Arabské fitko aneb Jak si zlepšit mentální zdraví, když vám práce leze na mozek
Ten stres v práci mi už začal lézt na mozek. A když jsem uložila mobil do ledničky, řekla jsem si, je třeba se opět zapsat do fitka, neboť ve zdravém těle zdravý duch a ten duch musí být přece mentální zdraví. S kamarádkou Grace jsme tedy našly tělocvičnu zvanou FIT v nákupním středisku Yas, kde jsme se zapsaly na všechna skupinová cvičení po práci v pět odpo.
Funkční fit, jak mi bylo vysvětleno, je kombinace aerobního a silového cvičení a nejen, že je zdravé pro celé tělo, ale ulehčí vám i běžné činnosti jako zvednout stokilový kufr do úložního prostoru nebo poskočit sto dvacetkrát na jedné noze, jak se to běžně dělá.
Grace se převlékla do cvičebního úboru a já ze sebe servala abáju, neboť jógové kalhoty i tričko nosím z lenosti pod ní, a hurá do „studia“. Uprostřed byla taková starobylá tabule a na ní křídou napsáno, co se dnes cvičí. Ani jeden cvik jsem neznala a Grace také ne. No, však nám to instruktor vysvětlí.
Pohledný Ir Dara nás nadšeně přivítal a nahnal do kroužku, že nám cviky předvede a vysvětlí, kolikrát je opakovat a v jakém pořadí. No, když už nic, tak jsem mohla alespoň čumět na hezkého chlapa. Cvičenci byli většinou velmi přátelští Arabi a obézní bělošky (smí se tento termín vůbec v dnešní době používat?). Zřejmě doufaly, že si tam nějakého chlapa narazí. Já jsem byla zahrnuta pozorností Farese, Ahmeda a Saeda, který byl nefalšovaným emirátníkem, ale v trenkách vypadal úplně normálně. Měl hrozně dlouhé nohy, a tak jsme mu s Grace daly přezdívku záchodový pavouk. Moc hodný člověk, opravdu. A uměl udělat stojku i hvězdu, což v běžném životě také často uplatní – zvláště v arabském tradičním plášti konduře.
Instruktor Dara začal vysvětlovat různé cviky jako „Bulgarian snatch“ nebo „Wall ball“, které jsem se ani nesnažila přeložit do čestiny. Cvičení bylo šílené a se zátěží. Škoda, že nejezdím na pionýrské tábory, nyní bych mohla bez problému nanosit sto galonů vody z potoka nebo postavit srub během čtvrt hodiny.
„Ty se potíš,“ oznámila mi Grace, „nikdy jsem tě neviděla se při cvičení potit!“ Ano, pocení byl surrealistický zážitek, ale ve „studiu“ byli zpocení úplně všichni kromě insruktora, který necvičil, jen nás buzeroval. „Vyskočit na tu bednu!“ Vyskočila jsem na bednu a řekla: „Tady si připadám jako nějaký kazatel a z tohoto důvodu budu dělat jiný cvik.“ Nařídil mi běhat ze schodů a do schodů se dvěma železnými desetikilovými kettlebells (přeložte si to sami), což mi připomnělo moje týdenní nákupy do potravin a byla jsem schopná cvik dokončit. Wall ball, jak si dokážete představit, je házení medicinbalu na zeď. Tam jsem jim malinko rozbila neonový nápis FIT, protože byl nízko a já vysoko nedohodím. Při stojce u zdi se mi podařilo vykopnout zabudovaný ovladač klimatizace, ale to se určitě stane každému. Po hodině šílené námahy jsme se protáhli a porovnali propocená trička.
Opravdu super tělocvična a zítra jdu zase. Grace taky, ale určitě kecá. Při cvičení „burpees“ se málem poblila. Já cvičím strašně ráda. Moje nejoblíbenější část je konec. Když mohu jít domů a nedat mobil do ledničky. Třeba se takhle dožiji vysokého věku. Ovšem podle svých finančních propočtů budu moct jít do důchodu v devadesáti sedmi a pohodlně si užít jedenáct minut bez práce. Sportu zdar!
