Pan Blahuš se mýlí -

- a to na mnoha místech svého článku Causa – Agent Jaroslav Foglar.
Již v úvodu se pan Blahuš zmiňuje o tom, že před šestnácti měsíci byl soudně projednáván spor o dědictví Jaroslava Foglara a že „v rámci této kauzy se na veřejnosti poprvé mluvilo o údajné Foglarově dlouholeté spolupráci s komunistickou StB“. Je třeba poznamenat, že soud se tímto tématem vůbec nezabýval. Ti, kdo vypustili tuto záměrně upravenou informaci na jimi svolané tiskové konferenci, byli Jaroslav Hanzel společně se spisovatelovým synovcem Petrem Foglarem. Byl to účelový tah těsně před soudním projednáváním dědictví. Již tehdy se pan Blahuš postavil na jejich stranu a připojil se pomocí internetového magazínu Pauza článkem „Byl skautský idol Jaroslav Foglar agentem StB?“, kde však odvážně psal pod jiným, dokonce ženským jménem… Pan Blahuš to uvádí tak, že se tehdy jednalo o pouhé podezření nepodložené žádným důkazem, ale že dnes je situace zcela jiná a že se podezření změnilo v jistotu – přesto nic nového neuvádí a opět chybí jakýkoliv přímý důkaz o aktivní spolupráci Foglara s StB. Ve složce je totiž jen několik práskačských dopisů jedinců upozorňujících na Foglarovu „podivnou činnost“ v oddíle, který vede. Tyto dokumenty naopak svědčí ve Foglarův prospěch. V podstatě celá bublina páně Blahuše je pouze o tom, že existuje výpis z registru svazků, který dokládá, že J. Foglar byl registrován jako agent pod krycím jménem Šípek a to pouze od 31. 10. 1955 do 17. 4. 1956...

Z FŮRY NEPRAVD:
- Pan Blahuš stručně nastínil Foglarův životopis z té „lepší“ strany, snad aby udělal dojem objektivního znalce, ale přehání a uvádí nepravdy. Foglar znal perfektně české kluky a pro ně psal „na míru“. Jeho knihy ale nevyšly „v desítkách zemí“ – v Polsku vyšly 4, v Německu 5 (z toho 4 česky v malém nákladu pro děti našich exulantů) a pak 1 kniha v Maďarsku – to je vše.

- Opět se pan Blahuš mýlí, když uvádí rok přestupu do 34. oddílu rok 1921, k tomu došlo až o tři roky později.

- Nevím podle čeho usuzuje pan Blahuš, že o foglarovky po počátečním boomu dnes již není zájem. Například kniha Hoši od Bobří řeky vyšla za posledních deset let 5x, zrovna tak Chata v Jezerní kotlině a další rovněž vícekrát. Ročně vydává Olympia průměrně 10 Foglarových titulů.

- Pan Blahuš nemá pravdu, když konstatuje, že kompletního vydání Rychlých šípů se už Foglar nedožil – 21. října 1998 se v Karlínském divadle konal křest tohoto souborného vydání kterému byl Jaroslav Foglar osobně přítomen. 2. listopadu se v budově nakladatelství Olympia konala autogramiáda, při které podepsal několik set (!) výtisků Rychlých šípů a dalších knih.

- Rovněž poznámka o tom, že zcela paradoxně se o „kolaboraci“ s Kuratoriem a StB zmiňuje jen donašeč na Foglara Budský, není pravdou – vždyť o tom píše například Zdeněk Pírek ve své zasvěcené práci Čtenářské kluby Jaroslava Foglara, která vyšla knižně v roce 1990, a nakonec i sám Foglar ve svém životopisu.

- Není pravda, že Foglar odešel z redakce Junáka, aby „založil vlastní časopis Vpřed, který přežil i Vítězný únor 1948“. Časopis založil Svaz české mládeže a neuvedl se příliš dobře, ale od chvíle kdy jej převzal Foglar, okamžitě šel nahoru. Jenže po „Vítězném únoru“ došlo k zásadní změně orientace časopisu, obsah se rychle měnil a na konci ročníku o prázdninách 1948 dostal Foglar padáka, když už před tím neměl v redakci žádné pravomoci. Ano, zdeformovaný Vpřed, který byl za Foglara nejúspěšnějším českým časopisem pro děti a mládež, přežil onen únor, ale na rozdíl od tvrzení pana Blahuše bez Foglara a jeho náklad prudce klesal až periodikum zaniklo.

- Není pravda, že v padesátých letech někdejší 2. junácký oddíl působil pod hlavičkou Pionýra – po likvidaci Junáka komunisty oddíl působil nejdříve v modelářské sekci Čs. Aeroklubu, pak rovněž krátce v Sokole a poté jako oddíl Mladých turistů Tělocvičné jednoty Dymano Praha – Radlice.
- Není pravda, že po skončení Pražského jara bylo Foglarovi dovoleno publikovat jen časopisecky. Publikoval hojně až do roku 1971 a pak za tvrdé „normalizace“ již jen nárazově a jen s pomocí přátel. Díky spisovateli Svatoplukovi Hrnčířovi, redaktoru rubriky Svobodného slova Slovíčko, vyšlo během let v novinách několik krátkých příběhů a v osmdesátých letech díky Jiřímu Navrátilovi, tehdy redaktoru týdeníku Naše rodina, nepravidelně vycházely sloupce s různými zamyšleními či vzpomínkami na nekonfliktní náměty (o Sázavě, o slušném chování, jak zaměstnat děti o prázdninách, Nebojte se stáří, atp.).

- Není pravda, že soud o dědictví vyhrál synovec Petr Foglar, jak píše pan Blahuš. Po vynesení rozsudku se protistrana odvolala a dodnes ve věci není rozhodnuto. Ti, kteří před rokem sledovali tento soud, si pamatují, že soudkyně nezpochybnila Foglarovu vůli věnovat svoji pozůstalost jím osobně založené Nadaci Jaroslava Foglara – a tím české mládeži, ale rozhodla o neplatnosti závěti pro formální a diskutabilní „technické“ opomenutí v zápisu, které udělala Foglarova notářka.

I ZA VÁLKY VEDL ČESKÉ KLUKY
K mnohému z dnes napadaných souvislostí se Foglar podrobně vyjádřil sám, hlavně ke své „spolupráci“ s Kuratoriem a později s StB, již ve svém životopisu Život v poklusu, který vycházel na pokračování 1988/1990 ve dvou časopisech a poté dvakrát knižně. Mnohé se dá vyčíst i z materiálů, které se dostaly na veřejnost, byť byly původně určené jen pro několik desítek chlapců v oddíle.
Jaroslav Foglar vedl skautský oddíl do zákazu Junáka nacisty na podzim 1940. Po likvidaci skautingu byly pro řadu skautských oddílů záchranou Čtenářské kluby Mladého hlasatele, které Foglar řídil. Když však po půlroce byl zlikvidován i Mladý hlasatel, hledal Foglar zoufale cestu, jak si udržet kontakt s oddíly, či kluby. Naskytla se možnost zaregistrovat svůj oddíl v dorostu Klubu českých turistů a také publikovat ve Zpravodaji KČT. Když pak začal vycházet časopis Správný kluk vydávaný Kuratoriem, byl požádán, aby jako externí spolupracovník vedl čtenářské kroužky – obdobu Hlasatelských klubů. Foglar nabídku přijal a kroužky vedl až neuvěřitelně odvážně v duchu bývalých klubů. Také zde působily nejen bývalé kluby Mladého hlasatele, ale i bývalé skautské oddíly. V obou časopisech se Foglar věnoval jen a jen české mládeži.
Dokladem Foglarovy statečnosti za války je jeho reakce na zásahy do jeho práce ve Správném klukovi, které naštěstí pro něho skončily po půlroce „jen“ výhazovem. Byl kritizován za to, že vede mládež v předválečném a nikoliv profašistickém duchu, a měl ještě tu drzost, že chtěl, aby mu otiskli jeho protestní článek proti zásahům pověřenců Kuratoria do činnosti jím vedených kroužků - a vysloužil si návrh na trestní stíhání. Dostal zákaz vůbec do redakce vstoupit a vzít si své věci – taková to byla kolaborace!

RISKOVAL DEN CO DEN
Je možno doložit i texty jeho přednášek pro činovníky Klubu českých turistů – které jsou vlastenecké a plně charakterizují jeho vztah k přirozenému vůdcovství mládeže. Jen malá ukázka z přednášky z válečného roku 1944 pro KČT: „ …hrát fotbal za nejslavnější klub, chovat králíky, sbírat známky, dumat nad šachovnicí, účinkovat u ochotníků – jak jsou tyto záliby směšné – při své ceně! – neužitečné, mdlé a nevzrušující, proti tomu našemu nejkrásnějšímu koníčku – vést k zdárnému životu naše české chlapce, formovat je, tvořit z nich muže s velkým M, to je muže čestné, statečné a silné!“
Foglar prostě musel být ve styku se svými čtenáři. Musel pro ně psát, vymýšlet pro ně hry, dávat jim návody na činnost a jejich vtažením do světa klubů či kroužků či skupin, ať se jim říkalo jakkoliv, jim zmírnit útrapy války – útrapy světa dospělých. V jeho „protektorátních“ textech nenaleznete žádné poklonkování, žádný obdiv k vládcům Protektorátu Čechy a Morava, zato jsou zde opět jen a jen ryzí základy výchovy dětí – svět kamarádství, čestnosti a činorodosti. Po jeho výhazovu ze Správného kluka kroužky zanikly, prostě to kluky bez Foglara nebavilo. Přesto svůj ilegální skautský oddíl vedl Foglar po celou válku a dokonce s ním jezdil na zakázané tábory. Jak řekl spisovatel Miloš Zapletal, „riskoval tím po pět let den co den, v tomhle se projevil jako nesmírně statečný. Odvaha a strach mají různé formy a dimenze.“

StB JE MNĚ V PATÁCH
V jednom materiálu zveřejněném pro chlapce v oddíle v normalizačním roce 1973, vzpomíná Foglar na padesátá léta takto: „ … ještě něco mne svíralo v tu dobu – a také těžce … Jsou to úděsné starosti a strachy, co bude se mnou i s oddílem. Státní bezpečnost je mně v patách a chce mne obvinit, že v oddíle pěstujeme skauting, za což byly tehdy hrozné tresty. Budu zatčen? Jak bych v tom vězení ta děsná léta vydržel, odloučen od všeho – od slunce, od života – A co by bylo s mojí maminkou? A co s oddílem? Tomu i tak už teď hrozí úřední rozpuštění, pořád jsme kýmsi tajně pozorováni, střeženi, někteří chlapci jsou vyslýcháni, co prý v oddíle děláme, atd. Jak by mne práce v oddíle těšila … kdyby nebylo těch drtivých starostí a děsu! Za dobrou bezplatnou práci pro naši mládež, tedy pro republiku, prožívat ještě takový neklid!
Řadu let pak strach trval – ty roky neklidu a nejistot nemůže nic nahradit.“

DIREKT SVAZÁKŮM
V roce 1956 se Foglar zoufale bránil a bojoval za sebe i svůj oddíl, bez něhož si neuměl život představit. Napsal dopis ústřednímu výboru Čs. mládeže, otevřeně hodnotil svoji dosavadní práci a – přestože byla padesátá léta, panoval strach, a on ho opravdu měl, tak jako mnozí tehdejší společnosti – nebál se v dopise neuvěřitelně kritizovat: Myslím, že by se sotva našel v republice nějaký pionýrský oddíl který by mohl s námi v práci soutěžit. V ČSM jsou proti mně popuzeni vědomím, že zatím co já jedinou stránkou v časopisu jednou týdně zdárně řídil tisíce malých dětských kolektivů, dnes oni ani s obrovským aparátem pracovníků (zčásti dokonce placených) nedovedou zájem mládeže podchytit. Pionýrské oddíly ve své obrovské většině jen živoří, jsou bez zajímavé činnosti, v nedělích zahálejí úplně. Knihy a časopisy, které jsou dnes pro školní mládeži vydávány, ponechávají ji z valné části chladnou a nevšímavou. ... Přes všechnu péči vlády a přes veškerý obrovský finanční náklad, jdoucí z výsledků práce všeho pracujícího občanstva, ještě nikdy nebyla naše školní mládež tak šizena ve svých zájmech, ať co se literatury týče, nebo ve svém praktickém vyžívání se. Toto své tvrzení nepíši z uraženecké nálady po osm let odstaveného a zastrašovaného pracovníka – dobrovolníka a umlčeného autora a redaktora.“ Jedenáctistránkový materiál podepsal Foglar 26. 5. 1956 (tedy v době údajné spolupráce s StB) - pane Blahuši – psal a směroval do jámy lvové tyto věty člověk malý, osobně nijak statečný?

JE PODPIS ZLOČIN?
Na řadě nepravdivých informacích je vidět, jak pan Blahuš pracuje s podkladovými materiály. Z textu je jasně cítit, jak zachází s informacemi jiných - použije jen to, co se mu do kompozice podle záměru směřujícího k jeho „pravdě“ hodí. Vkládá své účelové a s tématem nesouvisející věty.
V jedné pasáži však správně cituje spisovatele Miloše Zapletala, který mu poskytl mimo jiné zcela logický výklad: „Užitečné agenty by si estébáci jistě drželi dlouhá léta“. Na tu úvahu opravdu stačí „selský rozum“, ale jak je vidět, tak pana Blahuše to nepřesvědčilo, pokračuje ve svém článku s jasným cílem – zostudit člověka, jen proto, že pod velkým tlakem kdysi „podepsal“. Jenže pak již Foglar nic špatného neučinil, nikoho neprásknul. Jeho jediným „zločinem“ je tedy podpis na vázací listině – a ten sám o sobě nikomu neublížil ani v nejmenším – jen po mnoha letech jemu samému.
Po několika měsících ho StB Foglara „odložila“ pro jeho nepoužitelnost. Ten podpis opravdu považovat za „tak těžké lidské selhání“, nebo za zbabělost? Pokud zde bylo něco chorobného, pak to byla až chorobná touha vést dospívající mládež k smysluplnému slušnému životu. Této touze Foglar byl ochoten obětovat snad opravdu vše.

FOGLAR NESELHAL
Shrňme alespoň některé další argumenty, které jsou v „cause“ k dispozici. Foglar ve svých vzpomínkách píše: „Nic podstatného jsem jim neřekl,“ a popisuje, jak ho estébáci psychicky trýznili. Jiří Navrátil, bývalý člen oddílu a po celá padesátá léta vězeň v jáchymovském pekle, tvrdí: „Nevím o nikom, koho by Foglar udal.“ A dodává, že to neví ani z výslechů StB, ani z doby věznění ani po návratu z vězení.
Mgr. Jan Frolík, ředitel odboru archivní a spisové služby ministerstva vnitra, sdělil, že „Foglarův spis byl skartován v roce 1983. Šlo tedy z hlediska StB o materiál bez perspektivy budoucího využití.“ To jasně znamená, že ve spisu nebylo nic, co by estébáci mohli použít proti Foglarovi nebo komukoli jinému!
Nakonec bych panu Blahušovi doporučil, aby si vzal k srdci svá vlastní závěrečná slova, která ostatně ostře kontrastují s obsahem celého článku: „Takových malých, na první pohled slušných lidí (!?) jako byl Foglar, se totiž v archivech nacházejí desetitisíce. Zdaleka ne všichni však udávali režimu z přesvědčení – značná část jich byla ke spolupráci prostě donucena tvrdým nátlakem. Pro spravedlivé posouzení jejich viny je nutno pečlivě zvážit jejich konkrétní skutky, posuzovat je podle doby, ve které žili – a sami sebe se ptát, zdali bychom sami byli lepší a statečnější“ – pane Blahuši, sám jste si odpověděl! Tím spíš, že Jaroslav Foglar neudával, ale naopak dostál svému svědomí a své cti.