Vavřinec Hradilek: Dokud nám voda teče po otočení kohoutku, neřešíme, jak je vzácná

Jste bývalý profesionální kajakář, stříbrný olympionik, příležitostný herec i tanečník, kritik politiků, otec dvou malých holčiček, prý také výborný kuchař. Co z toho vás nejvíc vystihuje?

To se člověk vždycky o sobě dozví spoustu věcí (smích). Toho „výborného kuchaře“ jsem ještě neslyšel. Kajakář pořád jsem, jen už vrcholově nesportuju, neúčastním se těch nejvyšších soutěží. Protože mám v plánu i projekty, které vyžadují i fyzickou a technickou připravenost na divoké vodě, tak se na vodě snažím být co nejvíc. Na druhou stranu mě teď částečně živí i televizní nebo filmové věci.

Když byste měl popsat, jak vypadá takový „klasický“ kajakářský trénink?

Záleží na fázi, ve které se zrovna nacházím, ale týdně mám zhruba 14 až 20 tréninků. Jeden trénink má většinou přes hodinu, takže průměrně trávím pohybem 30 hodin týdně. Od nějakého výkonového základu až po regeneraci. Značná část se samozřejmě odehrává na vodě, což mě odmalička bavilo nejvíc. Jsem vděčný za to, že jsem si našel sport, který se odehrává venku, že jsem nemusel být zavřený někde v hale. Navíc, když teď padaly ty pětatřicítky, chodil jsem na trénink opravdu s chutí, protože Vltava i v centru Prahy byla poměrně chladná. Takže v tomhle ohledu je to krásný sport.

Máte nějakou část tréninku, jež vás nebaví?

Člověka postupem času začne bavit všechno. Prostě si zvykne. Já jsem jako malý úplně nesnášel ty doplňkové vytrvalostní sporty: běh nebo běžky – to jsem dost ignoroval. Někdy jsem i podváděl v tom, že jsem předstíral, že něco odběhnu. Pak jsem si ale zaběhl do kavárny, dal si čaj a vrátil se zpátky. To bylo v začátcích, a jak říkám, časem jsem si zvykl na všechno. Nemůžu dnes vyloženě říct, že mě něco nebaví.

Jaká byla vlastně vaše cesta k vodě a sportu?

Ta vedla víceméně z naší zahrady plné vzrostlých stromů, po kterých jsme jako děti lezli a přivazovali si na ně lana a podobně. Sice jsme cíleně nesportovali, ale pořád jsme se hýbali. Já byl vždy hodně fyzicky aktivní a měl jsem potřebu zkusit nějaký sport. Když jsem pak v televizi viděl vodní slalom na olym­piádě v Atlantě v roce 1996, uhranuly mě ty vlny u kajakaření. Tedy ne vidina nějakého úspěchu nebo stát se profi sportovcem, spíš ten souboj se živlem. Tam to zřejmě splnilo účel, protože já jsem se od začátku vody dost bál. A tak jsem musel ten strach překonat. Nakonec to do­padlo, že jsem se bál, pak jsem to sjel a zjistil, že to není nic hrozného. A šel jsem to zkusit znova.

To zvládání strachu a testování vlastních osobních hranic se potom projevovaly i v dalších projektech, kterých jste se účastnil – StarDance, Asia Express –, nebo v herectví?

Tím, že se člověk dostává pod tlak, tak se hodně soustředí. Ano, a tam je ta paralela se závodem. A já se nebojím říct, že třeba stres před přímým přenosem ve StarDance bylo něco, co mě na tom bavilo nejvíc.

Nyní už třetím rokem spolupracujete s pivovarem Radegast, jste tváří jejich kampaně Boj o vodu. Co všechno to obnáší a proč jste do toho vlastně šel?

Problematiku sucha vnímám už dlouho. I před touhle spoluprací jsem se veřejně snažil tyhle věci komentovat, účastnil jsem se různých akcí. Na práci s Radegastem se mi líbí to, že není jen o výzvách v on-line prostoru nebo tištěných materiálech, ale je to skutečně něco, co následně děláme, co tvoříme. A motivujeme lidi k tomu, aby to dělali také. Aby prostě začali u sebe. V rámci iniciativy rozdávání sudů na dešťovou vodu jsme zjistili, co a kolik to pro spoustu lidí znamená. Třeba v jedné z nejsušších obcí v České republice, kde jsme s tímhle projektem taky byli, po těch sudech doslova dychtili. A to je, myslím, pěkný důkaz toho, jak je to pro lidi důležité téma. Samozřejmě, pokud se o tom ale nebude veřejně mluvit, nebudou to mít potřebu tolik řešit. Takže z mého pohledu spolupráce díky tomu, že to Radegast dělá dlouhodobě a opravdu skvěle, funguje velmi dobře.

V současné době jste v rámci kampaně uspořádali výzvu v bezvodých sportech, alias „vodní slalom na suchu“, která odstartovala 17. června, na Světový den boje proti suchu a rozšiřování pouští. Co bude následovat?

V těch výzvách jsem se utkal se třemi dalšími sportovci – s Janem Výtiskem, Davidem Venclem a Radimem Palánem. V trochu netradičních bezvodých disciplínách jsme soutěžili o to, kdo půjde do lesa, vezme rýč a další nástroje a pomůže vytvořit opatření proti suchu a zadržování vody v krajině. Upřímně doufám, že nakonec se spolkem Milujeme Jizerky do toho lesa půjdeme všichni… 

Právě Radegast je ve svém provozu jedním z nejúspornějších pivovarů na světě. Dali si závazek, že do roku 2030 v krajině zadrží více vody, než si z ní vezmou.

Myslím, že přesně tyhle kroky velkých firem a korporací mají smysl, protože – co si budeme povídat, náš život spousta těchto firem nějak ovlivňuje. A pokud budou jednat odpovědně, právě tak jako ve spotřebě vody jedná Radegast, tak může svět být lepší. Tedy doufám. A hlavně tyhle firmy dokážou svým chováním ovlivnit velké množství lidí. Což je asi i jeden z důvodů, proč to všechno dělám i já.

Jak se proměnilo vaše vnímání vody a její jedinečné role na Zemi?

Každý z nás se vyvíjí a během života i trochu mění své vnímání. V 18 letech jsem asi neměl tak ohromný zájem o to, aby lidi šetřili vodou. Bylo to nejspíš i tím, že jsem na ní trávil, respektive pořád trávím skoro každý den. Ale i to se postupně mění. Pamatuju si, že když jsme na jaře jezdili řeky, vůbec jsme neměli potřebu kontrolovat stav vody. Věděli jsme, že rozvodněných vod bude na jaře spousta. Už to tak není. Letošní jaro bylo extrémně suché a my ani nemohli vyrazit do Alp, protože řeky, které jsme zvyklí jezdit, prostě netekly. Dokud máme vodu doma jednoduše po otočení kohoutku, tak si většina lidí ani neuvědomí, jak je vzácná. Já jsem moc rád, že zrovna spolupráce s Radegastem může pomoci k tomu, aby se všichni, kteří zatím třeba nepociťují nedostatek vody, nad tím tématem zamysleli.

Vy svým druhým domovem nazýváte Nový Zéland. Vidíte rozdíl v tom, jak přistupují lidé k vodě tam?

Já tady nechci nějak hejtit a říkat, že si jí u nás v České republice nevážíme. Ale mám pocit, že na Zélandu se lidé k vodě staví trošku opatrněji. Koneckonců právě novozélandská vláda nedávno prohlásila jednu z místních řek za posvátnou. Dala jí stejná práva jako člověku. Myslím, že i spotřebu vody na Zélandu lidi řeší víc. Je zcela běžné, že se jako zdroj pitné vody používá přefiltrovaná dešťovka, v domácnostech na ni mají ohromné tanky. Když dlouho neprší, tak nemají tolik obav, že by jim voda došla.

Vy kromě sportu máte na svém kontě i herecké zkušenosti, a to jak ve filmech, tak v seriálech. Chystáte v tomto ohledu něco nového?

S Českou televizí nyní točím jeden projekt o lidském těle. Je to dvanáctidílný seriál, každý díl bude věnovaný jedné části těla – z pohledu běžného, ale i sportovního fungování. Chtěli bychom lidem ukázat to, jak se o sebe mají starat, aby je třeba nebolely nohy, záda, bedra… Je to takový hezký projekt, který by měl nějakou chvíli trvat. Věřím tomu, že bude úspěšný. Od ledna bych pak měl začít točit nový seriál.

Příští rok vás čekají kulatiny. Zastihlo vás už nějaké bilancování?

Absolutně ne. Já takovéhle věci vůbec neřeším. Věk vnímám jen jako číslo.

A máte ještě něco, čeho byste v životě chtěl dosáhnout?

Spokojeného rodinného života.