchu.
Katastrofa v Březových Horách byla sice největší důlní neštěstí u nás, ale následovaly další. Jen o dva roky později došlo v karvinských dolech uhlobarona a politika Jindřicha hraběte von Larische-Mönnicha II. k explozím, při nichž zemřelo 235 horníků. Třetí v pořadí je výbuch uhelného prachu v dole Nelson u Duchcova, který zahubil 142 lidí, mezi nimiž byla i jedna žena. Nejhorší důlní katastrofou po druhé světové válce se stal požár dolu Dukla v Havířově roku 1961, po němž nevyfáralo 108 horníků. Stal se předlohou vynikajícího dvoudílného filmu režiséra Davida Ondříčka Dukla 61.
