Opravdu nikomu nevadí, že hloupneme? | Reflex.cz
reklama
nahoru

Opravdu nikomu nevadí, že hloupneme?

Miloš Čermák8. září 2011 • 06:00
Opravdu nikomu nevadí, že hloupneme?
Máme hloupé děti?
• foto: 
Jan Ignác Říha

Nejsou chytré „na matematiku“, ale „na češtinu“ a „na dějepis“. Nebo si to aspoň myslí. V Česku vyrůstá generace dětí, které jsou líné přemýšlet, a školy i rodiče je v tom podporují.

reklama

 

Je počátek září a středoškolský profesor fyziky Miroslav Srp sedí se svými kolegy z Akademického gymnázia ve Štěpánské nad odevzdanými testy z matematiky. Dávají je novým žákům z prvního ročníku každý rok touto dobou. A rok co rok, byť děti počítají tytéž příklady, jsou výsledky horší. Ještě v roce 2007 testem prošlo osmdesát procent žáků. V roce 2010 pouhých padesát procent.

 

Mají mezery v základních znalostech, a to přitom studují na elitním pražském gymnáziu. Při přijímacích zkouškách musely být lepší než stovky dalších dětí. Ale nedokáží spočítat to, co před dvaceti lety zvládli všichni po základní škole bez výjimky. I ti, co pak pokračovali na učebním oboru bez maturity.

 

Není to staromilské skuhrání o tom, jak jde svět od desíti k pěti a dřív bylo všechno lepší. V tomto případě se opíráme o objektivní kritéria. V projektu PISA, který testuje a porovnává znalosti žáků z 65 zemí světa, se nejvíce zhoršily právě děti z Česka.

 

Když firma Scio dělala před třemi lety svoji „Sondu maturant“ (vinou nezájmu ministerstva školství nikoliv na reprezentativním vzorku) a porovnávala výsledky s tímtéž výzkumem před jedenácti lety, došla k závěru. Ve znalosti cizího jazyka se středoškoláci zlepšili. V češtině jsou na tom stejně. A v matematice se zhoršili.

 

Srp není typem potrhlého fyzikáře či matematikáře. Má rád dějepis, je vášnivý čtenář beletrie, hraje fotbal. S dětmi jezdí na vodu či cyklovýlety. Ale když dojde na fyziku, tak prostě nechce slevovat z nároků, jež měl vždycky. Jen v poslední době dělají žákům stále větší problémy. „Už se mi stalo, že se rodiče na dni otevřených dveří ředitele ptali, jestli už vyhodil toho magora, který nechává studenty propadnout z něčeho tak nepotřebného, jako je fyzika,“ usmívá se.

 

Poněkud kysele.

 

ZLOMKY + ROVNICE = NENÁVIST

Co se to s námi stalo? Vždyť Češi vždycky byli národem inženýrů a techniků. Nebo jsme to o sobě aspoň říkali. Ale potvrzovaly to i mezinárodní srovnávací testy. Když v devadesátých letech začali studenti vyjíždět na školy v zahraničí, tak matematika byla předmětem, s nímž neměli problémy.

 

Pak se to nějak zlomilo. Kdy přesně? Školství je oborem s velkou setrvačností, takže odhadem někdy kolem přelomu tisíciletí. V roce 1995 byli žáci čtvrtých tříd základní školy podle projektu TIMSS (Trendy v mezinárodním studiu matematiky a vědy) druzí v Evropě, v roce 2007 už třetí od konce.

 

Jak umíte matematiku ze základní školy?
Zkuste projít testem »

 

V roce 2007 zveřejnil Ústav pro informace ve vzdělávání výsledky jiného mezinárodního průzkumu, podle kterého české děti matematiku nemají rády, a to nejméně na světě. Jak je to možné? „Na to je jednoduchá odpověď. Protože se v matematice a fyzice nejlíp ukáže neochota dětí přemýšlet a soustavně pracovat. Prostě projít nutným školním drilem,“ říká Miroslav Srp.

 

Matematika je dost možná lakmusovým papírkem, jenž prozrazuje „havárii“ celého českého školství. Školy od základních po vysoké snižují nároky. Může to být demografickým vývojem, ale také změnou společenské nálady. Předměty vyžadující dril a pokoru jako by se staly – nespravedlivě, samozřejmě – relikty minulého režimu, kdy se také spousty věcí „muselo“ a jen málo „smělo“. No a teď se mimo jiné „smí“ neučit se matematiku.

 

Školy se pro žáky, a zejména jejich rodiče staly institucemi na „výrobu“ diplomů, nikoliv cestou ke vzdělání. „Dnešní studenti se hrozně diví, když po nich chci, aby dělali domácí úkoly. A rodiče? Místo aby dětem domluvili a byli s učitelem spojenci, tak mi na třídní schůzce tvrdí, že jejich děti nemají talent. Hloupost! Je to jen takové laciné alibi. Jak pro děti, tak pro jejich rodiče,“ říká Miroslav Srp.

 

HUMANITNÍ MÝTY

Existuje talent na matematiku? Nepochybně. Jsou lidé s darem abstraktního myšlení, kteří k řešení problémů nepotřebují vzorce a schémata, ale „vidí“ je na první pohled. Funguje to asi podobně, jako hudebníci „slyší“ hudbu a malíři „vidí“ obrazy.

 

Ale takových lidí je zanedbatelný zlomek. V drtivé většině je celé „matematické nadání“ jen množstvím práce, jež byl ten či onen ochoten učení odvést. Prostě si sednout k papíru a spočítat stovky, či spíše tisíce příkladů. Komu se nechce, ten o sobě bude říkat, že je „humanitně zaměřený“.

 

Vysokoškolský učitel Filip Grygar, který působí na katedře filozofie UPCE v Pardubicích, na nic takového nevěří. „Je to jen výmluva pro ty, kteří nechtějí tvrdě pracovat. Anebo opravdu nejsou dost chytří. Vždycky říkám: Vemte matfyzáka a nechte ho studovat nějaký humanitní obor. Bude reptat, že ho to nebaví, ale školu vystuduje. Ale zkuste to udělat naopak a pošlete humanitní studenty na matfyz. Nevydrží tam ani měsíc,“ prohlašuje s úsměvem provokatéra Filip Grygar. Přitom neznalost matematiky se bohužel stala skutečně společensky akceptovatelnou.

 

Herec Petr Nárožný mluvil před časem v rozhovoru se čtvrtečním magazínem MF Dnes o tvrdých a měkkých oborech. „To první je moc učení a dřiny, to druhé je po­dle mě povídání o říkání,“ odpověděl známý herec. Problém je v tom, že čím dál víc dětí má zájem právě o ty „měkké“ školy.

 

Ne proto, že být kulturologem nebo sociologem by bylo zajímavější než být jaderným fyzikem či počítačovým vědcem. Jen to chce dvě věci: inteligenci a zároveň pracovitost.

 

MĚKKÉ VERSUS TVRDÉ

„Jak se dostanu ven?“ ptám se Karla Janečka, zakladatele firmy RSJ Algorithmic Trading, jež se zabývá matematickým modelováním. „Půjdete pořád rovně, pokud možno tak, abyste nenarážel do zdí. To je velmi jednoduchý algoritmus,“ usměje se Janeček. Vystudovaný matematik, co chcete. Ale jeho fotografie by mohla být v učebnicích matematiky. Z motivačních důvodů. Vždyť mu umožnila vydělat stamilióny, možná miliardy.

 

Častým argumentem lidí – „humanitně zaměřených“ – je to, že matematiku v životě nepotřebují. Sčítání a odčítání, trojčlenka, možná ještě spočítat obsah čtverce a obdélníka. Tak mnozí shrnují vše, co běžný člověk, nezaměstnaný v technické profesi, prý potřebuje umět.
Ale i kdyby to byla pravda, tak matematika je univerzální dovedností, která zdaleka nespočívá jen v zacházení s čísly. Trénuje abstraktní myšlení a logické uvažování. Je paradoxní, že jsme přistoupili na to, že by se v dospívání měli lidé věnovat sportu a pohybu. Vždyť tím získávají kondici a podporují zdraví. Ale už se nám nezdá samozřejmé, aby stejně usilovně trénovali mozek.

 

Určitá matematická zručnost se také dává do souvislosti s tím, čemu se říká finanční gramotnost. Z nejrůznějších výzkumů vyplývá, kolik zejména mladých lidí nerozumí základním finančním operacím. „Tenhle svět se točí kolem peněz. A proto je matematika důležitá. Když to nepochopíme, Asiati nás slupnou jako suši,“ říká bankovní analytik Aleš Michl. Ten dokonce tvrdí, že studium matematiky je důležitější než celé vysokoškolské studium. „Tahle ekonomika nepotřebuje tlupu vysokoškoláků, ale lidi s technickými a přírodovědnými znalostmi. Ty by je mohla naučit klidně i kvalitní střední škola,“ tvrdí Michl.

 

Vláda se zaklíná konkurenceschopností, té však naše ekonomika jen těžko dosáhne – slovy Petra Nárožného – „výrobou“ absolventů takzvaných měkkých oborů.

 

CHCEME SE BAVIT

Co se s tím dá dělat? Ta otázka může znít i jinak. Proč dnešní generace třicátníků a starších uměla matematiku lépe než ti mladší? „Když jsme vy nebo já chodili do školy, byla jiná doba. Celý svět byl jiný,“ říká Ondřej Šteffl, vystudovaný matematik a dnes šéf agentury Scio, která se zaměřuje na vzdělávání.

 

Šteffl tvrdí, že společnost – a to nejen v kdysi socialistickém Česku, ale i na Západě – prošla v posledních několika desítkách let dramatickým vývojem. Žáci a studenti se už prostě nenechají učiteli nutit k učení. Despotický přístup přestal fungovat. „Dnes je ideálem člověka v západní civilizaci práce, která má smysl, má ho bavit a v níž se seberealizuje. Nic proti tomu, já se to snažím umožnit i svým podřízeným. Ale jak v této atmosféře chcete nutit děti do matematiky?“ říká.

 

Ve zhoršování znalostí matematiky (a taky v negativním vztahu k tomuto předmětu) není Česko nijak osamoceno. Podle Šteffla donucovací systém selhává. Pomohlo by, kdyby byla zavedena povinná maturita z matematiky? Učily by se ji děti víc, protože by nad sebou měly hrozbu, že nedokončí středoškolská studia? Ondřej Šteffl je přesvědčen, že nikoliv.

 

„Učitelé nedokáží žákům vysvětlit, proč by se měli matematiku učit. Hlavně však výuka matematiky nedělá to, co by měla. Necvičí mozek, nekultivuje, nestrukturuje myšlení. Ale vy to neopravíte tím, že zavedete povinnou zkoušku.“

 

Nesouhlasím, napsal jsem na toto téma už dřív víc článků, vedli jsme o tom se Štefflem polemiku. Myslím si, že stanovení pevné laťky a její nekompromisní dodržování žáky přece jen donutí se víc učit. Ale netvrdím, že mám patent na rozum. Šéf Scia asi přece jen rozumí pocitům a přístupu středoškoláků, jež jeho firma pravidelně testuje a zkouší, přece jen víc než já. Filip Grygar mi k tomu říká: „Povinnou maturitu z matematiky bych nezavrhoval, ale není to tak jednoduché. Mám trochu strach, aby se výuka všech předmětů pak nezměnila na čtyřletou přípravu na maturitu z matematiky.“

 

Je zajímavé, jak tato otázka společnost rozděluje a polarizuje. A nenechává nikoho klidným. Když jsem připravoval tento článek, položil jsem otázku ohledně povinné maturity z matematiky (ano, či ne?) svým známým na ­Googlu Plus i na Facebooku. Během několika hodin jsem získal téměř tři sta reakcí. Jedni povinnou maturitu vášnivě obhajovali, ti druzí stejně vášnivě zavrhovali. Jakkoliv mí přátelé na sociálních sítích nejsou reprezentativním vzorkem, tak poměr je vzácně vyrovnaný. V procentech padesát na padesát.

 

Letošní maturanti si mohli při státní maturitě vybrat mezi matematikou a cizím jazykem. Zvolilo si ji 39 procent maturantů. Ale jak říká ministr Josef Dobeš, do tří let by se matematika měla stát povinnou. A navíc by se tento předmět měl zařadit i do srovnávacích zkoušek v páté a deváté třídě základních škol.

 

Čeká nás nepochybně ještě spousta emocí.

 

TĚLOCVIČNA DUCHA

Dovolme si kacířskou otázku. Ano, vše nasvědčuje tomu, že matematiku umějí dnešní děti méně než my. Že ji více nenávidí. Ale je to tak strašlivá chyba? Není to nakonec jedno?

 

Když to vyslovíte před lidmi, kteří matematiku milují a její úpadek v Česku je trápí, je to, jako byste před nimi zamávali červeným hadrem. „Je to katastrofa,“ říká přesvědčivě Miroslav Srp. „Nejvíc mě pobaví, když mě nějaký rodič začne přesvědčovat, abych jeho dítě nechal prolézt. Tvrdí mi, že přece matematiku nikdy nebude potřebovat. Přitom drží v ruce mobilní telefon. Co si myslí? Že se tyhle věci vynalezly samy?“

 

Ondřej Šteffl s tímhle argumentem na dálku polemizuje. „Kolik si myslíte, že je lidí, kteří se dostanou do pozice, že konstruují mobilní telefony? Pár stovek na světě? Když někdo před dvaceti, nebo spíš třiceti lety šel studovat strojařinu, tak si mohl myslet, že bude po škole něco konstruovat. Dnes bude daleko spíše dohlížet na výrobu věcí, které vymyslelo pár vyvolených pro celý svět,“ říká.

 

Miroslav Srp k tomu dodává: „Možná jich je potřeba minimum. Ale pokud bude klima v naší společnosti takové, že matematika je na nic, tak nevygenerujeme ani těch pár géniů.“

 

Oba se však shodují na tom, že méně matematiky na školách znamená méně racionality ve společnosti. Tato rovnice platí a člověk nemusí být vysoký matematik, aby jí rozuměl. Již zmíněný byznysmen a expert přes „finanční algoritmy“ Karel Janeček vidí v matematickém vzdělání bariéru před populismem. „Jedním z důvodů, proč lidé věří bludům a nesmyslům, je to, že se neučili matematiku. A nenaučili se logicky uvažovat,“ říká.

 

V tom je hluboká pravda a vlastně se na tom shodují všichni, s kým jsem na toto téma mluvil. Školská matematika je způsob, jak v tom nejdůležitějším věku trénovat mozek. Když zvedáme činky nebo sprintujeme po atletickém oválu, také se neptáme, proč bychom to měli dělat, když většina z nás nikdy nebude profesionálně sportovat. Ale chápeme, že to děláme proto, že nám to jednoduše prospívá.

 

A stejně nám prospívá matematika. Prostě proto, že je to způsob, jak si vytvořit a udržet dobrou kondici. Když několik let v dospívání strávím počítáním příkladů, možná mi to bude později lépe myslet. Budu lepší novinář a lepší manažer.

 

Ondřej Šteffl cituje slova svého kolegy Oldřicha Botlíka, že matematika má ze všech oborů tu nejlepší tělocvičnu. Je s nadsázkou takovou tělocvičnou ducha. Udělali bychom chybu, kdybychom permanentku do tohoto fitcentra jen bezstarostně zahodili.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama