Rozhovor s fotografem Tonem Stanem: Divočina ve studentské skříni | Reflex.cz
reklama
nahoru

Rozhovor s fotografem Tonem Stanem: Divočina ve studentské skříni

Milan Tesař2. května 2013 • 11:00
Rozhovor s fotografem Tonem Stanem: Divočina ve studentské skříni
foto: Tono Stano

Víc než teď mě dostal jenom jednou, když mi ukázal sbírku bobříků. ­Seděli jsme v jeho ateliéru u vína a on se uřekl: „Počkejte …“ Ta podivnost vypadala jako necesér profesionálního zločince; jenom místo knírů tu bylo chmýří všech barev, jež umělec vlepuje vyholeným figurantkám podle potřeby mezi nohy. Nyní mě šokoval znovu. Tono Stano (53), génius černobílé figurativní fotky, začal – pěkně prosím – fotit barevně. To je, jako kdybyste sportovním fandům řekl, že hokej se od této chvíle hraje s koženým míčkem.

reklama


V pražské galerii Leica máte výstavu barevných fotek. Co vás to popadlo?

Začátkem osmdesátých let, ještě na FAMU, jsem tu a tam barevnou fotku spáchal. Tehdy ale nebylo možné udělat technicky kvalitní obraz, barvy doslova umíraly před očima. Navíc chemikálie obsažené v barvě byly jedy, jež se uvolňovaly při vyvolávání. Stály život nejednoho laboranta, který s nimi dlouhodobě pracoval.

 

Takže jste fotografoval černobíle i z pudu sebezáchovy.

Ne, já barvu opravdu nepotřeboval: vždyť černobílá polotónová stylizace provokuje fantazii; minimalisticky, v pouhém náznaku zobrazuje realitu.

 

Kdysi jste v Reflexu prohlásil, že fotka je mystifikace; když proteče objektivem, už je jiná.

Když uděláte fotku, sama o sobě není nic! Plamenem zahoří až ve chvíli, kdy se na ni podívá divák a vnese do ní svou zkušenost. Když se vy a já protneme navzájem, teprve pak vznikne zážitek. A jakmile vy pak řeknete, že se vám ta fotka líbí, už je to vaše fotka. Já sloužím jenom jako křesadlo.

 

Proč jste se tedy po třiceti letech k barvě vrátil?

Situace se změnila. Přirozeným základem dnešních digitálních hraček je barevný snímek. Je to svým způsobem výzva, kterou jsem přijal. Napadlo mě, co by se stalo, kdybych popřel sám sebe; tvar a světlo upozadím a barvu nechám vyjít ven. Takže jsem si touto kolekcí, v níž jsou fotky bezmála z posledních třiceti let, otevřel dveře do barevného světa. Kromě toho: ty staré „studentské“ snímky mě začaly strašit.

 

Proč vás strašily?

Byly na mě naštvané. Vůbec jsem jim nedal šanci, zavřel jsem je do archívu a založil jinými snímky. Proto mě strašily.

 

Mluvíte o fotkách, jako by to byly živé bytosti …

Samozřejmě, vždyť dokážou žít svým vlastním životem.

 

Jaký jste byl na FAMU?

Hravý a veselý. To snad ani není pravda, co všechno jsme – bolševik nebolševik – vyváděli. Nostalgie dělá z jakékoli doby místo, kam se chceš vrátit jako na dovolenou.

 

S kým jste se kamarádil?

S každým, hlavně s těmi, co se mnou byli na koleji. Třeba s Martinem Štrbou, vynikajícím kameramanem, který teď natočil Hořící keř. Spojoval jsem příjemné s užitečným. Bydleli jsme všichni na jedné chodbě, takže se daly poměrně snadno realizovat i složité věci – když jsem potřeboval na focení tři holky, došel jsem za budoucími herečkami z DAMU. Stačilo obejít pár pokojíků, byly velice ochotné. Životodárné energie bývala kolej plná.

 

 

Co vy a vojenská katedra? To si neumím představit.

Na motolském cvičišti Stožár jsem měl velký problém. Když se pochodovalo, vždycky se mi nohy záhadně zvrtly do protipochodu, vypadával jsem z rytmu. Všichni mě nenáviděli, protože velitel si myslel, že mě to naučí, a rázovali jsme hodiny. A on už nekřičel „levá“, ale „Stano“! Na přehlídky mě stejně nepustil. Tam jsem fungoval pouze jako značka, u které hoši nasazovali ten svůj parádní krok.

 

Vy jste nikdy nechtěl točit filmy?

Na střední škole jsem chtěl být vším: malířem, architektem, chtěl jsem točit filmy. Nakonec jsem rád za fotku. Je vzrušující tím, jak snadno se do její „reality“ vstupuje. Ty nesmysly, které si v ní vymyslíte, vypadají pravdivě a přesvědčivě, protože technika to udělá za vás. Jakmile jste malíř, váš styl nemusí každému sedět, na cestě za sdílením musíte překonávat víc překážek. Kromě toho jsem svým pánem. Když se film povede, je to velké – miluju Tarkovského, Almodóvara, Vláčila. Ale přece jenom je to kolektivní dílo, kde se točí velké peníze, všechno se schvaluje, což vždycky poškodí nekompromisní autorskou vizi. Jak jsem tehdy sledoval nemocný komunistický systém, říkal jsem si, že nesmím dopustit, abych se někdy ocitl v pozici jeho zaměstnance. Za každou cenu jsem chtěl zůstat na volné noze.

 

Bylo to snadné?

Neznám výraz nesnadné. Potřeboval jsem to udělat a měl jsem energii. Baví mě překonávat překážky. Jsem zvyklý.

 

Kdy jste prodal první fotky?

Měl jsem velkou výhodu, že když jsem skončil FAMU, odkoupily ode mě jak Moravská galerie v Brně, tak pražské Uměleckoprůmyslové muzeum celé kolekce fotek. I během školy jsem vystavoval v zahraničí. Někdy to bylo dost komplikované. Když si mé fotky vybral majitel jedné frankfurtské galerie, muselo je schválit Artcentrum. A tam mi řekli, že mé obrázky jsou na štíru se socialistickou morálkou, a to že nelze. Ze zoufalství jsem vybral fotky, na kterých nebyli lidi. Jenže já měl buď tu narušenou morálku, anebo zátiší, odpočinkové chvíle, mezihru mezi divočinou. A ty – pochopitelně – Němce nebraly. Takže vystavili bez mého vědomí ty původní snímky v malém formátu, které jsem jim půjčil. Předvolali si mě estébáci a vyhrožovali vyhazovem ze školy. Naštěstí uvěřili, že jsem o ničem nevěděl.

 

Když říkáte, že jste si nyní otevřel dveře do barevného světa, udělal jste to i z komerčních důvodů? Kvůli zakázkám?

Určitě ne. Nechávám věci plynout. Nechci ani agenta, jenž by mě nutil prodávat víc, než je třeba, a vzniklo by nebezpečí, že by porušil můj „rybářský“ rytmus. Nabídka mě musí zaujmout. S klientem jdu na kafe, nechám si vyložit jeho představu a večer si pak sednu a představím si scénář, čili jak to celé bude probíhat, s dotyčným v hlavní roli. A když se mi ten scénář nelíbí, odmítnu to.

 

Často fotíte pivo.

To je pravda. Když vstupoval na trh Radegast, udělali jsme kalendář. A nedávno přišel Prazdroj. Šel jsem do toho, protože jsem měl nápad, který bych bez movitého partnera nemohl realizovat. V žižkovských ateliérech jsme nechali umístit akvárium velké tři na dva metry. Chtěl jsem je na­plnit pivem a vytvořit abstraktní obraz. Bohužel – když bylo akvárium z poloviny plné, sklo nevydrželo tlak a prasklo. Šlo o život, ale hlavně – šest set litrů plzeňského piva se vsáklo na Žižkov.

 

Vaší asi nejslavnější fotkou vůbec je snímek Smysl z roku 1992. Byl použitý jako plakát k filmu Showgirls. Dcera francouzského prezidenta Mitterranda, která je spisovatelka, si z ní nechala udělat přebal knížky, ale taky se dost krade. Dokonce jste se o její nezákonné užití soudil. Proč je na výstavě poprvé v ­barvě?

Nedávno mě jedna anglická reklamka požádala o svolení k po­užití Smyslu v letošní letní kampani a já si uvědomil, jak macešsky se k tomu snímku chovám. Totiž pokud má někdo vydojit její potenciál, proč to má být někdo cizí? Proč ne já, autor. Takže jsem se rozhodl, že udělám novou edici, takový manuál této mé fotky, od „artist proofs“, prvních zkoušek, až po barevnou variantu.

 

Kolik kousků například této fotky běhá po světě?

Tehdy jsem udělal deset kopií plus tři autorské, jednu z nich si nechávám pro sebe, jednu dám modelce jako honorář. Ale to už je dávno, co Smysl není k mání. Od té doby se krade. Ale co se týče peněz, byla velice pilná, s tím nemám problém.

 

Na koho ze svých předchůdců-kolegů často myslíte?

Formálně blízký je mi Drtikol, ale nerad bych, aby zastínil ostatní. Je až neuvěřitelné, kolik gigantů tvoří historii československé fotografie. Tak ucelená a vynikající kolekce, sahající až k vynálezu fotky, nemá na světě obdoby a trvám na tom, že konkuruje i Francii, což je fotografická velmoc. Drtikol, Funke, Rössler, Štyrský, Sudek, prostě deset patnáct autorů. Venku jsou megahvězdy, a když kolegům říkám, že doma dodnes nemají samostatnou expozici, nevěří mi. Je to skandální. Život bez kultury nemá smysl. Když chceš tvořit, musíš vycházet z kořenů, z nichž vyrůstáš. Musíš mít šanci je poznat a fúzovat s nimi. My si tuhle šanci vzali jenom proto, že jsme si přestali vážit lidí, kteří něco dokázali!

 

 

Pátý ročník soutěže Akty X právě probíhá! Nezapomeňte hlasovat a přihlašovat fotografie. 



Klíčová slova: rxrxmilantesar



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama