Každý, kdo sledoval páteční Hyde Park na ČT24 se spoluiniciátorem Holešovské výzvy Slávkem Popelkou, si zhruba po minutě musel položit otázku: je ten člověk fakt příčetný? Neměl by sedět někde úplně jinde než ve studiu veřejnoprávní televize?
Výjimečně to nebylo kvůli tomu, co tento plaše vykolejený muž, připomínající nešťastně zamilovaného dospívajícího chlapce, co žene lidi na náměstí, říkal; mnohem horší totiž bylo to, co říct neuměl. Romantický utopista Popelka nejdřív divákům předestřel svou představu Česka coby občanského ráje plného referend, přímé demokracie švýcarského střihu a odvolatelných politiků. Zapomněl snad jen na Alpy a rolexky pro každého.
Je to jak špatný smažák s tatarkou. Podobný sen Popelka nesní v Česku zdaleka sám, díky zkorumpovaným politikům se nám v různých formách vrací jak bumerang. Budeme trochu Švýcarsko, trochu Švédsko, trochu Bělorusko…
Občas z něj při svých opakovaných a neúspěšných politických návratech trochu vykrádá i pozdní Miloš Zeman, zpravidla když to mezi projevy přežene v Zemáku se slivovicí. Mnohem víc z něj ve volbách v roce 2010 vykradl Vít Bárta – a skončilo to soudem.
Problém v ČT nastal, když měl Popelka vysvětlit, co se stane, až se splní hlavní body jeho programu, takže abdikuje prezident, rozpustí se parlament a zruší se politické strany. V tu chvíli se podivně těkavě odmlčel. Načež se odmlčel ještě víc. Načež k odmlčení přidal i podivné ošívání se na židli. Načež začal přemýšlet.
Nebylo to hezké. „Lidi navrhnou lidi, které jmenují do vyšších pozic…,“ začal Popelka blouznit. „Ministrem může být jen člověk, který danému oboru rozumí. To musí být v zákoně…. Lidi si vládu vyberou formou ankety…“
Ano: zrušíme politické strany, lidi jmenují jiné lidi do vyšších pozic, ministrem pro místní rozvoj bude inženýr místního rozvoje a vládu si zvolíme formou ankety. Myslím, že vím, jak to skončí: prezidentem bude Karel Gott, premiérkou Lucie Bílá a jedinou politickou stranou něco na způsob KSČ. Řekněme třeba SSP, Strana Slávka Popelky.
Podobné Švýcarsko jsme u nás vlastně už zkoušeli, dokonce plných čtyřicet let: těsně před svým koncem se jmenovalo ČSSR a spíš než ke Švýcarsku mělo blíž ke Kubě, a nejen čokoládou. Kdysi začalo klasickým revolučním terorem, pokračovalo jmenováním StB do vyšších pozic a končilo dlouhou frontou na vložky. Popelkovi se, tuším, moc nelíbilo.
Celkem rozumím naštvanosti lidí na politiky, ostatně jde o jeden z principů demokracie: vy nás zvolíte a my vás za to naštveme. I já jsem naštvaný, z naštvanosti jsem si dokonce udělal džob. Jenže komunismus není řešení: v komunismu bývají všichni naštvaní ještě víc, a zvlášť ženy bez vložek. Rozdíl je jen v tom, že je za to lidi jmenovaní lidmi do vyšších pozic navíc ještě zavírají.
