Kdo jede v autě, necítí smog | Reflex.cz
reklama
nahoru

Kdo jede v autě, necítí smog

VLADIMÍR JUST5. října 2011 • 06:00
Kdo jede v autě, necítí smog
foto: Bohdan Holomíček

Ani sousloví "nepolitická politika" nepochází od Václava Havla. Nento pojem poprvé použil T. G. Masaryk, opíraje se o Havlíčka. Oba posledně jmenovaní tím mysleli opak „politikaření“, spojení sloužilo jako synonymum politiky plně podřízené humanitě a etice.

reklama

 

Dění kolem Václava Havla je pro mne jedním z mnoha obecných příznaků nemoci našeho veřejného života, jež zachvacuje média i politiku, a tou je pokročilá celebritóza. Politici a tzv. známé osobnosti okupují (a ohlupují) veškerý mediální prostor. Přes tisíc přírodovědců může stokrát zasvěceně rokovat o ochraně biodiverzity na Šumavě, ale stačí, aby se tentýž zářijový den nad tamními hvozdy zjevil jeden žoviální expremiér – a hádejte, komu dají média včetně veřejnoprávních přednost? Jindy zase umře stoletý nestor české kinematografie, a první, za kým průměrná česká mediální leghornka přicupitá pro názor na režiséra, je český premiér! A kdykoli slavíme kulaté narozeniny Václava Havla, tedy někoho, kdo se téměř půlstoletí věnoval psaní esejů, dramat i básní, vsaďme se, že tím posledním, koho média požádají o názor, budou literáti, teatrologové a politologové.

 

RYCHLOKVAŠENÍ HAVLOLOGOVÉ

Zato se vyrojí pluky novopečených „expertů na Havla“ z řad celebrit popkultury i poppolitiky, kteří, ať už na mediální ikonu plijí, nebo ji svatořečí, tedy „plivníci“ i „celebranti“, budou zase jen papouškovat oblíbené havlovské mýty, polopravdy i nepravdy. Václav Havel jednou ironicky prohlásil, že kdykoli v době prezidentování smrtelně vážně onemocněl – tedy nikoli tehdy, když něco důležitého napsal nebo řekl –, letěla jeho popularita strmě nahoru (a naopak). V čase, kdy tohle píšu, už je třetí týden nejprodávanější knihou bulvární kronika jeho údajného milostného poměru s populární spisovatelkou, scenáristkou červenoknihovní Ordinace v růžové zahradě. Ať fikce, či realita, opus je autentickou kronikou autorčina narcismu: Tajnou knihou si oklikou přes Havla leští Irena Obermannová ve vlastních očích obraz nejen nejčtenější („Každou chvíli mě lanaří nějaký nakladatel, jestli u něj nechci vydávat knihy“), ale i nejskvělejší a „nejkrásnější české spisovatelky“ („Přečetl jsem Vaši knížku. Líbila se mi,“ utrousí v knize světová celebrita o celebritě tuzemské, a tím i ji jaksi povýší k sobě do světa). Narcistní sebestřednost promlouvá ze spisovatelky i po vydání: „Vzkázal mi, že moje kniha je tou nejlepší součástí jeho terapie.“ Knižní bulvár („Změnil ses v bezpohlavního národního maskota, víš? … Měla bych ti vylepšit tvůj mediální obraz.“) doslova a otrocky přejímá bulvár časopisecký: „Tato (staro)nová image Havlovi určitě vyhovuje víc než obraz šourajícího se intelektuála v papučích …,“ usoudil vrchní havlolog „zpravodajského týdeníku“ Milan Eisenhammer. Havlův mediální obraz je prý smutný: „Churavý stařík o holi …, jehož občasné proslovy se motají v kruhu.“ (Týden 37/11) Na rozdíl od tohoto experta se domnívám, že motá-li se něco v kruhu, pak jsou to právě podobné stereotypy o Václavu Havlovi, vyplývající ze zarážející domácí neznalosti jeho díla. V roce 1989 znal u nás – na rozdíl od zbytku světa – Havlovu slovesnou tvorbu málokdo. Jsme na tom dnes líp? Kdo z těch, kteří dnes tak suverénně v médiích proklepávají kdejaký zasutý kout jeho osobnosti, jeho tajné záliby, slabosti i nemoci, opravdu četl všechny jeho podstatné eseje a hry? Vždyť i zkušená autorka Tajné knihy, do něj – nebo přesněji do jeho slávy – zamilovaná tak, že se jí občas rozbředne styl až do kýčovité řediny „zamilované sextánky“, v knize přiznává, že Havlovy Sebrané spisy nečetla a číst nebude. Není tedy více než do reálného tvůrce a reálného díla zamilovaná do mediálního obrazu, jehož součástí se tak mimoděk stává?

 

HLOUPÁ MEDIÁLNÍ ZKRATKA

Václav Havel byl sice před šesti lety v celonárodní anketě, kterou neoficiálně vyhrál Jára Cimrman, pasován na největšího (žijícího) Čecha, ale obávám se, že většina posuzovatelů je na tom podobně jako Eisenhammer či Obermannová. „Proklepáváme“ nikoli skutečného Havla a jeho dílo (literární i politické), ale médii vytvořenou a emotivně tak či onak nekriticky prožívanou ikonu. A tak i po 21 letech známe z Havla jen jeho čítankový mediální obraz, mýtus vězně systému i vítěze nad systémem (pro jedny), mýtus zrádce tohoto vítězství (pro druhé), v žádném případě však ne skutečného Václava Havla a jeho autentického myšlení. (V době, kdy byl reálně vězněn, nešlo ještě o žádný mýtus, tehdy se o tuto prostou nemytizovanou skutečnost u nás zajímalo mizivé procento pozdějších pěstitelů mediálního kultu.) Známe stárnoucího politika, manžela, milence, odpůrce Václava Klause, přítele dalajlamy, tvůrce sloganů o „pravdě a lásce“, zasvěcenější se domnívají znát i autora údajné doktríny o „nepolitické politice“, „blbé náladě“, „humanitárním bombardování“ a další mediální zkratky a pitomosti, s nimiž se běžně operuje jako s hotovou skutečností. Neznáme bohužel to hlavní – jeho autentické myšlení, skutečné znění a kontext všech těchto údajných výroků a sloganů.

 

Kdo z těch, kdo se pozastavují – bohužel to zpozdile dělá i akademický Slovník neologizmů 1 – nad údajně Havlovým programem „nepolitické politiky“ (je to prý Havlova programová negace zastupitelské demokracie, postavené na soupeření politických stran), kdo ví, že pojem nevymyslel a poprvé nepoužil Havel, nýbrž T. G. Masaryk, opíraje se o Havlíčka? Oba posledně jmenovaní tím mysleli opak „politikaření“, spojení sloužilo jako synonymum politiky plně podřízené humanitě a etice. Tak i Havel v eseji Politika a svědomí (1984) je příznivcem – což dává navíc do uvozovek – „anti-politické politiky“, totiž „politiky nikoli jako technologie moci a manipulace s ní, ale (…) politiky jako praktikované mravnosti“. To je velmi masarykovské, chcete-li patočkovské, v žádném případě to však není Havlův patent. Havel ovšem přiznává, že byl vždy proti přebujelé hypertrofii – nikoli existenci! – politických stran (jen u nás je asi možné, aby se kandidáti na šéfa veřejnoprávní televize nejprve šli poradit na kobereček k premiérovi!). Byl vždy proti tomu, aby stát patřil pouze stranám, preferuje „pestře, vrstevnatě strukturovanou občanskou společnost, v níž strany hrají právě jen tu roli, jaká je jim přiměřená“. Ale kdo z těch, kteří šermují jeho údajným dávným odporem k soutěži politických stran, tuší, že to byl Václav Havel, kdo jako první dvacet let po únoru 1948 šokoval veřejnost tím, že veřejně zavrhl systém jedné strany a navrhoval jako protiváhu Dubčekovy KSČ založení nové, opoziční strany, strany nekomunistické, občanské a demokratické, strany, jejímž programem by nebyl žádný socialismus, ale regulérní občanská a demokratická společnost? (Na téma opozice, Literární listy 4. 4. 1968)

 

Stejným nesmyslem – opět stvrzeným i Slovníkem neologizmů 2 – je i Havlova „blbá nálada“. Jedinkrát v rozhlasových Hovorech z Lán Havel citoval někoho, kdo mu říkal, že u nás zavládla „blbá nálada“. Stal se z toho slogan, napsal později, „typická tupá fráze, která nemá nic společného s tím, co jsem tehdy říkal. A přesně takto vzniká podivná jazyková pseudomytologie. Zavádějí se zvláštní pojmy, jako sarajevský atentát, blbá nálada, které implikují jakousi interpretaci jevů, aniž se jich vůbec věcně dotýkají“ (LN 29. 7. 2004). Dodejme, že tento pojem Havlovi předhazují mystifikátoři tak říkajíc „zprava“. Mystifikátoři „zleva“ (vedou v tom komunisté) předhazují Havlovi – do třetice všeho pomýleného – zase pojem „humanitární bombardování“, ač ten z Havlových úst takto nikdy nezazněl. Havel pouze na oblíbenou komunistickou tezi, že NATO zasahuje ve světě vždy jen tam, kde chrání ropná pole či jiné sobecké zájmy, namítl, že letecké údery, jež měly zabránit a také zabránily etnickým čistkám statisíců lidí v Kosovu, byly tentokrát vedeny nikoli z hospodářských, ale etických důvodů: zabránit humanitární katastrofě. To je něco „drobet“ jiného než citovaná hloupá mediální zkratka.

 

ŽÁDNÉ EINSTEINOVY HOUSLE!

Politika – literatura? Jedno tu vyvěrá z druhého a druhé z prvního, politika z textů a texty z politiky. Havlovy texty ale nejsou pro mne nějakým „přívažkem“ jeho významu politického, nějakou milou „zlidšťující“ raritou, jakou je Clintonova hra na saxofon nebo Einsteinova na housle. Spíš platí opak. Havlovi se zpětně (po bitvě je každý mužik Kutuzov) vyčítá, dejme tomu, dávný požadavek souběžného rozpuštění Varšavské smlouvy i NATO nebo krátce po Listopadu malá razantnost (či dokonce tajné spolčení?) vůči českým komunistům. I kdybychom přistoupili na oprávněnost podobných, často až paranoidních výhrad, pak ovšem ani největší paranoik nepopře jeden fakt. Ve svých dramatických textech (stejně jako ve většině esejů) se Havel nemýlí nikdy. Nemýlí se v odhadu kariéry v moderním světě jako postupné ztráty lidské identity a jejího nahrazení automatismem fráze (Zahradní slavnost, Vyrozumění, Ztížená možnost soustředění, Asanace, Odcházení aj.), v kritice všemocného „verbálního kýče“ – devastující moci slov, politických, vědeckých či milostných sloganů (Žebrácká opera, Horský hotel, Pokoušení aj.), nemýlí se v minuciézní analýze fungování mocenských mechanismů, jejich vzájemné provázanosti, zaměnitelnosti a korupce (Žebrácká opera, Audience aj.). Jeho texty jsou tím, co zůstane platné, až dnešní celebranti i plivníci při zítřejších výročích odjedou s mediálním cirkusem zase k jiné vlajkoslávě. Snad nejkřiklavější mediální mystifikací je ovšem tvrzení, že „zájem o jeho literární a dramatické dílo má už dvacet let sestupnou křivku“, že „v zahraničí je o Havlovy hry minimální zájem“ (Vojtěch Varyš). Pravdou naopak je, že ze všech česky píšících dramatiků posledního čtvrtstoletí jsou hry Václava Havla ve světě pořád nejhranější, nejvydávanější a nejcitovanější (který český dramatik se může pochlubit tím, že jeho poslední opus uvede krátce po zveřejnění pět domácích a šest zahraničních scén, jako se to přihodilo Odcházení?). Chápu, že trefování do Havla patří u jisté části české polistopadové publicistiky takřka k adrenalinovým sportům. Ale porovnávat více než čtyřicetitisícovou návštěvnost filmového Odcházení s návštěvností Pelíšků (a nikoli třeba umělecky srovnatelného Jařabova Vaterlandu nebo Švankmajerova Přežít svůj život) překračuje hranice kritiky a ocitá se na území čiré demagogie. Už Šalda definoval zbabělost kritiky jako mravy vpravdě psí – vyštěkne pouze na toho, na koho vrčí právě obecenstvo …

 

SLOVA, SLOVA, SLOVA

Už před časem jsem psal o očividně udiveném výrazu tváře Václava Moravce, moderátora stále zrezivělejšího orloje zhruba dvanácti nedělních apoštolů české politiky, s nímž reagoval na Havlovy pokusy vnést do debaty téma čapkovské „kritiky slov“, tedy téma korupce řeči. Když Havel citoval některé i v tomto pořadu samozřejmě používané obraty („v tuto chvíli“, „umím si představit“, zaměňování „času“ a „prostoru“), moderátor to vzal jen jako milé zpestření debaty. Václav Moravec je v tom nevinně. Stejně a ještě hloupěji by v našich médiích reagoval i kdokoli z jeho kolegů. Kdo jede v autě, necítí (v tomto případě slovní) smog. Na rozdíl od nich si myslím, že právě toto téma – korupce řeči – je téma nepoměrně důležitější než většina toho, co se tak rádo jindy v médiích „řeší“ (další mediálně nezbytné slovo).

 

A právě toto téma je významovým svorníkem Havlovy dramatické (esejistické) tvorby. Základním tvárným postupem jeho her je „neodpovědná“ promiskuita slov, časté stěhování dramatických replik z úst do úst. Vzpomeňme na slavnou Audienci (1975), kde pivovarský mistr Sládek nutí disidenta Vaňka, aby se odosobnil natolik, že by donášel sám na sebe: „Kdo jinej by měl vědět, co vlastně chtějí vědět, než ty?“ A navíc: „Měl bys přímej vliv na to, co o tobě budou vědět – to přece není k zahození!“

 

Goethe říkal, že žijeme – nejen v tělesném, ale i v duchovním smyslu – tak dlouho, dokud máme co říci. V tomto ohledu nemám už teď o životaschopnosti Havlova odkazu žádné obavy.

VLADIMÍR JUST


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama