„Pane Peroutko, toto je nyní vaše rozhlasová stanice. Víme, že je v dobrých rukách,“ zahájil generál Charles Douglas Jackson, šéf Národního výboru pro Svobodnou Evropu, vysílání úplně první národní redakce RFE. Po ročním zkušebním provozu oficiálně odstartovalo 1. května 1951. Následujících deset let pod vedením Ferdinanda Peroutky etablovalo „Svobodku“ jako respektovaný hlas demokratické části světa.
Sezimovo Ústí, čtvrtek 19. srpna 1948. Švédská spisovatelka Amelie Posse-Brázdová, manželka malíře Oskara Brázdy, se snaží přesvědčit Edvarda Beneše o nutnosti jeho odchodu za hranice. Těžce nemocný exprezident odmítá. „Již vloni jsem vám vyprávěl,“ připomíná Švédce, „o onom téměř mystickém způsobu, jakým Peroutka instinktivně odhaduje mé pohnutky a myšlenky, aniž o nich kdy se mnou hovořil. Jsem přesvědčen, že se s úspěchem ujme toho, co já již udělat nemohu. Mezi všemi emigranty je to jediný opravdu přirozený vůdce státnického formátu,“ přesvědčuje návštěvnici – a snad i sám sebe. „Masaryk a já jsme také byli nepraktičtí intelektuálové, když jsme začínali,“ povzbuzuje, jako by zapomněl na energické poslancování TGM ve Vídni, jeho zahraniční kontakty v čele s milionářem, osobním přítelem amerického prezidenta Charlesem Cranem, a na oporu v blízkých spolupracovnících formátu charismatického Štefánika. To vše šéfredaktor legendární Přítomnosti a Svobodných novin postrádal. „Řekněte Peroutkovi, že mám k němu plnou důvěru a vím, že to bude dělat dobře,“ dodává Beneš dva týdny před smrtí.
Zanedlouho se v exilu rozhoří boj o Benešovo následovnictví. Hlavně mezi bývalým pařížským vyslancem, dr. Štefanem Osuským, exprimátorem Prahy a místopředsedou Gottwaldovy vlády dr. Petrem Zenklem či dr. Jánem Papánkem, za války Benešovým „zástupcem pro západní polokouli“ a později naším delegátem při OSN, jenž po únorovém puči vyvolal jednání Rady bezpečnosti o situaci v Československu. Žádný z nich se však nestane silnou vůdčí osobností, kterou by dlouhodobě respektovali nejen krajané a asi 60 až 70 tisíc poúnorových exulantů, ale také zahraniční partneři.
Ferdinand Peroutka o Benešovo žezlo nejspíš ani nestál, přesto dokázal vakuum vyplnit. Zformoval a v letech 1951 až 1961 vedl čsl. redakci Rádia Svobodná Evropa.
Prvomájová emigrace
Peroutka si k opuštění Československa vybral 1. květen 1948. Ve stěhovacím voze se s manželkou dostali do Klatov, odkud je převedli na německou stranu Šumavy. Jenže Peroutkovu o 27 let mladší sekretářku a již třetím rokem přítelkyni Slávku Fenclovou policie následujícího dne před hranicemi zatkla. Peroutkovi byli převezeni do zlaté klece pro prominentní emigranty, Alaska House ve Frankfurtu nad Mohanem, odkud pokračovali přes Paříž do Londýna, ale zpráva o Slávčině zatčení třiapadesátiletého publicistu na dlouhou dobu paralyzovala.
V červenci 1948 Slávce napsal: „Po celoživotní práci jsi najednou docela nepatrný začátečník, všechno, co člověk byl, je pryč a cítím, že nic neumím.“ Potácel se na pokraji nervového zhroucení, nebyl schopen akce. Až do podzimu, kdy se Slávce podařilo vycestovat po fingovaném sňatku s Angličanem Cecilem Deem, Peroutka opakovaně koketoval s myšlenkami na sebevraždu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
