Vážený pane profesore, Vaše odpověď na dotaz Jaroslavy z Pelhřimova (RX 19/2019) mě natolik překvapila, že musím napsat. Výčet úspěchů ohledně zdravotního stavu obyvatel planety a snížení rizik je impozantní a měl by stačit na povšechná stýskání. K Vám mi to však nesedí. Není problém právě s tou Vámi zmiňovanou střední délkou dožití? Lidé se dožívají vyššího věku a snad největší oříšek pro lidskou bytost může být, jak s časem navíc naložit, než věcné problémy týkající se samotného přežití. Lze připustit, že míra úzkostnosti lidstva může souviset s tím, že neví, jak tak dlouhý život žít? Notabene život člověka ve světě plném luxusu, nepřeberných možností a variant? Tolik lidí vyhledává psychiatrickou pomoc oproti dřívějšku a já si to vysvětluji podrobnější diagnostikou a zvýšeným „sebepozorováním“. Ale je zde možnost, že se mnozí nacházejí v depresi z nepřehledného variování možností, které se jim nabízejí? Nepřimlouvám se za nepokorné, jen přemýšlím, jestli lze zkrotit lidskou pýchu, a vychází mi, že tohle nelze a budeme svědkem (spíše naše děti a vnuci) smutného úpadku zhýralé civilizace, co myslíte? Jsou mladí, kteří využijí roky navíc k záchraně, nebo se všichni chtějí jen „ubavit k smrti“? Děkuji a zdravím. Zuzana Hermanová