Říká jedno z dětí tzv. Wintonova transportu. Možná rodičové spíš než Nicolas Winton by prý měli dostat Nobelovu cenu za mír. Ať tak či tak. Pokud máte děti, musí vás mrazit při tom pomyšlení. Že žijete ve strašlivě nešťastné době a své malé děti posíláte neznámo kam. A jediné, co při té křehkosti života a dětské duše máte, je pouhopouhá naděje.
Jedním z důvodů, proč Hugo Marom - Meisl opět navštívil Prahu, je snaha postavit zde památník rodičům dětí z kinder transportu Nicolase Wintona. Ve svých 86 letech je tento bývalý kadet RAF a po světové válce pilot izraelských perutí mimořádně svěží. Protože ho zřejmě žene naplnit ještě jednu pro něj životně důležitou věc.
Seděli jsme spolu v pražském hotelu Green garden, hned mi začal tykat. Není divu, když mu je bezmála dvakrát tolik co mně. Sice už trochu větví myšlenky, ale to se dá pochopit. Zažil toho mnoho během turbulentního minulého století a rád by vše vypověděl. Byl mezi těmi skoro sedmi sty dětmi, které se z nebezpečného protektorátu Böhmen und Mahren dostaly do relativně bezpečné Velké Británie pomocí Wintonova transportu. Na každý pád mě ale překvapil svými jasnými názory a postoji. Třeba právě, že Nobelovu cenu za mír by "jen" Nicolas Winton dostat neměl.
"Nobelovku by neměl dostat ten samotný akt, ale ta idea. Když člověk může pomoci, měl by to zkrátka udělat," říká Hugo Marom k mé otázce, zda by podepsal petici žáků a učitelů ze zdejší školy Open Gate za Nicolase Wintona. Protože prý film o jejich transportu svým způsobem překroutil historii. Kdy byl vyzvednut jako hrdina jen sir Nicolas Winton. Podle Huga Maroma se na organizaci transportu podílela dvacítka organizací a v nich lidé, kteří v nich pracovali. "Chápu, že pro filmový příběh je potřeba mít jednu osobnost, se kterou se divák může ztotožnit. Ale tady na tom pracovaly desítky lidí," vysvětluje mi.
Podle něj jsou totiž skutečnými hrdiny tehdejšího transportu zejména rodiče všech těch dětí. "Tenkrát už Němci bombardovali Londýn a Goebels v protektorátních filmových týdenících informoval, že tam zemřelo nebo bylo zraněno každý den osm tisíc lidí. A v téhle situaci naši rodiče přemýšleli, zda-li nás tam vůbec poslat," ozřejmuje mi své postoje Hugo Marom. Člověk si přitom najednou uvědomí tu hrůzu situace, kdy od něj život vyžaduje tak komplikované rozhodnutí. Sofiina volba. A Hugo Marom přitom vzpomíná výrok svého často oponenta, kamaráda a šéfa Readers Digest Toma Schreckera. Že rodičům se v koncentrácích asi umíralo lehčeji. Když měli tu malinkou naději, že jejich děti to snad (?) přežijí. Mimochodem, z rodiny Hugo Maroma se z koncentráku vrátila pouze sestřenice Renka Meislová. "Měla třicet kilo a paratyfus," vzpomíná Hugo.
Vlastně jsem za ním šel s aktuální otázkou, co si myslí o antisemitismu. Ve světě, u nás. Že třeba tu jakýsi kdosi sestavuje v podstatě nenávistný seznam Židů. "Odmala se v církvích dětem vykládá, že ti hrozní Židové místo aby ho zastřelili nebo dali na elektrické křeslo, tak támhle toho božího syna přitloukli třema hřebíkama na kříž a nechali ho zemřít vykrvácením a vyčerpáním," vysvětluje mi, co je jeden z nevědomých důvodů nenávisti vůči Židům. A druhým je podle Huga Maroma, že církev už ve středověku nepovolila jako "křesťanské" povolání bankéřství.
"Vzpomínám si na záznam jednoho Hitlerova projevu v jakési německé vsi. Že, představte si, že dnes dlužíte židovským obchodníkům, a zítra už nebudete muset nic platit," říká Hugo Marom a dodává, že pravděpodobně i kvůli tomu nikoliv překvapivě se německý národ nechal tak jednoduše naverbovat do NSDAP. A dnešní nepokoje přirovnává k tomuto konceptu. Kdy se populisté a radikálové snaží hledat viníky v nějakém spiknutí tajných židovsko-zednářských spolků, které chtějí prostřednictvím bank a nadnárodních celků ovládnout svět. "Židi jsou prostě reformní, Arabové moc pobožní a konzervativní," vysvětluje mi, v čem je vlastně možná celý ten spor. Protože prý všechny války byly vždy kvůli náboženství.
Když jsme se loučili, říká mi: "Mobil máš, tak až pojedeš do Izraele, zavolej. Zvu tě na oběd." Jasně, když budu mít cestu, ozvu se. Letci ty vzdálenosti prostě berou tak nějak jinak. Na každý pád, už tahle debata mi ale stačila. Abych se minimálně jako rodič utvrdil, že tu nejhorší válku v dějinách lidstva nesmíme nechat zpochybňovat, musíme za všech okolností bránit hodnotu lidského života a chránit před těmi zvěrstvy především naše děti. Jinak se z toho průšvihu prostě nevyhrabem.
