Věrný, a přitom vtipný a svěží je Nosferatu 60, jeden z nejvydařenějších příspěvků do soutěže Done in 60 Seconds. Natočil ho novopečený student písecké filmové školy Daniel Habrda, jenž prý originál nikdy předtím neviděl. Po pravdě — nepoznali byste to.
Však se přesvědčte sami:
Když jsem se doslechl o soutěži Done in 60 Seconds, sedl jsem si co nejdříve na čaj se spolužákem a dobrým kamarádem Stanislavem Brtnou. Proseděli jsme takto několik dní a rozmýšleli, jaký snímek předělat do 60 sekund. Standa přišel poměrně brzo s filmem Nosferatu z roku 1922, který jsem nikdy předtím neviděl. Když jsme se na něj podíval, zjistil jsem ale, že spoustu z jeho scén znám. Zpočátku jsem odmítal dělat černobílý němý film, ale čím déle jsme probírali další možnosti, tím více se mi Nosferatu zamlouval. Po několika dnech jsem Standovi zavolal, že ho tedy uděláme a že jdeme ještě ten večer napsat scénář. Mimochodem Standa ten film viděl asi jen den před tím, než jsem se o soutěži dozvěděl já, a čistě náhodou ho zaujal natolik, že mi ho zatoužil ze všech sil ukázat.
Kolikrát jsem film viděl
Po pravdě celý jsem ho viděl asi jenom jednou, a to se Standou tenkrát v čajovně. Nesčetněkrát jsem však zkoumal stěžejní scény filmu, jež jsem chtěl pokud možno co nejvěrohodněji vystihnout. Neunikly mi ani různé remasterované, dobarvované verze, které mi ukázaly určitý vývoj kinematografie. Ne že bych zrovna tuto zkušenost u filmu využil, ale proč se o tom nezmínit.
Co byl největší oříšek
Jedním slovem — lidé! Ať jsme točili kdekoliv, vždy to probíhalo stylem, že jsme si vysvětlili, co točíme za záběr a kolik z toho bude ve finále sekund, načež jsem řekl: „Akce,“ a pak jsem běžel mimo záběr a rukama nohama prosil turisty, ať pár sekund počkají. Na zámku Hluboká nad Vltavou jich v jeden moment bylo na hraně záběru bezmála třicet! Pořád si říkám, že je škoda, že to jejich „odhánění“ nikdo netočil. A dva nám přese všechno úsilí ve finálním snímku zůstali — věděli jsme o nich, ale už nebyl čas je odstranit. Snad jsem si toho všiml jednom já.
Jak dlouho trvalo natáčení
Natáčení jako takové nám zabralo asi čtyři dny, ale to jenom kvůli tomu, že jsme měli málo volna — každý den jsme pracovali většinou pouze na jednom místě a třeba jen jednu hodinu. Kdybychom měli celý den volný, stačil by na celý film jeden. Příprava před natáčením trvala téměř měsíc a střih a postprodukce dva až tři dny.
Kde jsem se inspiroval
Tak především mě k celému dílu inspiroval originální snímek, respektive jedna z anglických verzí. Sledoval jsem práci s kamerou, se světly, náladu v záběrech, herce atd., snažil se co možná nejvěrohodněji natočit naši minutovou verzi, která by vystihla originál. Všechny záběry, kostýmy a triky tedy jsou dílem kompromisu mezi originálním záběrem a našimi možnostmi.
Kam mířím?
Aktuálně jsem byl přijat na vyšší odbornou školu filmovou v Písku, kam jsem se hlásil na obor režie. Díky rodině, a především mému otci, jsem celý život směřován k nějaké tvůrčí činnosti, ať už hudební, grafické, či kinematografické. V poslední době mě však nejvíce oslovily právě filmy a dokumenty, tedy všeobecně audiovizuální tvorba.
Otci jsem vždy pomáhal s různými projekty a díky těmto zkušenostem už delší dobu vím, že film je věc, již chci v životě dělat a která mě opravdu naplňuje. A nějaké plány? Tak aktuálně úspěšně zvládat školu, na niž jsem se dostal, a postupem času přejít na studium na vysoké škole ve stejném oboru. A samozřejmě se připravit na příští ročník Done in 60 Seconds! A že už se mi v hlavě rodí plán!
Který snímek se vám líbil nejvíc? Hlasujte
Který šedesátisekundový snímek ze soutěže Done in 60 seconds se podle vás nejvíc vydařil (deset finálových filmů můžete zhlédnout zde)? Výherce soutěže sice vybírá porota, jež jejich jména oznámí 5. 7. na festivalu v Karlových Varech, alespoň symbolicky jí však můžete „napovědět“ hlasem v následující anketě:
