Před osmdesáti lety svedla v pondělí 8. března 1943 necelá tisícovka československých vojáků u ukrajinské vesničky Sokolovo (ukrajinsky Sokolove) v Charkovské oblasti krvavý boj s přesilou německých okupantů. Z morálních, politických i vojenských důvodů je to významná kapitola moderních českých dějin, ale… Desítky let ideologických nátěrů všeho druhu z této události vytvořily příběh, který v zemi českých skeptiků dnes málokoho upoutá.
Po válce nejeden z bojovníků od Sokolova, kteří zůstali v armádě, udělal slušnou kariéru. Někteří dosáhli i generálských hodností. Další naučenými frázemi na besedách otravovali školáky a to nás mylně vedlo k falešné představě, že u Sokolova bojovali samí komunisté.
Další „sokolováci“ byli však naopak z armády po únoru 1948 vyhozeni, mnozí byli i nesmyslně komunistickým režimem vězněni. Ještě po odhalení Stalinových zločinů byl například v roce 1958 zatčen a na 18 měsíců uvězněn bývalý vojín kulometné roty u Sokolova a pozdější výsadkář, válečný invalida Vladimír Levora, za objevený rukopis jeho knihy o životě v sovětském gulagu.
Nejeden z bojovníků od Sokolova byl nucen po Únoru emigrovat, jako hrdina Sovětského svazu Josef Buršík po útěku z vězeňské nemocnice. Další odešli do emigrace po sovětské okupaci v srpnu 1968. Byl mezi nimi například i talentovaný spisovatel Ludvík Aškenazy.
Jedno je však zcela jisté. Všichni skuteční bojovníci od Sokolova si bez ohledu na jejich další spletité osudy naši úctu a respekt každopádně zaslouží.
Proč jen Jaroš?
Psát o bojích u Sokolova a zmiňovat se tradičně o padlém veliteli jeho obránců nadporučíkovi Otakaru Jarošovi je asi klišé, i když si to statečný důstojník a upřímný český vlastenec bezesporu zaslouží. Jako mrtvý se však hodil do čítanek, a Stalinův režim jej dokonce vyznamenal nejvyššími poctami – Leninovým řádem a Zlatou hvězdou hrdiny Sovětského svazu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
