nahoru

Století Medy: Osobnosti vzpomínají na první dámu českého umění

Marek Gregor 13. května 2022 • 11:00
Století Medy: Osobnosti vzpomínají na první dámu českého umění
foto: Michal Růžička / MAFRA / Profimedia

V úterý 3. května nás vzbudila smutná, tak trochu očekávaná zpráva: ve věku 102 let zesnula Meda Mládková. Drobná, krásná a tvrdohlavá žena, která po sobě vedle jedinečné sbírky českého, československého a středoevropského umění zanechala Museum Kampa se střešní skleněnou nadstavbou od Mariana Karla, které v pražském porevolučním kontextu nemá srovnání. Reflex proto oslovil několik českých osobností, jež se s „paní Medou“ při různých příležitostech setkávaly, aby zapátraly v paměti a podělily se s námi o pár vzpomínek.

Marian Karel

sochař, profesor, vedoucí Ústavu designu na Fakultě architektury ČVUT

Poprvé jsme se potkali v polovině 70. let v Art Centru (monopolní společnost zahraničního obchodu, která pro tehdejší režim mimo jiné zajišťovala vývoz umění z ČSSR; pozn. red.) ve Strašnicích. Ani jsem nevěděl, o koho jde, do rukou vzala skleněný kruh od Václava Cíglera, popotáhla ho po stole k sobě, až bylo slyšet, jak jeho hrany škrábou podložku. Skladníka, který se ji snažil zastavit, zpražila pohledem a prohlásila: „Já si to můžu koupit i s váma!“

Ani nevím, proč se zamilovala do skla. Poprvé nás k sobě do Washingtonu pozvala někdy v osmdesátých letech, když jsme s mou ženou, architektkou a sklářkou Danou Zámečníkovou, Oldřichem Plívou a několika dalšími vystavovali v Corningu (proslulé sklářské centrum ve státě New York; pozn. red.). Od té doby jsme se potkávali celkem pravidelně.

Později, když už bylo jasné, že na Kampě nebude hotel s kasinem – část tehdejší pražské reprezentace totiž budovu Sovových mlýnů přislíbila nějakým Italům –, se procházíme budoucím mu­zeem a najednou mi povídá: „Tady nemůže být skanzen. Tady musejí být současné sochařské prvky, aby bylo vidět, že tu sídlí muzeum umění.“ Sedla si, nakreslila vysunutou lávku, vlastně nesmyslně vedenou z parku, která se pak stala impulsem pro Václava Cíglera. Řekl, že skleněná lávka s tekoucí vodou bude, ale že půjde opačným směrem – k Vltavě. A kostka na věži budovy? Původně tam měla být instalována vzduchotechnika. Až jsem jednou řekl: „Medo, věž zbouráme, dostavíme betonový věnec, na něj zavěsíme kovové schodiště a nahoru budeme pokračovat konstrukcí zakončenou skleněnou krychlí.“

Najednou se všichni mohli zbláznit. Památkáři, Klub Za starou Prahu, chytračil kdekdo, vyhrožovalo se, že nás vyškrtnou z UNESCO. Velkou zásluhu na tom, že kostka na střeše budovy je, má profesor Dobroslav Líbal (historik architektury a urbanismu; pozn. red.). Vyprávěl mi, jak mu volal jeho známý z pařížského sídla UNESCO: „Co tam v té Praze vyvádíte?!“ Pan profesor se se mnou potkal, chtěl vidět náčrty a povídá: „Mně se to líbí, můžete nakreslit současnou představu? Já to tam pošlu!“ Za pár týdnů přišel z UNESCO přípis, že v dostavbě Sovových mlýnů žádný problém nevidí. Jenže protesty pokračovaly dál, až zasáhl mi­nistr kultury Pavel Dostál. Prohlásil: „Paní Medo, počkáme, až mi památkáři pošlou přípis, že přestavbu objektu zakazují, a já ji pak povolím!“ A přestavba Sovových mlýnů na Museum Kampa byla ­zachráněna!

Premium

Přečtěte si článek s předplatným Premium Plus

Získejte neomezený přístup na devět různých služeb včetně Reflex.cz




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.