Karel Schwarzenberg, významný český politik, který zemřel v sobotu 11. listopadu, byl členem jednoho z nejváženějších historických šlechtických rodů českých zemí. Proč byli Schwarzenbergové tak výjimeční? Jak dokázali ovlivnit život u nás? A platí ještě pořád jejich některé zásady, jejichž pokračovatelem a nositelem byl i někdejší ministr zahraničí, hradní kancléř a předseda strany TOP 09 Karel VII. kníže Schwarzenberg?
Dnes nejde již pouze o hájení práv jednotlivců a vyšších právních celků. Dnes jde o vzkříšení a udržení právního citu. Vždyť vidíme, že celé národy mlčí ke zřejmému bezpráví. Vždyť vidíme, že svědomí světa mlčí tam, kde jde o základy všeho práva. I nejdokonalejší právní soustava pozbývá smyslu tam, kde není citu pro právo a vědomí nutnosti existence a zachovávání právního řádu… Vždyť vidíme, že čím dále tím častěji je porušována stěžejní zásada všeho práva, zásada ,pacta sunt servanda‘, zásada zachování smluv a věrnosti k danému slovu. Kdyby tyto poměry zavládly mezi jednotlivci, pak věru nevím, kam by se řítila naše kultura, pak nevím, byl-li by ještě život snesitelným a důstojným svobodných lidí.
Tato slova zazněla v Collegiu Maximu Právnické fakulty pražské Karlovy univerzity. A protože zazněla 20. května 1938, kdy už se Evropa i Československo řítily do chřtánu nacistického Německa a Adolfa Hitlera, byla až prorocká. Ve své promoční řeči je vyslovil František Schwarzenberg, strýc nám tolik známého Karla Schwarzenberga, který před několika dny zemřel. Nebylo to ale tehdy poslední zásadní vyjádření příslušníka vysoké šlechty na podporu udržení samé podstaty československého státu. Paradoxní přitom bylo, že předválečná Československá republika se ke své šlechtě chovala mimořádně nevstřícně, od roku 1921 bylo například užívání šlechtických titulů trestné a pozemková reforma připravila aristokraty o hodně majetku.
NA SPRÁVNÉ STRANĚ
Část šlechty přesto byla i v pohnutých dobách na straně českého národa. Například v době blížící se německé okupace a rozpadu země na podnět Zdenka Radslava Kinského, majitele chlumeckého panství, se objevil zcela zásadní text o věrnosti společné zemi v jejích starých neporušitelných hranicích. Zformuloval ho člověk, a to je pro náš příběh to nejdůležitější, který se jmenoval Karel VI. kníže Schwarzenberg, otec porevolučního ministra zahraničí. Proč právě on? Byl historikem, velkou většinu svého života se věnoval psaní nejrůznějších textů a děl. Uveřejňoval články v časopisech a revue. Byl v tomto svém konání nesmírně vyhraněný. Zastával velmi tvrdé národovecké pozice, z jeho textů čišela silná katolická víra a také jednoznačné úsudky, pokud šlo o obranu svobody. Právě proto byl pověřen přípravou textu, který vešel do našich dějin.
S prohlášením, jež Karel VI. Schwarzenberg stvořil, se pak dostavila 17. září 1938 na Pražský hrad dvanáctičlenná delegace zástupců potlačené aristokracie, která se sama považovala za starou českou šlechtu. Adresátem byl sám prezident Edvard Beneš. Odcitujme tehdejší prohlášení celé, protože jeho slova velmi dobře naznačují, proč se právě rod Schwarzenbergů, jenž byl původem německý, tak dokonale sžil s českým prostředím:
„Pane presidente, za těchto dnů všechny stavy a třídy našeho národa svorně projevují svou vůli zabránit porušení starých hranic našeho státu. Proto i řada členů starých rodů naší vlasti nás pověřila, abychom se k Vám dostavili s podobným projevem. Věrnost k českému státu, který naši předkové pomáhali budovat a po tisíc let udržet, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůraznit. Považujeme za svou povinnost uchovat dědictví svých otců. Země Koruny české byly pohromadě po tolik věků a přetrvaly spolu tolik bouří, že doufáme v přejití těchto časů nepokoje a násilí. Naše přání, aby staré hranice České koruny zůstaly neporušeny, vychází zajisté také ze starosti o budoucnost našich potomků i z pocitu odpovědnosti za svobodu a blaho českých Němců. Naši předkové vždy usilovali o přátelský poměr obou národů v zemi usazených, a tak i my toužíme po tom, aby i naši krajané německého jazyka mohli sdílet s námi lásku k nedělitelné vlasti. Důvěřujeme, že se tak může stát. Zejména doufáme, že zásady křesťanské udrží v této zemi pořádek a vzdělanost. Vyslovujíce víru v lepší budoucnost, ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájiti.“
Podepsáni byli: Karel VI. Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdenek Radslav Kinský, Zdeněk Kolowrat, František Kinský, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Weikhard Colloredo-Mannsfeld, Karel Parish, František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz a Karel Belcredi.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
