Měla jsem rodinu a kamarádky také. Sice ne tak blízké jako v Česku: přece jenom, kdo vás v cizí zemi zná od šesti let? V zahraničí jsem se většinou s Čechy nestýkala. Ani nevím proč. Byla to taková závistivá komunita. Přesto na mých osmnáct let v Kanadě vzpomínám ráda, kromě těch zimních minus padesáti. Po přestěhování do Emirátů se situace radikálně změnila: my cizinci jsme tu všichni za prací a kamarádství se navazují tak lehce, jako zanikají. Jeden rok máš BFF (nejlepší kámošku) i s tou polovinou srdce na řetízku a další rok se kamarádka přestěhuje a je fuč. Po určité době se odcizíte a kromě občasných komentářů na Instagramu je všechno pryč. A znovu od nuly.
Když jsme se v roce 2007 stěhovali zpět z Bahrajnu do Kanady, moje desetiletá dcera kvílela, že už nikdy neuvidí svoje nejlepší kamarádky, a já jsem ji utěšovala,: “Uvidíš, určitě uvidíš!” No a už je nikdy neviděla. Takže v Emirátech žiju svůj přechodný pobyt a momentálně je moje nejlepší kámoška Grace, která bohužel dala v práci výpověď, a tak už předem nesnáším její náhradu, protože i když se s ní skamarádím, za rok nebo za dva se odstěhuje.
Naštěstí mě práce vytěžuje na tolik, že většinou nemám na tyto ne zrovna optimistické myšlěnky čas. Jen o víkendech. Přitom včera jsem byla s kamarády na brunchi, kde jsem sežrala třicet ústřic a sushi s úhořem a seděli jsme na krásném místě s výhledem na záliv a všichni se dobře bavili. No, možná jsem neměla pít ty giny s toniky, protože mě hodily do melancholické nálady a dnes jsem uklidila celý byt (což nikdy nedělám) a zapálila voňavé svíčky z Bath and Body Works. No, nakonec to není tak beznadějné. Moje kamarádky v Česku se už jistě těší, až Solařová přijede na důchod a místo kadeřníka bude chodit do Kauflandu. A to už bude za dvanáct let. Ne že bych to počítala, ale mám nainstalovanou aplikaci na telefonu a ta mi právě ukázala, že do důchodu mi zbývá 4373 dní, 12 hodin, 14 minut a 59 sekund.
