Budování státu. V Somálsku vzniká ostrůvek prosperity uprostřed chaosu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Budování státu. V Somálsku vzniká ostrůvek prosperity uprostřed chaosu

Stanislav Krupař30. ledna 2012 • 06:00
Budování státu. V Somálsku vzniká ostrůvek prosperity uprostřed chaosu
foto: Stanislav Krupař

V Somálsku, v pekelném bezstátí, v zemi decimované dvacetiletým chaosem, se Mohamed Aden, navrátilec z amerického exilu, snaží čtvrtým rokem vytvořit ostrůvek míru a prosperity. Čelit musí fanatickým islamistům, divokým sousedům, všemocným pirátům i katastrofickému suchu.

reklama

Na letišti v severosomálském městě Galcayo se stěží stačím rozhlédnout. Slunce je ostře pichlavé, vyprahlá zem krvavě rudá a vlevo od otřískaného ruského antonova, který mě sem přinesl z keňského Nairobi, stojí rozstřílený tank. Hned se po mně sápou čtyři páry rukou, rovnou z letadla mě mačkají do terénní toyoty. Nemohu nic dělat, v téhle zemi se nedohaduje, tady se střílí. Okamžitě přijdu o cestovní pas a připouštím si, že tahle cesta končí, jen co začala. Únos.

 

ROZRUŠENÁ ZEMĚ

„Welcome to Somalia,“ řekne lámanou angličtinou chlápek se zpřeráženým nosem, jenž sedí na předním sedadle a představí se jako ministr informatiky státu Gulmudug. Jednoho z pidistátečků, ve které se Somálsko drobí a o jejichž existenci nemá nikdo kromě jejich ministrů pořádně ani tušení. Později se ukáže, že křivonosý má pro svou funkci široko daleko tu nejlepší kvalifi kaci. Pár let totiž jezdil s taxíkem po Londýně …

 

„Ničeho se neboj, máme ti pomoct dostat se k Mohamedovi.“ Trochu se mi uleví. Role ochránců a únosců se v krajině Afrického rohu totiž prolínají, já, zdá se, mám štěstí. Zatím. Během dvou dnů tedy překročím hranice hned tří údajných států, jež vznikly na území nepřehledného Somálska. Před každou z nich eskorta teréňáků s těžkými kulomety na korbách zpomalí, svítí, bliká, dává o sobě zdaleka vědět, aby ty naproti nepřekvapila a ti nezačali střílet.

 

Nakonec zastaví, ozbrojenci mě převedou přes pásmo nikoho, předají mě dalším chlapům s kalašnikovy, stejně divokým a mně nesrozumitelným, jako jsou oni sami. Dál pak pokračujeme v jiné sestavě, avšak stejným stylem, až k další hranici. Za sto padesát kilometrů dlouhou cestu zaplatím sedm set eur! Ani mě nenapadne smlouvat. Tahle země není pro chudý. Nakonec se ale doberu svého cíle – stojím v městečku Adado před tlouštíkem v golfové čepici. Mohamed Aden, prezident státu Himan Heeb, území, které je uvnitř divokého Somálska pokládáno za ostrůvek prosperity a míru, vypadá trochu jako polepšený černý rapper. Ve svých devětatřiceti působí mladistvě, tvář má až dětsky hladkou a čistou. Snad je to jeho věčným úsměvem, neuvěřitelnou vstřícností, s níž mě nechá nahlédnout do svého života. A ten stojí za to.

 

BUDOVÁNÍ STÁTU

„Ze Somálska jsem utekl hned na začátku občanské války v jedenadevadesátém,“ líčí mi Mohamed svůj fantastický vývoj od imigranta k prezidentovi. Země se tehdy pohroužila do absolutního chaosu, ze kterého ne a ne vybřednout. Do násilnického bezvládí, jež si doposud vyžádalo půl miliónu lidských životů. Ale Mohamed to vyhrál. Získal zelenou kartu v USA, a zatímco se v jeho staré vlasti hromadně mordovalo, on si žil v Minnesotě svůj všední život uprchlíka.

 

Zpočátku si vydělával uklízením v supermarketech, pak ale vystudoval na univerzitě marketing informačních technologií. Našel si slušně placenou práci, oženil se a se svou somálskou krajankou má pět synů. Hlavně byl však Mohamed Aden celé ty roky aktivní v americké somálské diaspoře. Pomáhal pro svou starou vlast shánět peníze, protože humanitární tragédie jich spolyká ohromující množství. Na podzim 2007 se Mohamed odvážně vydal spolu se čtyřmi přáteli do rodného Somálska, aby zjistili, jak nejlépe organizovat boj s ohromným suchem. Přijeli tehdy do Adada, odkud pochází jeho otec, pomáhat s hloubením studní a s distribucí jídla. Kolegové se po dvou týdnech, jak bylo původně plánováno, vrátili zpět do Ameriky, on ale zůstával dál.

 

 

„Cítil jsem, že tahle země mě potřebuje, že je to můj úkol. Prostě jsem nemohl odjet a tyhle lidi v tom nechat,“ snaží se mi vysvětlit své pohnutky, proč opustil americký komfort, bezpečí, perspektivní zaměstnání i rodinu. Po dvou měsících se sešla rada starších a požádala Mohameda, aby jim pomohl se založením vlastního státu a aby stanul v jeho čele. A on souhlasil … Himan Heeb, jak zemi nazvali (v češtině něco jako Země a voda), sahá od etiopské hranice až k pobřeží Indického oceánu, na jeho území žije půl miliónu obyvatel a hlavním městem je právě Adado, dříve zaprášená díra v poušti.

 

V lednu tohoto roku byl Mohamed Aden slavnostně inaugurován a stal se tak prezidentem.

 

„Žijeme tu na ostrově a všude kolem jsou samí žraloci,“ přibližuje mi prezident situaci nového státu. Oficiálně jde vlastně jen o region, jenž respektuje centrální vládu v Mogadišu, jenže ta je daleko a její moc zde není ani symbolická. Navíc část somálského území je pod kontrolou militantního islamistického hnutí al-Šabáb, což je takový místní Tálibán, jenž se s ničím moc nepáře. Seká ruce a kamenuje.

 

„Islamisté jsou násilníci a primitivové, ale pro mnoho lidí je to o moc lepš í varianta nežli absolutní anarchie, která tu už dvacet let devastuje zemi. Lidé chtějí aspoň nějaká pravidla, lepší hloupá než žádná,“ vysvětluje Mohamed, sám praktikující muslim, úspěch fanatiků. Snaží se však o lepší alternativu. „Víš, je to fascinující. Buduji tady stát úplně od nuly. Sám se to učím, rodí se mi to pod rukama. Tohle bych v Americe nikdy nemohl zažít. Je to úžasné. A hlavně, cokoliv udělám, má okamžitý efekt. Cokoliv se povede, to znamená zachráněné lidské životy.“

 

Na okraji Adada, v prezidentském paláci, což je až příliš vznešený název pro betonové baráky za třímetrovou zdí a prostřílenými vraty, má Mohamed svou kancelář. Tady přijímá své ministry, členy rady starších. Tady mu každou chvíli zvoní jeho iPhone, tady pracuje na stříbrném macbooku. V zelenkavě vymalované, neklimatizované místnosti lapáme po dechu.

 

 

„Al-Šabáb je odsud jen sto dvacet kilometrů a my, abychom se udrželi, musíme mít svaly – vojáky a policii. A k tomu jsou nezbytně nutné peníze,“ vysvětluje mi prezident, proč jedna z prvních věcí, do nichž se po příjezdu do Adada pustil, bylo zavedení daní. „Zpočátku vůbec nikdo nechápal, proč by měl dávat administraci peníze ze svého zisku. Vždyť tu už vyrůstá třetí generace, jež o žádné vládě nikdy ani neslyšela,“ říká mi Mohamed, který zde stojí za každým rozhodnutím, zastává funkci prezidenta, ale i ekonoma, warlorda, účetního i ministra školství. „Povídali mi: Kalašnikov AK-47, to je moje vláda!“ vzpomíná, jak trvalo půldruhého roku, nežli přesvědčil místní obyvatele, že platit daně a z nich policii je mnohem výhodnější nežli bojovat každý sám za sebe.

 

ARMÁDA SPÁSY

Dnes má Himan Heeb 350 policistů, kteří dohlížejí na základní dodržování práva a pořádku. Desetinu z tohoto počtu Mohamed vyčlenil na moji ochranu. Ač je Adado považováno za jedno z nejbezpečnějších míst v Somálsku, mohu opustit areál prezidentského paláce pouze po důkladné přípravě, obklíčen pěti kruhy nervózních chlápků se samopaly a lehkými kulomety, kteří hlídají každé zákoutí. Během dvou neděl se dostanu do terénu jenom pětkrát a vždy je to bojové cvičení, jež dělá Mohamedovým mužům vrásky. Bílý fotograf by byl pro mnohé tučná kořist, nesmí se mu nic zlého přihodit, to by rázem diskreditovalo roky budovatelského úsilí. I v očích OSN, která je ochotna zklidněný region začít podporovat.

 

ZA PÁR DOLARŮ

Každé místečko na třech rozpadajících se japonských pick-upech s padesátkovými kulomety na korbě je zaplněno vojáky. Vypadají, jako by je k potlučeným karosériím někdo přišpendlil. Pracují za stravu a za dolar denně. Za dvoucentimetrový pakl zašlých bankovek, převázaných gumičkou. Za ně dostanete na trhu akorát PET flašku pitné vody ze Saúdské Arábie.

 

„Zasloužili by si víc,“ říká mi Mohamed, zatímco nasedáme do jeho zeleného landroveru s kouřovými skly, abychom vyrazili na obhlídku za město. Prezident pokračuje: „Víc peněz ale zatím nemáme. Oni alespoň plat dostávají pravidelně. Nejdřív musím zaplatit je, jsou pro tento stát životně důležití. Až to, co zbude, dám ostatním. Jsou měsíce, kdy učitelům musím říct: Sorry, teď pracujete zadarmo. No a na doktora Himan Heeb nemá vůbec. Ale už to, že máme tři fungující školy a špitál se dvěma zdravotními sestrami, je zázrak.“ Ptám se, jak je vůbec možné ozbrojence udržet. Vím, že v Afghánistánu jsou policisté obvykle loajální jen do momentu, kdy dostanou zbraň. Pak okamžitě dezertují, samozřejmě i s drahocenným samopalem. A kalašnikov se v Somálsku prodává za neskutečných 550 dolarů, čili má hodnotu dvouleté mzdy. Jedna samopalová patrona tu přijde na 50 centů. Jako by neoliberální ekonomické teorie o všemocném trhu a co nejslabším vlivu státu v zemi přesycené zbraněmi selhávaly. Mohamedův recept na dezerci je ale prostý – každý jeho voják musí mít svou vlastní zbraň, střelivo i uniformu. I když oblečení místních otrhaných policistů má o moc blíž ke kroji než ke stejnokroji. Dvě shodné uniformy zde neuvidíte.

 

PIRÁTSKÝ BYZNYS

Kolona alegorických bojových vozů vyráží z rezidence, prezidentský lanďák uprostřed. Zalidněná hlavní třída Adada je lemovaná krámky, obchůdky a restauracemi. Před autem nám jen tak tak uskakují tažní oslíci, velbloudi i kluci s kárami plnými banánů. Spousta domů má nové střechy, před kavárnami posedávají v plastových křeslech chlapi a ucucávají ze skleniček. Je to už rok, co zde platí zákaz nošení zbraní na veřejnosti. Adado je klidné město a mír znamená prosperitu. Čas od času se objeví hacienda, obrovský výstavní dům, jenž by mě nepřekvapil na Floridě, ale tady působí jako zjevení. Tak vypadají vily pirátských bossů. Na území Himan Heeb jich žije spousta a nedaleký somálský stát Puntland je považován za jejich království a ráj.

 

Mohamed Aden vypráví o pirátech velice otevřeně, co je pro mě dobrodružná exotika, je zde každodennost. „Víš, svět je somálskými piráty pobouřen, ale kdo na ně nejvíce doplácí, to jsou sami Somálci,“ začíná a hned pokračuje: „Piráti mají jediný cíl – udržet v téhle zemi chaos a anarchii, protože ta jim absolutně vyhovuje. Největší omyl Západu je, že si myslí, že když piráty postřílí, problém se tím vyřeší. Ten problém nemá řešení na moři, ale v samotném somálském vnitrozemí. Dokud tu bude chaos a bída, tak se budou lodě unášet dál,“ vysvětluje mi.

 

 

Úmrtnost pirátských posádek je prý obrovská, padesátiprocentní. Především jde však o velkou investici – je zapotřebí pořídit člun s motorem, spoustu benzínu, jídla na týdny, zbraní. Vždyť piráti běžně unášejí lodě až dva tisíce kilometrů od pobřeží. S lidmi ovšem není problém. „Stačí zajít do vesnice, nabídnout jakémukoliv mladíkovi sto, dvě stě, pět set dolarů a on pro tebe udělá cokoliv.“ Pro pirátského bosse není tragédie ztratit pět deset posádek, za unesené tankery se tu platí milióny dolarů. Ptám se Mohameda, proč on sám s piráty nezatočí. Usměje se mé naivitě. Rozpovídá se o tom, jak promyšleně pirátský byznys funguje, o penězích, chlastu, drogách a keňských prostitutkách, které se v něm točí. O tom, že piráti v Puntlandu zakládají své vlastní pirátské banky, jak stavějí vlastní nemocnice, protože nakonec i oni potřebují lékařskou péči. A kdokoliv se jim postaví do cesty, ten špatně dopadne. „Nezapomínej, že jsi v Somálsku. To není místo pro idealisty, pokud chceš přežít, musíš být realista.“

 

VODA A ZEMĚ

Na kraji Adada míjíme opevněný checkpoint, každý vůz, který městem projíždí, musí zaplatit mýto, i to je jedním z důležitých příjmů malého státu. Himan Heeb se ale stejně neobejde bez pomoci zvenčí a Mohamed Aden je pro své americké krajany důvěryhodný. Za peníze, jež ze somálské diaspory přicházejí, buduje studny. Ta, před kterou náš konvoj zastaví, vypadá spíš jako pevnost. Od okolní krajiny, plné termitišť a trnitých keřů, ji dělí vysoká kamenná zeď se střílnami. Žádná křišťálová studánka, ale snad hektarový pozemek s jímkou uprostřed. Mohamedovi se podařilo takovýchto oáz v poušti vybudovat už dvacet, jedna přijde na 150 000 dolarů.

 

„Víš, celá somálská tragédie je vlastně jen bojem o zdroje,“ říká mi prezident podivného ministátečku. „Jen co se objeví voda, dostatek vody, nepřátelství zmizí.“ Mhouří oči před ostrým sluncem a nažehlená košile se mu lepí potem na tělo.



Klíčová slova: rxrxstanislavkruparsomalsko



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama