Věra Čáslavská: Cesta na Olymp… a z Olympu | Reflex.cz
nahoru

Věra Čáslavská: Cesta na Olymp… a z Olympu

Pavel Kovář12. září 2016 • 10:33
Věra Čáslavská: Cesta na Olymp… a z Olympu
foto: archiv

Dnes od 10 hodin proběhlo v Národním divadle poslední rozloučení se zesnulou legendou světového sportu Věrou Čáslavskou (†74). Minulý týden jste si vzpomínku na slavnou gymnastku mohli přečíst v tištěném Reflexu, nyní si ji přečtete i na Reflex.cz.

„Cesta na Olymp… a z Olympu. Tak bych prozatím pracovně chtěla nazvat knihu o svém životě. Až vyjde v češtině, čtyři japonská nakladatelství mají zájem o její přeložení a vydání. Musím se do toho už konečně pustit,“ tvrdila mi ještě před necelým měsícem a smála se. Požádala mě společně s vydavatelem, abych jí pomohl s redakcí textu.

Několikrát jsme se sešli.

V Československu se o ní v šedesátých letech 20. století mluvilo obdivně jako o „naší Věrce“. Na olympijských hrách v Tokiu a Mexiku (Ciudad de México) získala sedm zlatých medailí. Gymnastku, která je od té doby nejslavnější českou sportovkyní, zná dodnes celý svět.

Gesto tichého protestu

Úplnou náhodou ji jako čtrnáctiletou ke gymnastice přivedla olympionička a královna kladiny Eva Bosáková, která se stala její trenérkou a brzy soupeřkou.

„Věra byla ohromný talent, zatímco Eva Bosáková usazená dáma,“ vzpomínal Vladimír Prorok, jenž obě trénoval. „Věra navíc Evu obdivovala a ctila tak, že ji nechtěla porážet. Mnohdy i kvůli tomu vynechala v závodě náročný prvek… Časem vymýšlela nové, často i riskantní prvky a určovala vývoj světové gymnastiky.“

Když na pražském mistrovství světa 1962 vyhrála přeskok, druhá skončila ve víceboji jednotlivkyň a třetí v prostných, bylo to předznamenání dalších úspěchů krásné a usměvavé světlovlásky. Na tokijské olympiádě 1964 získala během čtyř dnů tři zlaté medaile a stala se tváří her. To mělo ovšem i svůj rub: do tokijských ulic mohla vyjít pouze „zamaskovaná“ – v šátku a černých brýlích. I tak ji však lidé poznali a z její návštěvy obchodního domu byla několikahodinová autogramiáda.

Vrchol kariéry zažila na olympijských hrách v Mexiku, tady získala čtyři zlaté a dvě stříbrné medaile. Zvítězila ve víceboji, prostných, přeskoku, na bradlech, ale podle odborníků i diváků měla vyhrát i kladinu. Rozhodčí však přiřkli vítězství Nataliji Kučinské ze Sovětského svazu a Věra se musela smířit se stříbrem. Olympiáda se konala v říjnu 1968, krátce po přepadení Československa vojsky Varšavské smlouvy, zejména Sovětského svazu.

„Věděla jsem, že pro národ v naší okupované zemi jsou medaile důležité, a proto jsem při naší hymně vzhlížela vzhůru, zatímco při sovětské jsem od sovětské vlajky odvracela hlavu. Tohle gesto bylo vyjádření tichého protestu proti okupaci naší země. Věděla jsem, že si toho lidé u televizních obrazovek všimnou.“

Kladina v lese

I v Mexiku se stala tváří her. Diváci jí fandili skandovaným pokřikem Vera, Vera-ra-ra-ra!, čímž zároveň vyjadřovali sympatie okupované zemi v daleké Evropě. Když se po olympiádě vdávala v jejím dějišti za atleta Josefa Odložila, zaplnilo náměstí před metropolitní katedrálou na sto tisíc lidí. O dva měsíce později byla vyhlášena nejlepší světovou sportovkyní roku 1968. Ale nedosti na tom, neboť vzápětí se za Jacqueline Kennedyovou stala druhou nejpopulárnější ženou planety.

Příští rok ukončila kariéru, protože se jí narodila dcera Radka a o pět let později syn Martin. Řeklo by se happy end, leč brzy bylo všechno jinak. Komunistický režim upevňoval moc a nazýval to „normalizací“, a tak byla ještě včera „naše Věrka“ vyloučena z Československého svazu tělesné výchovy, jinými slovy z řad sportovců. Potrestána za podpis výzvy Dva tisíce slov v roce 1968 a pak i za to, že jej odmítla odvolat.

Nicméně po návratu z mexické olympiády ji Mladá fronta požádala, aby o své sportovní kariéře napsala knihu. Byl to šílený paradox šílené doby: pro komunistický režim byla jako sportovkyně a člověk nepřijatelná, avšak knihu o sobě psát mohla! Nabídku přesto přijala, vedle svých mateřských povinností rukopis v termínu odevzdala a těšila se, až knížka vyjde. Na tehdejší dobu vyšla v rekordně krátké době, v roce 1972. Název zněl slibně – Cesta na Olymp.

Jenomže když pak novotou vonící knihu rozevřela, na mnoha místech ji uhodily do očí cenzorské zásahy. „A proto chci tu knížku po více než čtyřiceti letech napsat znovu,“ říkala mi s pevným odhodláním. „Mám dobrou paměť, vím, čeho se redakční škrty týkaly, co se v knize nesmělo objevit. Tohle do rukopisu znovu vrátím a přidám i události pozdějšího data. Třeba to, jak jsem se dva týdny po sovětské agresi musela skrývat na Jesenicku. Náčelník zdejší Horské služby získal totiž informaci, že signatářům Dvou tisíc slov hrozí zatčení. Proto jsem závěr olympijské přípravy přerušila a mou tělocvičnou byl pouze les. Kladinu nahradily poražené kmeny, shyby jsem dělala na větvích. A protože bylo důležité udržet v kondici mozoly na dlaních, lopatou jsem přehazovala uhlí.“

Všechno se zvládnout nedá

Měla jasnou představu o struktuře opravených memoárů. Z těch pozdějších událostí zmiňovala i to, že pár rozumných lidí jí navzdory jejím „hříchům“ umožnilo dálkově vystudovat fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Jenomže ani pak – s nejvyšší trenérskou kvalifikací – ji nikdo nechtěl zaměstnat a musela pracovat jako uklízečka.

„Moc ráda taky napíšu, jak jsem byla v roce 1979 ‚vyměněna‘ za uhlí. Sovětský svaz se totiž dohodl s Mexikem, které pak tuhle surovinu dodávalo na socialistickou Kubu. Mexičané za to chtěli od Sovětů působení zahraničních expertů ve své zemi a mě si přáli jako trenérku. Náš prezident Husák proto příkaz z Moskvy, jak byl zvyklý, poslechl, a tudíž do Mexika odletěla celá naše rodina. Po třech letech v zemi, kde jsem vychovávala mladé gymnastky a vystupovala v osvětovém televizním pořadu pro ženy, následoval návrat domů – a s ním vyvstaly trable. Staronové i nové: s manželem jsme spěli k rozvodu a pro mě nebyla práce. Teprve až po dlouhé době mě Himl, předseda ÚV ČSTV, zaměstnal jako trenérku ve Středisku vrcholového sportu mládeže.“

PŘÍMÝ PŘENOS ROZLOUČENÍ S VĚROU ČÁSLAVSKOU MŮŽETE SLEDOVAT NA WEBU ISPORT.CZ >>>

Byla plná elánu a na psaní „opravené“ knihy se těšila. Mluvila o tom i na besedách se studenty. Vysvětlovala dnešním mladým lidem, kteří se informace o okupaci naší země dozvídali jen z vyprávění, jaká byla a co vše obnášela tehdejší, dnes těžko představitelná doba. Právě jim vysvětlovala, proč na stupních vítězů od vlajky okupantů odvracela tvář, zatímco s největšími soupeřkami, gymnastkami SSSR, se normálně bavila.

Z dob své sportovní kariéry i z let po jejím skončení byla zvyklá, že všechno zvládne a překoná. Nejzákeřnější nemoc však nezdolala, byť tomu podle všeho ještě několik dní před svým skonem věřila. Při našem posledním rozhovoru připouštěla mírnou únavu z cest po vyšetřeních, ale do telefonu se smála, mluvila o radosti z vnoučat a také, jak byla zvyklá, žertovala.

Knihu Cesta na Olymp… a z Olympu nenapsala, ale na její příběh, příběh skutečné legendy, české dějiny nikdy nezapomenou.




Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější