Z perníku na chlast. A na dno. Zpověď feťáka, kterého alkohol ničí víc než tvrdé drogy | Reflex.cz
reklama
nahoru

Z perníku na chlast. A na dno. Zpověď feťáka, kterého alkohol ničí víc než tvrdé drogy

Jiří X. Doležal 7. května 2012 • 06:00
Z perníku na chlast. A na dno. Zpověď feťáka, kterého alkohol ničí víc než tvrdé drogy
Zpověď feťáka
• foto: 
Jan Šibík

S Milanem, mým dobrým známým, jsem se někdy v roce 1993 nebo 1994 přestal stýkat, protože si jednou v mé přítomnosti dal lajnu pervitinu. Teď se mi ozval (Facebooku, díky!) a jeho životní příběh je tak podivný, že ho s jeho svolením svěřuji i vám.

reklama

Milan si dal první lajnu těsně po revoluci, když mu bylo jedenadvacet. Dnes je mu třiačtyřicet. Psal kdysi reportáž o mládencích, kteří vykrádají auta, a jedna zlodějská parta ho brala s sebou. Strávil s nimi dvě noci a tu třetí byl už hodně nevyspalý, tak když mu nabídl jeden z kluků první perník v Milanově životě, dal si ho s chutí. Šňupl si a dodnes o té chvíli mluví s jiskrou v oku: „Najednou jsem byl svěží, výkonný, veselý, ukecaný, připadal jsem si, že všechno zvládnu, že vydržím do rána a ještě do dalšího a že mě to opravdu baví.“

 

DROGA PRO VÝKON

Sedíme spolu v kuchyni vesnického stavení, kde už od roku 2005 Milan bydlí a kam nás pozval. Vypadá nejen o těch skoro dvacet let, co jsme se neviděli, starší, ale také poměrně vyčerpaný, smutný a rezignovaný. Jen občas se mu v očích mihne jiskra, již pamatuji z minula, ale o které nevím, nakolik tenkrát nebyla jen příznakem, že se před chvílí nalajnoval.

 

Pijeme kafe, Milan vypráví a jsme někde v roce 1993. Tehdy jsem ho přestal vídat. Dělal nejdřív produkčního v České televizi a tam se naučil efektivně zařizovat nejrůznější věci.

 

Pak pracoval pro agenturu zajišťující parties, vydělával solidní peníze a žil na sto procent. Fotil, psal do novin, produkoval, do pěti ráno kalil s baletkami, v sedm se doma osprchoval a v osm byl čilý v agentuře. S tím, že před tou sprchou byl samozřejmě na WC a věren heslu, že když jde něco ven, musí něco dovnitř, dal si tam lajničku. „Já si snad nikdy v životě nedal lajnu proto, abych byl sjetý, ale vždycky proto, abych byl výkonnější, víc toho stihl a nemusel spát. Bral jsem to jako doping.“

 

Pak se seznámil s chlapíkem, jenž vydělal nějaké peníze v realitách, ale zatočila se mu z nich hlava a začal jako reklamní tisk vydávat časopis s realitní přílohou. A Milan dělal ředitele. Časopis byl na křídě a neskutečně drahý, prakticky se neprodával, ale peníze na provoz byly pořád. Dokud si pro majitele nepřišla kriminálka. Začal totiž dávat inzeráty „Zúročím vaše peníze o třicet procent ročně“ a vytahal z lidí osmnáct miliónů. Milan přišel o práci, ale po něm policie nešla - byl šéfredaktorem - zaměstnancem, takže o podvodech majitele nevěděl.

 

LAJNIČKY POMOCI

Pak přišla další reklamní agentura a po dvou letech zase návrat do mediální branže. Dva a půl roku pracoval jako šéfredaktor erotického časopisu. „Já se znal s lidmi z předrevoluční drogové scény, s domácími vařiči, takže jsem měl možnost nakupovat levně. Navíc jsem měl minimální spotřebu, gram mi stačil třeba na deset dní. Jel jsem deset dní, skoro nespal, za čtyři dny natočil klip se zpěvákem, kterého nemohu jmenovat, protože by mě všichni poznali, za další čtyři dny napsal všechny editorialy na celý měsíc. A když jsem poslal všechny domů, tak jsem šel ještě za holkami, nějakou přitáhl do svého fotoateliéru a do rána ji fotil.“ Pak se zase vrátil domů, v sedm ráno vstal a na toaletě si dal lajnu.

 

Přestože jeho manželka dávno věděla, která bije, Milan před ní nešňupal a svou lajničku si dával jako hygienickou potřebu, jako jiní po ránu polykají svou dávku antidepresív či antihistaminik. Pak zdědil po jednom vařiči, od něhož kupoval drogu a který umřel, varnu. Neuměl perník uvařit, ale měl velký byt, kde mohl varnu rozestavět (manželka byla vskutku tolerantní), díky stykům na pervitinové scéně a penězům, jež vydělával, dovedl nakoupit tehdy dostupný efedrin, surovinu, a přivézt si chemika. Ten rád za půlku varu z efedrinu perník vykouzlil a Milan byl drogově soběstačný.

 

„Ale ani pak jsem nezačal šňupat moc, bral jsem to pořád jako doping, a když jsem jel deset dní a začal být paranoidní, tak jsem prostě na pár dní vynechal a zase se to srovnalo. Šňupal jsem jen trošíčku a nikdy si to nepíchl,“ rozesměje se a já vidím bílé zdravé zuby, jaké by dlouholetý uživatel pervitinu opravdu neměl mít. Ani kůži v obličeji nemá zjizvenou po perníkářských beďarech. Prostě odolný jedinec. Do momentu, kdy potkal svou osudovou drogu.

 

DÉMON ALKOHOL

Někdy v roce 2004 šel po schodech domu, kde s manželkou a tehdy desetiletým synem bydleli, a na schodech seděli dva tak třináctiletí kluci a podávali si injekční stříkačku. Milan si uvědomil, že třináct bude jeho synovi za tři roky, a koupil chalupu padesát kilometrů od Prahy. Odstěhoval se tam, nechal práce, aby dal chalupu do kupy, než se přistěhují žena se synem.

 

Neměl tolik peněz, aby nechal rekonstrukci udělat na klíč, a tak v montérkách u míchačky s místními řemeslníky stavěl vlastnoručně. Po půl roce bylo to nejdůležitější hotové, zbytek rodiny se mohl nastěhovat, jenže Milan strávil v těch montérkách mícháním cementu celkem dva roky. Nemá jen jeden obytný dům, ale usedlost.

 

„Jenže tehdy jsem začal chlastat. Ráno jsem si lajnu ještě dával, ale každý večer jsme šli do hospody a kropili, dokud nás nevyhodili. Začínalo to pivem. Pak panáky. A já si za ty dva roky vypěstoval velmi solidní závislost. Sice jsem skoro přestal šňupat, ale chlastal jsem první ligu. Perník si těch sedm let, co jsme na vesnici, dám třeba dvakrát třikrát do roka, spíš na připomenutí starých časů. Problém však mám s chlastem.“

 

Po dokončení rekonstrukce si zase našel práci v Praze, ale tak často se pak autem vracel domů z hospody v sousední vesnici úplně opilý, až ho chytili, dostal podmínku, přišel o práci, protože mu vzali řidičák, a začala ho živit manželka. Nebyl schopen se několik let postavit na nohy a pil - za peníze vydělané ženou. Pak dostal takové deprese, že začal brát antidepresíva. Trochu mu to pomohlo od chlastu, ale ne úplně. „Zabralo to tak na osmdesát procent. Dvakrát týdně ovšem do hospody zajdu. Na pivo. Teď jsem si založil firmu, tak to snad půjde. Snad. Protože tu bitvu s alkoholem zatím prohrávám.“

 

Není už moc co vyprávět. Snad jen, že se po našem povídání Milan nechal odvézt do vedlejší vesnice do hospody. Prý tam má nějakou schůzku …

 

Jiří X. Doležal


Klíčová slova: rxrxjxdperníkchlast



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama