Proč mají být invalidé na ulici? Taková krize snad ještě není! | Reflex.cz
nahoru

Proč mají být invalidé na ulici? Taková krize snad ještě není!

Jiří X. Doležal7. srpna 2012 • 06:00
Invalida na ulici
Invalida na ulici
• foto: 
Tomáš Tesař

Pan Tomáš stojí v Hradci Králové proti zrušenému noblesnímu kinu, které jako by symbolizovalo celý jeho osud, a prodává Nový prostor. Jeho příběh není noblesní jako kino Central. Je to příběh obyčejný, jakých jsou tisíce, příběh normálního života malého člověka, jenž se nikdy nedostane na titulní strany novin. Příběh pokrývače, který žij e na dluh v koupeném domku se svou manželkou a s dětmi, zajímá se o vojenskou historii, o víkendech jezdí na fanouškovské vojenské „bitvy“, což jsou de facto kostýmová divadelní představení, kdy se hraje válka pro diváky.

 

Je to příběh pokrývače, co doufá, že se takhle v klidu ve svém domku, jejž pomalu splácí, dočká svatby svých dětí a zestárne v něm se ženou. A ten bunkr z druhé světové války, který s kamarády ve volnu opravují, taky snad do důchodu dodělá.

 

POLOŽÍM VÁM STŘECHU

Manželé šetřili, hlídali každou korunu, protože spláceli rekonstrukci domku, a Tomáš ještě dodělával ten bunkr. Nepracoval už jako obyčejný pokrývač, ale jako specializovaný prodavač v prodejně střešních materiálů. Tašek, okapů a všech těch věcí, u nichž laik ani neví, jak se jmenují. Tomáš už nepracoval rukama, ale u počítače. Měl dobrý plat, ale rozhodně neměl peněz nazbyt, tak bral občas další kšefty.

 

V listopadu 2006 se mu ozvali kamarádi, že potřebují nějaký speciální plech na střechu. Říkal mi, jak se ten plech jmenuje, ale nerozuměl jsem mu a nepodařilo se mi ten (v našem kontextu nepodstatný) odborný název rozluštit. Ptát jsem se nechtěl. Tomáš totiž teď nemluví úplně dobře. Jednak trochu špatně vyslovuje, za druhé mluví strašně pomalu, takže to vypadá, jako by mu to i pomalu myslelo, což myslím není pravda. A taky, abych nezapomněl, hodně špatně chodí. S holí, velmi pomalu, a ještě navíc k tomu musí mít tu nohu, co si rozbil, zafixovanou ortézou.

 

Ale zpět k plechu: Objednal ho, plech do týdne dovezli a Tomáš zavolal zákazníkům, že si pro něj můžou přijet. A když už tam byli, nenápadně se zeptal, jestli by také při tom pokládání plechu nepotřebovali brigádníka, který to s plechem na střeše opravdu umí. Souhlasili, takže si vzal v prodejně deset dnů neplacené volno a nastoupil zase jako zamlada přímo na střechu, že ji rukama udělá, postaví. Jako řemeslník.

 

Druhý den práce z té střechy spadl, z výšky osmi metrů. Dopadl na hlavu a levou nohu a na šest týdnů upadl do kómatu, o němž lékaři předpokládali, že bude smrtelné. Když se probral, chtěl vstát a odejít. Ale nešlo to. Jenom se mu podařilo sesypat všechny stojany a stolky kolem postele na jipce, kde ležel. Přiběhly sestry, co je to za zázrak, jak to, že je naživu a hýbá se. Chtěl jim říct, že by rád odešel. Když to zkusil, zjistil, že zapomněl mluvit. Jenom huhňal. Během týdne jej prostudovali všichni představitelní lékaři, přišla za ním manželka, kterou poznal, ale pomalu zjišťoval, že všechno mu v paměti nezůstalo. Jen důležité věci.

 

Na levé noze si způsobil komplikovanou zlomeninu stehenní kosti a rozdrtil si kyčel. A rozbil si celou levou polovinu hlavy. Spadl hlavou na kupu stavebního rumu a sněhu, rozbil několik cihel. Pak ho poslali na osm měsíců do lázní. Začínal na vozíku, pak mu půjčili hole a on se krůček po krůčku zase rozcházel. Několikrát za ním přijela manželka.

 

VYPADNI Z MÉHO BARÁKU!

Firma, pro niž dřív prodával střešní materiály, se chovala férově, ještě rok po úraze mu bez reptání a okolků platila plat. Měl pojištění jako každý, kdo dělá na střechách. Ani pojišťovna nijak nezlehčovala váhu jeho zranění a vyplatila mu sedm set tisíc korun z jeho „pokrývačské“ pojistky. Z toho zaplatil skoro všechny dluhy za barák, jež měl, zbývalo asi ještě sto tisíc. Bezprostředně po úrazu tedy všechno běželo tak, jak by to v civilizované evropské zemi u člověka, který legálně pracuje a má pojištění, běžet mělo. Jak si tak tu společnost strukturujeme, aby měla záchranné sítě pro případ maléru.

 

Jenže pak se s Tomášem, aniž by mu cokoliv vysvětlovala, rozvedla manželka. A její příbuzní mu oznámili, že se z baráku, jejž zaplatil ze své pojistky, musí vystěhovat. Neměl na to, aby se s ní soudil, aby se s ní hádal, aby čelil tlaku celé její rodiny. Neměl na to fyzicky, psychicky ani finančně. Jako většina mužů měl při rozvodu zábrany tahat se s bývalou ženou o majetek. A jeho děsivé poúrazové zdravotní obtíže ho zaměstnávaly tak, že na to neměl vůbec žádnou energii. Vystěhoval se. A těch sto tisíc dluhu, který zůstal, dál ještě splácí.

 

Napsal jsem „vystěhoval se“, ale trefnější by bylo „vypadl“. Neměl samozřejmě kam jít. Jel za kamarádem do Prahy, pak se ještě vrátil do domu k manželce, jednou na něj zavolala policii a pak dostal dopis, že má okamžitě odevzdat řidičský a zbrojní průkaz. Ptal se proč, lékař mu řekl, že ten úraz vylučuje držení zbraně. A že na něj bylo nějaké udání. Udělal si řidičák znovu, ten mu dali, zbroják zatím ne. Měl zbraně ke svému koníčku, k historickým válkám. Znovu odjel do Prahy a šest měsíců bydlel u kamaráda. Pak dva měsíce u dalšího kamaráda. Pak zašel na pražský azylový dům v Holešovicích.

 

Když zjistil, že je tam mezi lidmi, co se vracejí z vězení, utekl odtud. Bál se, nechtěl být s takovými lidmi, on tam nebyl proto, že by něco provedl, naopak. Osud provedl něco hodně hnusného jemu. Odjel zase zpátky do Hradce, našel si bydlení v tamním sociálním bydlení – azylovém domě – a potichu vegetil z důchodu, z něhož mu mnoho nezbývalo. Platil z něj alimenty a doplatek půjčky na barák. Měl od roku 2007 důchod 11 300 korun. To trvalo do října 2011.

 

PĚT SET KORUN NA MĚSÍC

V říjnu 2011 proběhla, mohu-li to tak nazvat, revize invalidních důchodů a přehodnocení skutečného zdravotního postižení jejich příjemců. Posudkový lékař tehdy přišel na to, že pan Tomáš je vlastně skoro zdravý. A rázem měl důchod 5300 korun měsíčně. Zbytek si má vydělat vlastní prací. Nechci se pana Tomáše nijak dotknout, ale po prvních třech minutách komunikace s ním je celkem každému zjevné, že práci může získat jen v chráněné dílně nebo na jiném místě výslovně vytvořeném pro handicapovaného. Je strašně pomalý, v řeči i v pohybu, chodit může jen s mimořádně velkými obtížemi a i hovořit s ním chce jistou míru trpělivosti.

 

Místa pro opravdu pomalé invalidy nejsou. Nemá reálnou šanci si svou prací vydělat. Osud ho zahnal do kouta, z něhož není bez pomoci či peněz těch zdravých úniku.

 

Jeho měsíční rozpočet vypadá následovně: Platí tisíc pět set korun alimentů a splácí dluh, ten ještě za barák, tisíc pět set. Druhý dluh, kdy si půjčku vzal, aby měl na jídlo, když se dostal do nějaké úplné finanční krize po snížení důchodu, splácí měsíčně šest set. Za ubytování v azylovém domě – to jest za postel v noclehárně, kam musí přijít v osm a v sedm ráno zase vypadnout – dvanáct set korun měsíčně. Na všechno – jídlo, pití, hygienu, oblečení, obuv a toaletní papír – mu pak zbývá měsíčně pět set korun českých.

 

Na sociálce byl, byl žádat i o dávku v hmotné nouzi. Všude jej odbyli s tím, že je invalida a nemá na nic dalšího než invalidní důchod nárok. Není a nebude v jeho silách, aby nějakou podporu získal.

 

NESHÁNÍTE SPRÁVCE?

Když se zeptám, jak se za to dá vyžít, odpoví jedním slovem: „Nijak.“ A já si bolestivě uvědomím debilitu své otázky. Proto pan Tomáš prodává Nový prostor, je jedním z mála hradeckých prodejců, a kolik Prostorů denně prodá, tolik peněz má na jídlo. Z jednoho prodaného čísla má dvacku. Když je opravdu dobrý den, když svítí slunce, lidé mají dobrou náladu a kupují, prodá deset výtisků časopisu. To znamená, že má dvě stovky. Ale rozhodně ne na ten den, protože druhý den se zatáhne a on prodá ne deset, ale pět výtisků. Nebo jako v ten deštivý den, kdy jsme za ním v Hradci Králové byli a kdy prodal výtisky jen tři.

 

Ten den toho mohl sníst a vypít za šedesát korun. Prodával od jedenácti do tří, a přestože nepršelo nijak moc, prodal jen tři. Ráno v sedm jej vyhodí z azylového domu a on jde prodávat, když nemá nějakou nutnou pochůzku. Od deseti by mohl být v denním centru pro chudé, jež u azyláku funguje. Ale tam by neprodal nic, tak musí i v zimě vyrazit na plac a prodávat. Jinak by šel spát hladový. Má sen: Že se někde třeba najde nějaký klub vojenské historie, který by potřeboval třeba hlídače, vrátného zrenovované pevnůstky. Třeba jen za pět set korun týdně a ubytování. S tím by už vyžil. A já mu, než se rozloučíme, slíbím, že touhle otázkou, inzerátem, jeho příběh skončím. Což tímto činím. Nesháníte správce pevnůstky?

 

Když mi přijde výplatní páska, vždycky si prstem zakryju údaj „superhrubá mzda“, aby se mi neudělalo nevolno. Jak je možný, že když platím tak strašný daně, mají v naší zemi invalidé hlad?

 



Klíčová slova: rxrx, jxd, zpoved



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
26,410
23,580
30,330
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře