Tak si zase nezvolíme prezidenta

To bylo krásných řečí, když po se Havlovi volil nový prezident – že další volba už prostě MUSÍ být všelidová, že každý občan má právo rozhodnout o svém prezidentovi. Bylo dojemné, jak především ODS horovala pro tuto možnost, neboť se zdálo, že se jejich kandidát Václav Klaus jiným než tímto způsobem prezidentem nakonec nestane. Leč obratný Klaus si získal komunisty a stalo se. Tatáž ODS ovšem nyní říká: nechceme přímou volbu. ODS se zase vrací ke svému původnímu stanovisku, které hájila ještě za dob Havlových. Zřejmě tak činí proto, že se domnívá, že v příštích volbách získá převahu křesel v parlamentu a tudíž bude ona určovat, kdo bude dalším prezidentem. ODS větří velkou moc a nechce se ani za mák s kýmkoli o ni dělit. Jenže co se stane, když se stane zázrak a ČSSD se vzmůže natolik, že ODS nevyhraje volby drtivou většinou? Bude pak ODS, kdyby hrozilo, že Klaus nebude podruhé zvolen, zase bít na poplach a zase prosazovat přímou volbu?
Ať už ale hlasovali proti změně způsobu volby modří ptáci, růžolící růže či rudé třešně, docela obyčejného voliče štvou dvě věci: za prvé čirý oportunismus politiků a za druhé fakt, že si chtějí pro sebe urvat co největší kus pravomocí. Vy nás jednou za čtyři roky zvolte a my vám budeme vládnout… Jenže vztah politik-občan je takový, že občan pověřuje určitého politika, aby zastupoval jeho zájmy. Politik slouží občanům a státu, je placen občany z daní. Politik tedy musí naslouchat tomu, co si jeho voliči přejí. Ať už kvůli tomu, aby byl příště zvolen, ale také z hlediska „vyššího principu politické odpovědnosti“.
Bohužel v našich krajích je tomu tak, že politik ve chvíli, kdy pověření občanů dostane, pranic se už nezajímá o svého chlebodárce. Hledí si svého zájmu, koryta. I to je důvod, proč český občan většinu svých politiků upřímně nesnáší. A činí tak po právu.