Blondýna v Arábii: Máme tady dvoutýdenní příměří a já už začínám bláznit
Máme za sebou dva dny příměří a je tu až moc ticho. Úplně jsem se z toho zbláznila — počítám letadla, zjišťuju jejich typy a koukám na oblohu jako paranoidní jestřáb.
Protože buďme upřímní: stačí, aby jeden chlap vypil o čaj víc, nacpal do sebe příliš datlí s vysokým obsahem cukru, dostal hyperglykemický záchvat a zmáčkl červené tlačítko s nápisem „Srovnat Motýlí zahradu v Dubaji se zemí“.
Takže nikdo pořádně neví, jestli to příměří vydrží, nebo jestli nás čeká další ohňostroj.
Mezitím moje kamarádka postavila pořádný bunkr přímo ve svém apartmánu v den, kdy válka začala… a hned potom zdrhla do Británie.
Tak jsme si vytvořili novou skupinu bez ní, kam si posíláme fotky z golfu a z brunchů s popiskem: „Ajajaj, zrovna nás tu napadá roj dronů – utíkej!“
A místo aby šla k psychiatrovi, nakupuje krystaly, pálí šalvěj proti špatné energii a vážně uvažuje, jestli by neměla najmout exorcistu, který by vyhnal démony z celého Středního východu.
A někde na pláži v Dubaji sedí britský týpek, drží si sandál u ucha jako telefon a říká:
„Ahoj kámo, jak se máš? Tak ty jsi zpátky ve Velký Británii? Fair play… Počkej, ty jsi musel utéct z Dubaje, protože je to válečná zóna? Vážně? Jak ses to dozvěděl? Četl jsi Daily Mail? Já se teď cítím trochu blbě. Já jsem tu uvízl, kámo. Rakety lítaj, absolutní válečná zóna? Ježíši. Já jsem nic neviděl, ale ty to asi víš líp… Každopádně, já budu dávat pozor na ty rakety, a jakmile bude čistý vzduch, dám ti vědět, ať se můžeš vrátit. Měj se, kámo.“
Upřímně nevím, kdo je největší cvok — moje kamarádka, co chce exorcizovat celý Blízký východ, ten týpek, co si povídá se sandálem, nebo já, co učím online z posilovny a přitom posedle sleduju oblohu, jestli se neblíží rakety, které vůbec nelítají.
Nejvíc rozumu má asi ten sandál. Vítejte na Středním východě v roce 2026.
