Jedenáct let dlouhá etapa, kterou Jarda strávil v dresu Tučňáků se pomalu chýlí ke konci. Za tu dobu dosáhl řady hokejových úspěchů a navázal nesčetná přátelství. A právě s jeho nejlepším kamarádem Mariem Lemieux to teď trochu začíná skřípat. To a mnoho dlašího se dozvíte v květnovém vydání 21 let starého deníčku, který Jágr pro Reflex psal.
Pokračování 2 / 6
3. 5. 2001
Washington jsme tedy zdolali. Stálo nás to velké úsilí, ale nakonec nešlo porušit tradici. Cítíme šanci. Škoda té vaší blbé uzávěrky, mohl jsem vám napsat, jak to vypadá v naší sérii s Buffalem, ale teď je teprve sobota a za chvíli hrajeme druhý zápas. Nechci tedy nic tipovat, protože to se obvykle pletu. Hašan v brance, to příliš nepovzbudí. Samozřejmě že jsme si ho promítali na videu.
Platí na něj střely z dálky, když má zakrytý výhled. Obvykle se na něj ale musí vystřelit dvakrát. První ránu vyrazí a teprve při té druhé jsou šance obou stran otevřené. Hlinka se snaží střídat všechny tři řady, abychom se příliš neunavili. V prvním zápase se stalo, že jsme šli na led skoro pokaždé, když se vhazovalo v jejich třetině. Zatímco druhá řada o ni teprve musela bojovat, neboť vhazování ji téměř vždy potkalo ve vlastní třetině.
Lanýž to už nevydržel, a když šli na led, tak si nahlas zanadával. "Jsme snad nějaká defenzívní jednotka?" ptal se, ale zase ne příliš nahlas, aby to neslyšel trenér. V prvním utkání jsme měli trochu štěstí, protože nám pomohla tyčka, jinak hlavní dík patří brankáři Hedbergovi. S klukama z Buffala jsem se zatím moc neviděl, ono to nepůsobí dobře, příliš se bratříčkovat se soupeřem.
V prvním utkání jsem se zranil, a tak jsem na pokoji, zatímco můj spolubydlící Stračena šel někam do hospody. Nejlepší je Franta Kučera. Ten se zavře ve svém pokojíčku a hned jde psát na počítači. Já jsem si ledoval zraněné místo s rozhodnutím, že nenastoupím. Uvidíte, jak to dopadlo. Cítím v kostech, že bychom se mohli dostat daleko. Buffalo vypadá jako přijatelný společník. Tak zase nashle příšte, stále ještě ve 2. kole.
Pokračování 3 / 6
10. 5. 2001
Prožil jsem asi nejhorší týden své hokejové kariéry. Začal to Mario. Vůbec jsem nečekal, že mě bude kritizovat v novinách. Do této doby nevím, co za tím je. Mám pocit, že se pomalu vytváří taková atmosféra, která by přispěla k mému odchodu. Souvisí to asi s tím, že se nepodařilo sehnat peníze na novou halu, a bude se tedy muset šetřit na platech hráčů. Novináři se do mě pořád pouštějí.
Před zápasem v Buffalu nás viděli spolu s Hlinkou, jak se bavíme, a napsali, že se hádáme. Přitom jsme si povídali o mistrovství světa. Pokračuje spekulace o mé vyměně. Teď mohu říci, že jsem na devadesát pět procent smířen s tím, že někam odejdu. S klukama se bavíme o tom, kde by to bylo nejlepší. V úvahu přichází několik klubů. Docela by se mi líbilo v Chicagu a klub New York Rangers by také nebyl špatný. Ale zdá se, že zatím nejpravděpodobnější varianta souvisí s New York Islanders. Po pravdě řečeno, když si představím, že opustím město, kde jsem hrál tolik let, je mi trochu smutno.
Můj agent Mike Barnett mi říká, abych tady po skončení sezóny zůstal co nejdéle, protože pravděpodobnost výměny je veliká a budu se muset přestěhovat. Za barákem mám koš, a když jsem doma, tak si na něj jdu ve volných chvílích házet. Hraji přitom takovou hru. Říkám si, že když dám koš, tak zůstanu v Pittsburghu. Často mi vychází, že bych nakonec nikam jít nemusel. Třeba to něco znamená. Důležité je, jak letos dopadneme. Každý zápas v play-off doma znamená pro klub zisk milión dolarů, když budeme postupovat dál, a tím pádem hrát doma hodně zápasů, budou peníze na podpis hráčů. Takže nastalo strašně důležité období, kdy bych měl všem ukázat, co dovedu, a já se do toho všeho zraním.
Nemohu pořádně zvednout ruku a před čtvrtým zápasem jsem si vzal prášky proti bolesti. Neměl jsem to dělat. Bylo mi pak hrozně špatně a rozhodl jsem se, že příště dám raději přednost injekci. Série se pro nás nevyvíjí nejlépe. Teď, když píši tyto řádky, tak je to 2:2 a za chvíli nastupujeme v Buffalu k pátému zápasu. Pokud se něco nezmění, nebudeme mít moc šancí. Dva zápasy nám to šlo, ale pak nás prokoukli a naprosto změnili taktiku. Řekli si, že budou hrát vabank.
Všechno vrhli do útoku a spoléhají přitom na vynikajícího Hašana. Někdy mám pocit, že mu nelze vůbec dát branku. A jet na něj sám je často mnohem méně efektivní než vystřelit někde od červené a modlit se, že to někdo bude tečovat. I když ho mám rád, doufám, že mu nakonec k postupu do finále konference přát nebudu. To blahopřání bych nejraději nechal na něm.
Pokračování 4 / 6
17. 5. 2001
Teď už máme za sebou dva zápasy v New Jersey, ale musím se ještě zastavit u série s Buffalem. Bylo to skutečně neuvěřitelné drama. V jednu chvíli jsem si myslel, že to snad nedokážeme. Před šestým zápasem jsem ležel v posteli a potil se, ani jsem nešel na rozbruslení a byl jsem hrozně zesláblý. Minutu před koncem jsme byli na ručník. Ale štěstí se na nás usmálo. Hašan marně hledal ve vzduchu odražený puk, který před ním skočil do brankoviště, a Mario ho doklepl do sítě. Tak to někdy bývá. Už v kabině jsem říkal, že takovéto momenty rozhodují o vítězi nejen série, ale i Stanley Cupu.
Podobně jsme na tom byli na začátku třetí třetiny. Dostali jsme branku a pomalu si nevytvořili žádnou šanci. A pak Mario řekl: "Musíme to změnit, já už nemůžu, Kovy půjde ke mně a ty hraj s Langem a Strakou." Jsem rád, že to takhle udělal sám. Když hraji s ním, musím se přizpůsobovat, ale se Stračou a Lanýžem hraji svoji hru. Všechno se to změnilo. Vždy jsem měl o Hašanovi to nejlepší mínění. Ale to, co vyváděl v prodloužení, jsem ještě neviděl. Byl fantastický. Hráli jsme velmi dobře, vytvořili jsme si nejméně čtyři jasné šance, ale on všechno chytil. A pak ho překonal Kasparaitis.
Chápu, že pro Hašana to muselo být strašné zklamání. Hned po utkání prý udělal televizní rozhovor, hodil betony na podlahu a zmizel ze stadiónu. Může za to hlavně Kasparaitis. Když se trefil, pořád jsem ještě nechápal, co se stalo. Přijel ke mně Kevin Stevens a říká: "Rozumíš tomu, on snad dal gól! Jsem tu dva a půl měsíce, a ještě jsem neviděl, že by dal v zápase nebo na tréninku branku," říká Kevin. Štěstí ale nemáš pořád. Jak jsme vlezli do letadla, začali jsme hrát poker. Jen o malé částky. Proto zní neuvěřitelně, že Kaspy prohrál za pět minut několik tisíc dolarů. V Buffalu. Ještě jsme se ani neodlepili od země. Ať už série s Devils dopadne jakkoliv, jsme mezi čtyřmi nejlepšími mužstvy. Když jsem se vracel domů, uvědomoval jsem si, co nám hrozilo. Byli jsme jen kousek od vyřazení. A jeli do Buffala k rozhodujícímu zápasu. Deník Pittsburgh Post-Gazette přinesl v den zápasu obrovský titulek, který dramatičnost situace přesně vystihl: POINT OF NO RETURN.
Pokračování 5 / 6
24. 5. 2001
Jsme ve finále konference. Hrajeme proti New Jersey Devils a právě jsme dostali strašně napráskáno. Ve třetím utkání jsme doma prohráli 0:3, ale mohlo to být ještě horší. Dělali si s námi, co chtěli. Už jednou jsme s nimi dostali pěknou nakládačku a byli jsme jim za to vděční. Na podzim nás porazili u nás doma 9:0. Ze svého boxu se na to díval Mario Lemieux. Jako vlastník určitě nebyl spokojen. Ba naopak. Byl přímo naštvaný.
Tehdy si řekl, že už se na to nedá dívat. Hned v pondělí si vzal na nohy brusle a začal trénovat. Ve finále konference jsem už dlouho nebyl. Je to hezký pocit. Říkáte si, že jste se dostali mezi čtyři nejlepší mužstva. Na zápasy přijíždějí rodiče spoluhráčů iprotihráčů. Odcházel jsem z haly, když mě u vchodu přepadla trojice snědých mužů. Jeden vypadal jako pravý Mexičan. "Amigo, amigo!" začal volat a srdečně mi třásl pravicí. Jestli prý se s ním a jeho strejdou nemůžu vyfotit. Proč bych nemohl, ochotně jsem s nimi postál, a když jsme se loučili, řekl mi ten srdečný muž, že se jmenuje Gomez. Byl to táta jednoho hráče Devils, který nás na ledě tak šeredně vodí. Když budete číst tyto řádky, možná už bude po sérii. Je to opravdu silný soupeř.
A navíc, všechno u nás probíhá v hrozném chaosu. Přijel jsem z ledu, otírám si plexisklo a vím, že na mě teď nějakou dobu řada nepřijde. Kovaljov, jak je pro něj typické, se na ledě zdržel téměř dvě minuty, navíc ho má jít střídat Morozov, takže mám ještě čas. A najednou dostanu pecku do zad a Hlinka křičí: "Jags, Jags, on ice!" Rychle jsem si vzal rukavice a hupsnul tam. Jenže ve stejnou dobu tam skočil i Morozov, takže rozhodčí zapískal a ukázal, že někdo z nás půjde sedět, neboť jsme měli moc hráčů na ledě.
Spoluhráči se mě ptali, co blbnu, a já jim říkal, že za to přece nemohu, neboť mě tam poslal trenér. A vrcholem všeho bylo, že k rozhodčímu přijel Mario a uhádal to. Nikdo z nás vyloučen nebyl. Když jsme se o tom v kabině bavili, tak někdo řekl, že Mario určitě přivezl rozhodčímu omluvenku, na které bylo napsáno, že nás to moc mrzí a že už to víckrát neuděláme. A on se nad námi slitoval. Hráli jsme tak hrozně, že mu nás bylo líto. Co je příznačné, hráči Devils ani neprotestovali. Viděli, jak jsme neškodní. Jen kapitán Stevens přijel k rozhodčímu a na cosi se ho dotazoval. "To se ptá, jestli to máme podepsané od rodičů," utrousil na střídačce jeden spoluhráč.
Pokračování 6 / 6
31. 5. 2001
Možná je v tom trochu symboliky. Svůj poslední sloupek píši jen krátce poté, co jsem naposledy oblékl dres s tučňákem. Mám pocit, že můj odchod je nevyhnutelný. Po porážce v New Jersey jsme přiletěli domů, šli s klukama na pivo a další den jsme měli závěrečný mítink. Už se mnou ani nepočítají. Samozřejmě, přišel jsem pozdě. Ale jenom o pět minut. Kluci mi říkali, že přesně ve dvanáct hodin zahájil GM Craig Patrick mítink, a když někteří hráči řekli, že by se mělo ještě počkat na kapitána, Craig jen mávl rukou. S Craigem jsem mluvil po této hráčské schůzce.
Nebylo to jednoduché, vždyť byl u mých začátků v tomto týmu. Ale měl jsem pocit, že nedává mému setrvání ve městě příliš velké naděje. Rozhodující slovo bude mít samozřejmě Mario. Můj agent Mike Barnett mi řekl, že by se mělo rozhodnout v průběhu příštích dvou týdnů, a dodal, že bych měl zůstat v Americe, abych se mohl hned nechat vyfotit v novém dresu. Asi tu zůstanu až do vyhlášení cen v Torontu, které je na programu 14. června. Domů se mi moc nechce, v poslední době se toho o mně napsalo hodně, dovedu si představit, že se na mne všichni po příletu jen vrhnou. Teď jsem na dovolené na jednom klidném místě, do Pittsburghu se vrátím asi za týden.
Nechci na tomto malém prostoru reagovat na vše, co se o mně napsalo, jistě k tomu bude ještě příležitost. My hráči jsme měli "poslední večeři". To je obvykle na závěr sezóny. Pak jsme vyrazili na diskotéku do Rock Jungle. Byla to legrace, šel s námi totiž i Mario. Pak jsem kluky obešel, popřál jim hodně štěstí a jel domů. Pro ně to možná nebylo nic zvláštního. Tady, v NHL, se hodně přestupuje, ale já jsem v Pittsburghu strávil celých jedenáct let. Někteří hráči pořád věří, že v Pittsburghu zůstanu. Když jsem se však loučil s trenérem Hlinkou, řekl mi: "Hodně štěstí - kdekoliv budeš."
Prožil jsem v Pittsburghu hezká léta, škoda jen, že ten závěr nebyl lepší. Proti Devils jsme neměli šanci, ale sezóna to pro mě zas tak špatná nebyla. Mužstvo se dostalo mezi čtyři nejlepší, vyhrál jsem Art Ross Trophy a dostal se do nejlepší pětky NHL. Co bude příští rok, nevím. Na nový hokejový život se však těším. Ve svém sloupku jsem se vám snažil poodhalit zákulisí NHL. Vím, že se většina čtenářů vašeho časopisu zajímá o trochu jiné věci než sport či hokej, ale věřím, že jste se se mnou nenudili. Doufám, že se s vámi na stránkách Reflexu někdy v budoucnu zase setkám, a komu se moje vyprávění opravdu líbilo a zajímá ho dění v NHL, bude si moct koupit moji autobiografii. Chystám ji na září.
