Jan Skopeček: Radnice nikdy nebudou stavět rychleji než developeři

Začal jste moderovat vlastní podcast Deregulace. V dílech s Alešem Rodem a Hanou Landovou zaznělo, že bez omezení některých „měkkých polštářků“ sociálního státu se nevyhneme růstu daní a také, že často zaměňujeme elektronizaci stavebního spisu za skutečnou digitalizaci řízení. Řada výroků vyznívá kriticky i směrem k současné vládě. Jak s tím pracujete vy osobně, z pozice místopředsedy Poslanecké sněmovny za vládní koalici?

Za prvé děkuji, že jste si všimla nového podcastu Deregulace. S odborníky debatuji ze své pozice neustále. Je ale pro mne novinkou být s nimi před kamerou a zprostředkovat naše názory i veřejnosti. 

Co se týče otázky k sociálnímu státu, tak ano, zcela jednoznačně říkám, že jsme se stali nárokovou společností, která čeká, že stát zabezpečí snad úplně vše a pro všechny. Z toho vyplývá, že veřejné výdaje rostly dlouhodobě rychlejším tempem než příjmová strana rozpočtu. A možných řešení moc není: buď budeme snižovat výdaje, nebo zvyšovat daně, případně alespoň sázet na rychlejší tempo ekonomického růstu, aby inkaso daní rostlo i beze změny sazeb. Za mě je optimální kombinace škrtů výdajů a vyšších příjmů z titulu ekonomického růstu, pro který ale musíme začít dělat trochu více. 

Debata o digitalizaci se vedla v tom duchu, že digitalizace nemá být mantra. Pokud digitalizujete zbytečné formuláře, resp. chcete od lidí či firem zbytečné úkony jen v elektronické formě, tak to nic moc pozitivního nepřinese. Územní a stavební řízení mají tolik překážek, regulací, komplikací, že jejich digitalizace revoluční krok nepřinese. Musí se jít do podstaty, nikoliv řešit jen formu. 

Jaké kroky by měl tedy stát udělat, abychom se dobrali ke skutečné digitalizaci stavebního řízení?

Bude-li se jen digitalizovat beze změn v procesech, počtu razítek, výjimek a lhůt, bude digitalizace jen drahý skener. My potřebujeme stanovit pevné lhůty pro rozhodnutí a odvolání, zavést fikci souhlasu, když úřady nekonají, vyřešit překrývající se kompetence, udělat audit našich vlastních regulací, jež jsou často nad rámec evropské legislativy, a vyžadovat jen ty nejnutnější. 

A jak se díváte na výstavbu nových sídlišť? Některé strany ji prosazují jako cestu k dostupnějšímu bydlení.

Jsem „panelákové dítě“, nepatřím mezi ty, kteří nad sídlišti ohrnují nos. Tedy ano, bytové domy mají jistě své místo v nabídce bydlení. Ne všichni si totiž mohou dovolit stavět či koupit dům. Mě spíš zaráží v této souvislosti ta sázka či víra v to, že města a obce dokážou zajistit dostatek levného bydlení namísto soukromého sektoru. Dostali jsme se do úplně bláznivé situace. Přeregulovali jsme územní plánovaní a stavební řízení, developerům házíme klacky pod nohy, developerský projekt kvůli administrativě trvá v Praze od začátku do konce skoro deset let, a pak se divíme, že je bytů málo, a voláme po tom, aby developera dělaly obce. To si fakt někdo myslí, že radnice a jejich úředníci budou stavět rychleji, efektivněji a kvalitněji, než by to dělal soukromý developer? 

Zůstaňme ještě u bydlení a role státu. Dlouhodobě hájíte privatizaci bytového fondu z 90. let. Má podle vás přínos i pro dnešní dostupnost bydlení? A je něco, co byste tehdy nastavil jinak?

Privatizaci bytového fondu hájím proto, že udělala z velké masy lidí poprvé v životě vlastníky něčeho hodnotného. A jak dobře víme, vlastnictví zavazuje a kultivuje. Když někdo něco vlastní, je citlivý na nejrůznější politické proudy hlásící státní vlastnictví či znárodňování. Je to tedy i jistá pojistka proti levičákům. Proto to tolik dráždí například Piráty. Privatizace bytového fondu také vedla k tomu, že lidé začali do svého majetku více investovat a starat se o něj lépe, než to dělal do té doby stát. A díky tomu se z těch šedivých, socialistických sídlišť stala sídliště s opravenými, zateplenými domy a barevnými fasádami. Sídliště díky tomu neuvěřitelně prokoukla. 

Je podle vás vůbec reálné dosáhnout citelného zlevnění bydlení, aniž by hrozila prudká korekce trhu a problémy pro banky a dlužníky? Jak se dopracovat ke skutečně dostupnému bydlení, které tady slibují všichni politici napříč?

Je evidentní, že vysoká cena bydlení je u nás kvůli nedostatečné nabídce, respektive výstavbě. Zatímco v Polsku či Rakousku stavějí zhruba pět nových bytů na tisíc obyvatel, u nás je to jen něco přes tři, tedy stavíme podstatně méně. Pokud nerozhýbáme výstavbu a na trh se nedostane více bytů, ceny budou stále růst. Nepředpokládám citelné zlevnění současných bytů, to, jak správně naznačujete, by ostatně dostalo do potíží celou řadu majitelů bytů financovaných hypotékami. Jde o to, aby budoucí dostatek bytů na trhu nevedl k tak razantnímu růstu cen, který zažíváme a jenž je utržený od růstu mezd, resp. příjmů domácností, tedy aby se bydlení nestávalo stále nedostupnější. 

A co energie? Jejich zlevnění je jedním z hlavních volebních taháků mnoha stran a hnutí. Jsou tyto sliby splnitelné?

Levné a stabilní energie budeme mít poté, až se radikálně rozejdeme se zelenou, klimatickou politikou, která byla a je založena na úmyslném zdražování energií s cílem, aby ji lidé a firmy spotřebovávali méně. Na delší běh je změna energetického mixu. Tady je fakt dobře, že se dopředu hýbe tendr na dostavbu jaderných zdrojů. Pak je tu ještě otázka poplatků za distribuci. Stát je může snížit na straně zákazníků, ale zase se to propíše ve vyšších daních. Obecně jde o předvolební sliby, jež se budou plnit těžko. 

Zanedlouho mají začít platit nové emisní povolenky ETS II. Jaký vliv budou mít na útratu domácností za energie? A je ještě reálné usilovat o jejich zrušení?

Viděl jsem celou řadu propočtů, ale vše jsou to jen odhady zatížené vysokou mírou nejistoty. Podle propočtu, resp. odhadu ČNB by se měla zvýšit cenová hladina kvůli ETS II o 0,9 p. b. za předpokladu, že cena povolenky zůstane na úrovni předpokládaného stropu, tedy 45 eur v cenách roku 2020. Vidíme, že dnes se obchodují povolenky za násobně vyšší ceny. Předpokládaný dopad na domácnosti může být nižší díky subvencím a kompenzacím, které se v této souvislosti zvažují. Nicméně, dopad na domácnosti může být opravdu dramatický a neměli bychom tuto věc podceňovat. Je dobře, že se vládě podařilo získat na úrovni EU podporu pro zastropování cen. Lepší by ale bylo, kdyby takový mechanismus, tedy emisní povolenky, destruující jakékoliv tržní principy, vůbec neexistoval. Nechceme-li tedy dělat z dnes aktivních lidí, kteří stát k ničemu nepotřebují, příjemce dávek, pomocí jakéhosi klimatického fondu. Jde tedy o další krok k socialismu, co nejvíce lidí učinit závislých na státě prostřednictvím nejrůznějších dávek a subvencí. 

Má podcast Deregulace sloužit hlavně v kampani, nebo ho chcete rozvíjet i po volbách? Co bude rozhodovat o tom, zda poběží dál?

Jak jsem řekl na začátku, jde o absolutní novinku, čeká nás ještě spousta práce, aby si podcast našel své publikum. Z toho také vyplývá, že to není sázka v probíhající předvolební kampani, ale snaha vybudovat něco trvalejšího. Prostor, kde bude šance jít do hloubky ekonomických témat více, než to dovolují standardní mediální prostory. Chci si zvát své bývalé spolužáky, kolegy, ekonomy, podnikatele a povídat si s nimi zejména o ekonomických tématech. Zda to poběží dál, uvidíme podle toho, zda se to naučíme dělat, zda se já dokážu poprat s rolí moderátora a více se ptát než říkat své názory, což je pro mě zatím nejtěžší.