My učitelky ze stanice Abú Dhabí máme prázdniny furt. Pracujeme-li déle než tři týdny, jsme vyčerpané, nevrlé a chlastáme. Proto jsme už čtrnáct dní před pololetními prázdninami přestaly ve třídě pracovat s nůžkami a jinými bodnými předměty. Moje kamarádky odjely na exotické dovolené na Bali, Srí Lanku, do Thajska, Rumunska a dalších destinací. Ke mně ovšem přijely prázdniny samy v podobě dlouholetého kamaráda Martina D., který se v arabském prostředí ještě nikdy nevyskytl.
„Pozor na to,“ varovala maminka, „teď se to tam kolem té vaší oblasti hodně mele, najdi si informace o té válce... Aby se vám tam ještě něco nestalo!“ „No, přinejhorším bychom mohli dostat ve škole ještě válečné prázdniny,“ přemítala jsem s nadějí.
Martin D. doletěl v pořádku, jen se mu nelíbilo, že musel tak dlouho sedět v letadle. Hned po příjezdu začal plánovat, co všechno by rád viděl a navštívil. „Co takhle na Maledivy? Viděl jsem na Instagramu příspěvky Lowkosťáka, že se tam dá levně doletět i bydlet. Podívala jsem se na internet a ano, letenky byly levné, i hotel velmi levný, jenomže let trvá pět hodin a transfer lodí do toho levného hotelu dalších pět hodin. „Na to teda nemáš čas,“ zamítla jsem.
„A co takhle výlet do Doha v Kataru? Hraje se tam velký šachový turnaj!“ „A dají se na to koupit vstupenky?“ zeptala jsem se orientačně. Nevěděl. Obvolala jsem tedy všechna čísla uvedená na šachové federaci, kde nikdo telefon nezvedal, ani ve Švýcarsku. V Česku to šachová federace zvedla a řekla, že neví. Zkusila jsem tedy Ministerstvo katarské turistiky, kde sice nevěděli, ale Mohamed si se mnou chtěl dlouze povídat (asi se nudil), zapsal si moje jméno, e-mail a číslo pasu a přidělil mi číslo případu, se kterým jsem měla znovu zavolat na stejné číslo. Zřejmě doufal, že mu ještě zatelefonuji a sdělím číslo kreditní karty a velikost podprsenky.
Druhý den mi poslal e-mail, že to zjistil a že tento turnaj není otevřený pro veřejnost. „Tak vidíš, přiletěl bys tam a akorát se podíval na tu budovu a zas odletěl zpátky,“ informovala jsem Martina D. „No, to by bylo fakt blbý,“ souhlasil zklamaně. (Při psaní tohoto sloupku mě Martin D. neustále otravuje, takže mi to jde pomalu, ale toho si asi nevšimnete.) Usoudila jsem, že kamarád vyvíjí příliš mnoho aktivit a přichází s nepřebernými nápady, a tak jsem ho začala budit v pět ráno a prohánět na osmikilometrovém joggingu ve třiceti stupních. Ale jemu se to líbilo. Po cestě fotografoval všelijaké kočky, zejména mourovaté, zrzavé, některé z Nigérie a s nimi zapřádal hovory. „Neflákej se a makej!“ křičím na něj, když zdržuje jogging. „Jsi ještě málo zpocený!“
Asi třetí noc uslyšel Martin D. v bytě podivný zvuk. Takový strašidelný. Po několika minutách se opakoval. Docela jsem se lekla. Celkem se mi ulevilo, když jsme zjistili, že zvuk vydává elektronický rozprašovač vůně, který v časových intervalech vypouští osvěžovač vzduchu (já tomu zajímavě říkám pičifuk). Martin D. rád jezdí na výlety, ale po několika dnech jsem již byla převýletovaná (Mešita Šejka Zayeda, Louvre, Qasr Al Watan, alainská hora Jebel Hafit, velbloudí trh, kde hrál s beduíny dámu s kamínky v písku...), a tak jsme pořídili místní „šalinkartu“ a on mohl cestovat sám. V sobotu ale chtěl na trh, kam jsem řekla, že ho odvezu sama (je blízko), a tak jsem i učinila. Trh se mu ale nelíbil, neboť prodávali jen rostliny a květináče. „Hoď mě teda na Corniche (promenáda),“ rozhodl a já jsem souhlasila, neboť i ten byl blízko. Nemohli jsme se však dohodnout, kde bych ho vyzvedla, a tak jsem se zachovala jako macecha a odvezla Martina D. na vzdálený ostrůvek, kde jsem ho jako Jeníčka z Perníkové chaloupky vysadila u nákupního centra se slovy: „No tak se tu projdi a zpátky to zvládneš sám autobusem. Tady už je to daleko a já ve tmě špatně řídím.“
Martin D. je strašně hodný a dobrotivý, že by ani mouchu nezabil, a tak se usmál, řekl „jasně“ a vyrazil. Po několika hodinách se hlásil z nějaké wi-fi, že už jenom dvacet osm zastávek a že mu došla voda. Ale domů se vrátil. „A co do Ománu, šlo by to?“ sondoval. „V průvodci píšou, že je tam nádherná příroda!“ Hned jsme tedy pro něj naplánovali let do Salalah, kde opravdu nádherná vegetace je, bohužel až po několika dnech jsme se podívali na předpověď počasí. Tři dny lijáků. Proto je tam tolik zeleně! V této atypické části země je totiž zrovna v těchto měsících sezóna monzunů. „Já si tam někde koupím pláštěnku,“ řekl malinko zklamaně. „No ale kdo může v Česku říct, že cestoval na Střední východ a celou dobu mu tam pršelo? No kdo?“ Asi nikdo. A tak ten hodný český Emil Holub stráví zbytek pobytu ve chcanci a já jdu zítra do práce... Ach jo. Ale o dovolené s Martinem D. jsem se ani jednu minutu nenudila!
