Válka algoritmů: Vojenská dobrodružství USA a Izraele pohání ve velké míře umělá inteligence
V posledních měsících se dva odlišné konflikty, totiž krátká intervence Spojených států ve Venezuele a rychle eskalující válka s Íránem, protnuly v jednom zásadním bodě. Nešlo jen o vojenskou sílu, ale o to, jakým způsobem byla a je tato síla řízena. V obou případech hraje klíčovou roli technologie, která se ještě donedávna zdála být spíše doménou Silicon Valley než bojiště: umělá inteligence.
Když americké speciální jednotky na začátku roku zasáhly v Caracasu a zadržely venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, režim Donalda Trumpa to prezentoval především jako důkaz mimořádných schopností útvarů pro zvláštní operace a ukázku vojenské preciznosti. V zákulisí však akci spoluutvářely algoritmy.
Jak informovala agentura Reuters, při plánování nájezdu na Caracas byly využity pokročilé jazykové modely, jež analyzovaly obrovské množství zpravodajských dat, od satelitních snímků po zachycenou komunikaci. Tyto systémy dokázaly simulovat různé scénáře vývoje operace a navrhovat optimální postupy. Lidské rozhodování nezmizelo, ale bylo výrazně zrychleno a strukturováno strojovým doporučením.
Tisíce cílů
Podobný model se v ještě větším měřítku objevil o několik týdnů později na Blízkém východě. Pokud byla Venezuela experimentem, konflikt s Íránem představuje fázi uživatelského ověřování. Zde už AI neplní pouze analytickou funkci, ale je součástí samotného bojového cyklu.
Britský deník Financial Times informoval, že americká armáda využívá systémy, které dokáží v reálném čase analyzovat data z dronů, satelitů a odposlechů a na jejich základě generovat cíle. Zapojení AI „umožňuje rychlé rozhodování, od identifikace cíle po vyhodnocení zásahu. V prvních čtyřech dnech americko-izraelské letecké kampaně proti Íránu došlo k zasažení dvou až tří tisíc cílů,“ píší Financial Times s odvoláním na své zdroje.
Bulletin amerických jaderných vědců (BAS) ve vztahu ke konfliktům ve Venezuele a Íránu uvedl, že zapojení AI do vojenských konfliktů přináší „kvalitativní změnu, zrychluje tempo kampaně a umožňuje operace, které by bez ní nebyly logisticky ani analyticky zvládnutelné“.
Chmurné vyhlídky
Jak přesně tedy vypadá integrace AI do vojenské oblasti? Probíhá po několika liniích. Tou nejkontroverznější je nepochybně zapojení AI do „kill chainu“, tedy řetězce, na jehož začátku je identifikace cíle a na konci vyhodnocení úspěšnosti zásahu.
Ozbrojené síly USA mají k dispozici obrovský soubor dat o místech, kde se rozhodnou zasáhnout, jako je Írán či Venezuela. Satelitní snímky, prolomenou rádiovou či elektronickou komunikaci, informace od diplomatů, tajných služeb a tak dále. Ještě velmi nedávno musely tyto informace vyhodnocovat celé týmy lidských analytiků. Nyní tuto funkci částečně převzala umělá inteligence.
„Pokročilá AI je nyní integrální nástroj armády Spojených států,“ zhodnotil situaci v obsáhlém analytickém textu publikovaném na začátku března magazín Time.
Své produkty nabízí pro vojenské účely většina klíčových hráčů v oblasti AI technologií: americké ozbrojené složky využívají modely Gemini od Googlu, ChatGPT od OpenAI, Grok od Muskova xAI i Claude od Anthropiku. S poslední jmenovanou společností je však nyní americká vláda v otevřené válce: firma Anthropic žádala záruky, že její model nebude využit k rozhodování o kinetických akcích (tedy nasazení smrticích zbraní) bez lidského dohledu. A také, že nebude využit pro masívní sledování amerických občanů.
Vláda USA nejenže takové záruky dát odmítla, ale okamžitě, ústy svých nejvyšších představitelů, včetně prezidenta či ministra obrany, označila Anthropic za „radikálně levicovou firmu“ a „riziko pro národní bezpečnost“. Z těchto vyjádření lze vcelku jasně odhadnout chmurný trend vývoje občanských svobod a práva na soukromí v Trumpově Americe. Pozici Anthropiku ihned přebrala firma OpenAI, ve hře jsou mnohamiliardové vládní kontrakty. Silicon Valley je v současné době plnohodnotným segmentem amerického vojenskoprůmyslového komplexu.
Dystopie
Prostředím, v němž se AI modely od OpenAI či Googlu uplatňují, je systém Maven. Ten byl původně vyvinut s cílem zvládnout enormní objem obrazových dat generovaných drony a satelity, která již nebylo možné efektivně analyzovat lidskými silami. Pomocí pokročilých metod počítačového vidění dokáže Maven rozpoznávat objekty na bojišti, od jednotlivých osob po vozidla či infrastrukturu, a sledovat jejich pohyb v čase.
Klíčovou funkcí je však propojení těchto vizuálních dat s dalšími zdroji, jako jsou odposlechy nebo historické záznamy, čímž vzniká komplexní obraz situace. Na jeho základě systém identifikuje potenciální cíle a přiřazuje jim pravděpodobnostní hodnocení, jež následně slouží jako podklad pro vojenské rozhodování.
Analýzu a třídění dostupných dat provádějí právě AI modely. Přestože finální rozhodnutí o zásahu zůstává formálně na lidských operátorech, právě rychlost a rozsah analýzy, jež Maven umožňuje, zásadně mění dynamiku konfliktu. Z procesu, který dříve trval hodiny či dny, se stává operace probíhající v řádu minut.
Provozovatelem systému Maven je Pentagon, ale tím, kdo AI do infrastruktury americké vojenské moci integruje, je firma Palantir Technologies. Za tou stojí investor Peter Thiel, muž, jenž otevřeně zpochybňuje fungování demokracie a podporuje projekty i politiky, kteří ji chtějí obejít nebo omezit. Podle některých komentátorů usiluje o technokratickou vládu mimo demokratickou kontrolu. V aktuálních válkách, poháněných algoritmy, se tak potkávají ambice zcela bezskrupulózních technologických firem, všehoschopného politického vedení zemí jako Spojené státy či Izrael a dystopické vize nejbohatších lidí planety.
Bez zásob to nejde
Méně viditelná, ale přesto klíčová změna probíhá i na linii vojenské logistiky. Tedy v té části války, jež rozhoduje o tom, zda je vůbec možné boj vést. Jak zdůraznil šéf americké Defense Logistics Agency Mark Simerly, „nemůžete být smrtící bez logistiky“, přičemž AI podle něj představuje „nový střelný prach“ právě v této oblasti. Umožňuje totiž koordinovat vojenské zásobování v reálném čase: systémy průběžně analyzují dostupnost munice, paliva, náhradních dílů i techniky a dynamicky rozhodují, kam a kdy je přesunout.
V kontextu konfliktu s Íránem se AI podílí na alokaci munice, plánování údržby techniky i řízení dodavatelských řetězců, čímž nahrazuje procesy, které dříve vyžadovaly rozsáhlé štáby a dlouhé plánování. Tyto systémy zároveň dokáží předvídat výpadky (například ohrožení zásobovacích tras) a navrhovat alternativní řešení dříve, než se problém projeví v praxi.
Důležitou roli hraje i schopnost AI propojovat logistiku s operacemi na bojišti. V rámci širších systémů, jako je zmíněný Project Maven nebo koncept Joint All-Domain Command and Control, jsou logistická data integrována se zpravodajskými a operačními informacemi, což umožňuje například doporučovat, jaké typy munice a které platformy (letouny, drony) mají být přiřazeny ke konkrétním cílům. Jinými slovy, logistika už není oddělená od boje. Je řízena stejnými algoritmy jako samotné útoky.
Život a smrt
Slavný americký satirik a komentátor Jon Stewart nedávno ve svém pořadu Daily Show pronesl bonmot „americké bomby jsou chytřejší než americký prezident“. Učinil tak v souvislosti s naprosto zmateným, nelogickým, prokazatelně lživým a místy vyloženě nepříčetným stylem komunikace, který zvolil v souvislosti s válkou proti Íránu Trump a jeho tým. Vůdce USA například prohlásil, že některé objekty v Íránu nechal „bombardovat pro zábavu“.
O zapojení AI do války lze samozřejmě vtipkovat dlouze, realita však úsměvná není. Technologie vyvíjené s rétorikou „zlepšování světa“ dnes pomáhají vybírat cíle na mapě, zatímco jejich tvůrci sedí v klimatizovaných kancelářích tisíce kilometrů od místa dopadu. Firmy jako Palantir, podporované investory typu Petera Thiela, a širší ekosystém technologických gigantů se ocitají v pozici, kdy jejich kód přímo formuje rozhodnutí o životě a smrti. A to vše v době, kdy politické vedení Spojených států vykazuje stále menší zájem o tradiční brzdy a protiváhy, na nichž demokratický systém stojí.
Vlastní pravidla
Výsledkem je podivná aliance: algoritmy, miliardáři, kteří nikdy nenesou přímou odpovědnost, a politická moc, jež se čím dál méně obtěžuje vysvětlovat své kroky veřejnosti. V takovém uspořádání se válka stává nejen rychlejší, ale i abstraktnější. Je redukována na datové body, pravděpodobnostní skóre a optimalizační funkce. Morální dilemata, kdysi alespoň deklarovaná, se rozpouštějí v tabulkách a dashboardech.
Možná nejznepokojivější ale není samotná technologie, nýbrž pohodlí, s jakým je přijímána. Pokud lze válku vést efektivněji, přesněji a bez přímého lidského kontaktu, proč váhat? Jenže právě v této logice se skrývá riziko: když se náklady na rozhodnutí o použití síly snižují, roste pokušení ji použít. A když je toto rozhodnutí delegováno, byť jen částečně, na systémy, jež nikdo plně nechápe a nikdo za ně nenese osobní odpovědnost, stává se otázka, „kdo vlastně rozhodl“, překvapivě obtížnou.
Formuje se nový svět, v němž se moc přesouvá od institucí k infrastrukturám, od politiky k platformám. A zatímco se veřejná debata stále točí kolem jednotlivých konfliktů, děje se podstatnější změna: válka už není jen pokračováním politiky jinými prostředky. Stává se produktem technologického ekosystému, jenž si začíná psát vlastní pravidla.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
