Bajonet, hadr a lžíce

Proč s sebou pořád, i ve večerní kabelce, nosíte nůž, lžičku a kostkovaný kapesník?
V Římě za druhé světové války byl mým školitelem americký seržant Grandineti, chlap jako hora, v civilním životě zelinář. Vždycky říkal: "Holka, na vojně jsou důležité tři věci: bajonet, hadr a lžíce." S bajonetem se drbeš na zádech, čistíš si nehty, bojuješ s nepřítelem, zarazíš ho do země a pověsíš si na něj helmu. Hadr: jakmile si přestaneš utírat nos do dolního okraje vojenské košile, užíváš hadr. Taky na něm sedíš a spíš. Ale ze všeho nejdůležitější je lžíce. Vidíš, jak někdo jí. Tak k němu přijdeš, s úsměvem, zeptáš se, jestli můžeš ochutnat, a než stihne říct ne, zaboříš se mu lžící do jídla. Není totiž slušné strkat cizím lidem do jídla prsty.

V Itálii vás proslavilo, že jste vymyslela a napsala falešné letáky o tom, že v celé třetí říši může mít každá německá žena sex s jakýmkoli německým vojákem, který je na dovolené.
Vysílali mne v Itálii často na sever, k bojovým liniím, abych na frontě vyslýchala německé zajatce. Občas jsem si na ně něco vymyslela. Jednou jsem ale jednoho

zajatce musela praštit po tváři, protože pomlouval Ameriku. Byl to obr a byl moc překvapený, že jsem si troufla, a já žasla, že mi to prošlo.

Ale zpátky k vaší kabelce: takže z bajonetu se stal nůž a kapesník je hadr.
Ano, podle rad seržanta Grandinetiho s sebou tyhle tři věci nosím. Bajonet se scvrkl na nožíček, jenže tohle prosím pěkně není obyčejný kapesník, ale kapesník historický. V devětatřicátém roce, když jsem opouštěla Československo, tak jsem si do něj chtěla nahrabat trochu hlíny z rodné země. Byl březen, a já byla před kavárnou Graf na Vinohradech. Klekla jsem si u stromečku a začala hrabat, ale nešlo to, hlína byla zmrzlá. A najednou přede mnou stojí číšník a z té zmrzlé země mi kousek vykrojil kudlou. Ta prsť se časem proměnila v prášek a prášek vyprchal časem.

Ta vaše rodná československá země se vypařila?
Nikoliv. Víte, my jsme z generace, která je náramně sentimentální. Já jsem v mládí neprošla žádným politickým traumatem, tak jako dnešní čeští teenageři. Československo bylo naší Masarykovou republikou a nikdo nám ji nemohl vzít. Byly mi čtyři roky, když skončila první světová válka. Nezažila jsem žádný rozkol mezi tím, co se nám k věření předkládalo ve škole a co doma. Na právnické fakultě, na Masarykově univerzitě v Brně, jsem promovala 11. listopadu 1937. Bylo nás sedm: dvě dívky a pět chlapců - a z těch pěti už byli tři v uniformě. Promoční řeč měl pronést můj spolužák František Skorkovský. Znáte to jméno?

Nejsem si jista.
Přece byl 17. 11. 1939 zastřelen v Ruzyni. Víc než dvanáct set studentů tehdy nacisté odvlekli do koncentráků a devět bylo na Ruzyni ve věznici bez soudu popraveno. Franta byl mezi nimi. A právě Franta mi tehdy v sedmatřicátém, tři dny před promocí, volal a říkal: "Prosim tě, Bóžo, mám pronést tu řeč a strašně koktám, nemohla bys ji říct za mě?" Tož jsem ji pronesla. Umím ji dodnes nazpaměť.

Tak povídejte. Aspoň závěr.
"Především a přede všemi děkujeme dnes tomu, kdo nám byl v naší práci vzorem, děkujeme prezidentu Osvoboditeli, Tomáši Garrigu Masarykovi: za všechna jeho krásná učení, za velikou víru, kterou nám dával, víru v právo a spravedlnost, víru v budoucnost, víru v nás. Děkujeme mu za jeho příklad, který nám byl a zůstane po celý život centrum securitatis. Děkujeme mu za to, že nám bylo dopřáno studovat na univerzitě, která nese jeho jméno. A dnes, kdy ji opouštíme, s vědomím odpovědnosti svému studiu, přijímáme závazek před svým svědomím, že budeme pracovat v duchu Masarykově, že spojíme všechny své schopnosti a mravní síly, abychom dobře sloužili jeho republice. Československá demokracie je dědictví, které nám Masaryk zanechal. Na ní máme osvědčit svou vděčnost k němu i opravdovost a ryzost naší úcty a lásky. A my slibujeme, že nikdy nezapomeneme, že jsme vyšli z Univerzity Masarykovy, kde vládl jeho duch, jeho vědomí odpovědnosti hájit pravdu, jeho snaha po čistém lidství. A my slibujeme, že se těmto závazkům nezpronevěříme."

To snad není možné, že si to pamatujete šedesát šest let.
Ale kdybyste se mě zeptala, co jsem dneska četla na první stránce deníku Washington Post, do něhož zírám každý den, tak to vám neřeknu.

Jak se holka z Brna dostala do americké armády?
Dělala jsem koncipientku ve starodávné brněnské advokátní kanceláři doktora Aloise Pražáka. Stání se tam zapisovala brkem. Na jaře 1938 jsem se sešla s mladým Tomášem Baťou, který mi řekl: "Neblázni, přestaň psát brkem, pojď k nám do Zlína, u nás se uplatníš." Tam jsem se na vánoce 1938 setkala s Američanem belgického původu. Měli jsme mít bílou svatbu s družičkami 21. března 1939.

Ale 15. března začala totální okupace.
No právě, tak jsme se radši vzali už 16. března ve zlínském kostele a odjeli do Konga, kde jsme měli rozvinout baťovské zájmy. Žila jsem pak v Kapském Městě, muž byl už v Americe. Najednou přišel od manžela telegram: "Přijeď první lodí do Ameriky." Plula jsem tam z Konga tři týdny a přistála u New Yorku. Pak konečně sedím v taxíku na Manhattan, oči upřené na tabulku vozu přede mnou: můj první vjem z Ameriky. Na té tabulce nad espézetkou stálo: God Bless America - love it or leave it. Tedy česky: Bůh žehnej Americe - miluj ji nebo odejdi.

Evidentně jste se rozhodla pro první možnost.
Krátce nato jsme šli s manželem na fotbalový zápas Sokol Chicago proti Sokolu New York, na improvizované tribuně sedí Jan Masaryk a dívá se na mě. Pokynul, abych přistoupila a řekl: "Marš do Washingtonu, na velvyslanectví potřebují lidi, co umějí číst a psát." God Bless America - love it.

Přišel Pearl Harbor, odjela jste do Washingtonu.
Na velvyslanectví mi pak jednoho dne vojenský přidělenec řekl: "Musí se něco napsat o účasti československých letců v bitvě o Anglii. A napíšete to vy." Vyšlo to poprvé v roce 1943 v New Yorku. Ta knížka měla ještě jeden dozvuk - přihlásila

jsem se do armády. Chtěla jsem přistát na poli cti a slávy a také jsem v té armádě viděla kus dobrodružství, které jsem si nechtěla nechat ujít. Na ambasádu tehdy přijel prezident Beneš, podíval se po chlapech a řekl: "To jsem rád, že aspoň někdo z vás jde na vojnu." Z očí jednoho kolegy trčela v tu chvíli otevřená kudla.

Musela jste se ale stát občankou Spojených států amerických.
K tomu došlo ráno prvního června 1943. A pak to šlo ráz naráz. O půl hodiny později jsem podepsala armádní lejstra a ještě ten večer jsem seděla ve vlaku směr Florida, kde byl sběrový tábor pro základní trénink.

Jak jste se původně jmenovala?
Božena, ale hned při vstupu do armády mi řekli, že moje jméno způsobuje nekonečné zmatky. Takže jsem se navždycky stala Barbarou. Ve výcvikovém táboře jsem se například učila plavat pod hořícím olejem.

Plavat pod hořícím olejem?
To je velmi jednoduché, jen se musíte pořádně ponořit, abyste si nespálila kůži. Také jsme se učili pochodovat v plné polní a stavět stany na písku. Bylo jasno, že pojedeme do zámoří.

Jak dlouho trval základní výcvik?
Tři měsíce. Za tu dobu jsem zhubla o pár kil, za to mé přízemní sebevědomí vyrostlo o pár palců. Také jsem se setkala jednou v noci s chřestýšem. Stála jsem na vartě a ta mrcha chřestila a chřestila dva kroky od mé budky. Tak jsem tím směrem praštila baldou, kterou jsme nosili jako symbol spíš než zbraň. A bylo náhle ticho. Pro tu baldu jsem si šla, ale až bylo jasno - mrcha had tam ležel tiše a nehybně. Musel to dostat přímo do čumáku.

Pak jste byla přidělena ke zvláštní tajné službě: OSS, Úřad strategických služeb.
Znamenalo to pracovat, ale o práci nemluvit, v pohotovosti dvacet čtyři hodiny denně, sedm dní v týdnu. Byli jsme v severní Africe, pak v Itálii.

A co vaše slavné falešné letáky?
Měly vojáky na frontě přivést do pořádné deprese. Tahle moje operace byla tak uvěřitelná, že Washington Post o ní napsal článek - jako příklad nacistické amorálnosti.

Za vaše zásluhy v amerických tajných službách jste dostala bronzovou hvězdu.
Vyslýchala jsem zajatce a z obyčejného "ucha" jsem povýšila na desátníka a z jara 1945 na četaře. Šestého dubna jsem dostala bronzovou medaili a rozešla se definitivně se svým manželem: napsal mi totiž, že dobře ví, za co dostávají ženy v armádě medaile. Válka na italské frontě skončila kapitulací nacistů 29. dubna 1945. V Miláně na náměstí pověsili partyzáni mrtvolu duceho a vedle něho jeho družku Claru Petacciovou. Obě těla visela hlavou dolů. Pamatuji si, že mrtvola Mussoliniho milenky měla sukni staženou nad koleny - asi si v Itálii potrpí na dekorum i na šibenici.

Proč jste byla z Říma poslána do Salcburku?
Protože jsem uměla německy. Přes hory, doly a tunely po poďobaných silnicích, kolem rozvalených obcí, s udýchaným džípem a párem nových kolegů jsem v červnu 1945 dorazila do Salcburku.

Co jste dělala v Salcburku?
Jeden generál si tam usmyslel, že mír by se měl oslavit kulturou, a tak byl zorganizován první Salcburský hudební festival. V životě jsem tolik nepracovala. Bylo třeba sezvat hudebníky, ubytovat je a postarat se o ně. Když maratón skončil, jeden americký plukovník s jižanským přízvukem mi řekl, že bych si měla odpočinout. V zámku nedaleko Salcburku bylo tehdy rekreační středisko americké armády pro důstojníky americké okupační zóny Rakouska - a tam mne ten plukovník zavezl.

Babí léto roku 1945?
Následovaly zázračné tři dny, kdy jsem nemusela nikomu dokazovat, že vím, že umím, že dokážu. No a postskriptum těch tří dnů byla má dcera Marina. Náhoda hrála v mém životě vždycky velkou roli.

Ale ze Salcburku už jste to měla blízko domů, ne?
To byl jeden z důvodů, proč jsem se snažila, abych tam byla přeložena. Jan Masaryk mi ve Washingtonu jednou řekl: "Až pojedeme domů, já budu v posledním vagóně. A až přejedeme hranici, vylezu ven a zeptám se pokorně prvního ajznboňáka, jestli mi dovolí vstoupit. A pak pokleknu a pohladím tu zem." A tak jsem 10. července 1945, když jsme cestou z Rakouska překročili hranici u Železné Rudy, vyskočila z džípu a rovnou na mez. Tam jsem poklekla, pokřižovala se a pohladila zem. Myslela jsem v tu chvíli na Masaryka. Moje dcera se narodila 1. června 1946 v New Yorku. Tři týdny nato jsem nastoupila v Hlasu.

Z Hlasu Ameriky v New Yorku odešli po válce Voskovec, Werich i Hoffmeister, takže vás potřebovali.
A já potřebovala práci. Vytáhla jsem ze svého pracovního stolu zásuvku, položila Marinu do zásuvky a sousední kolegové z bulharské nebo polské redakce mi na dítě dávali pozor, když jsem byla ve studiu. Rodina z Brna na mě pořád útočila, abych přijela i s dítětem domů, ale nějaký dobrý skřítek v hlavě mi doporučil, abych si rezervovala letenku tam i zpátky. A měl pravdu: v květnu 1947 jsem přiletěla do republiky a nikdo mě nechtěl. "Bohužel vás nemůžeme přijmout, sloužila jste v té špatné armádě." Pak mi můj kamarád, poslanec lidové strany, řekl: "Co tady ještě děláš, vždyť se to tady každou chvilku rozletí!" Od té doby žiju v Americe.

Jak žijete teď?
Velice klidně. Štrikuju čepice pro bezdomovce a pantoflíčky pro novorozeňata. Hodně čtu, málo se dívám na televizi, bydlím už dvaašedesát let tady, ve Washingtonu.

Lidé jako vy mohou být pohřbeni v urnovém háji na Arlingtonském hřbitově, nejslavnějším americkém vojenském hřbitově, kde jsou mimo jiné bílé kříže vojáků z Vietnamu.
Ano. Mám černé na bílém, že mám právo na to, aby tam byl můj popel uložen. Budu v dobré společnosti vojáků-veteránů.

***

BARBARA LEE PODOSKI, původním jménem Božena Hauserová, žije ve Washingtonu. Narodila se 22. 4. 1914 v Brně. Po maturitě vystudovala právnickou fakultu Masarykovy univerzity a v zaměstnání (tisková redakce firmy Baťa ve Zlíně) se seznámila se svým prvním manželem, Američanem belgického původu. Žila pak v Africe a v dubnu 1941 přijela do USA. Pracovala na vyslanectví ve Washingtonu a v den, kdy jí bylo uděleno americké občanství, vstoupila do americké armády. Po válce pracovala v Hlasu Ameriky, v roce 1947 se s roční dcerou vrátila do Československa, kde už se ovšem schylovalo ke komunistickému puči, a z návratu do vlasti se stala jen šestiměsíční návštěva. Odjela opět do Spojených států, pracovala 20 let v Kongresové knihovně a posléze devět let ve Vídni, v pobočce Fondu Spojených států pro uprchlíky. První Barbařino manželství se během války rozpadlo. V Kongresové knihovně se poznala se svým druhým mužem. Józef Junosza Podoski, potomek polských šlechticů, sloužil v polské diplomacii a jako badatel pracoval na výzkumu kosmické technologie. Barbara Podoski přiletěla nedávno do Prahy, kde získala prestižní cenu ministerstva zahraničí Významná česká žena v zahraničí 2003.