Stanfordský vězeňský experiment: Nejkontroverznější psychologický počin, který se ošklivě zvrtnul | Reflex.cz
reklama
nahoru

Stanfordský vězeňský experiment: Nejkontroverznější psychologický počin, který se ošklivě zvrtnul

Leila Chadalíková25. října 2016 • 17:00
Stanfordský vězeňský experiment: Nejkontroverznější psychologický počin, který se ošklivě zvrtnul
foto: sul.stanford.edu, reprofoto

Dnes, s odstupem pětačtyřiceti let, můžeme celkem s jistotou tvrdit, že když v roce 1971 plánoval americký psycholog Philip Zimbardo svůj experiment z oblasti sociální psychologie, neměl nejmenší tušení, že se zapíše do dějin jako autor jednoho z nejznámějších a nejkontroverznějších experimentů všech dob. 

reklama

Jak už název napovídá, tak stanfordský vězeňský experiment se opravdu odehrával ve věznici. Nebyla však opravdová. Jednalo se o velmi věrohodně přestavěné sklepní prostory Stanfordské univerzity. Na chodbě byly rozmístěny kamery, v celách pro změnu odposlechy. Jelikož byla „věznice“ vybudována ve sklepích univerzity, nebyla zde žádná okna, a dokonce ani hodiny, což později způsobilo účastníkům experimentu problémy s určováním času. 

Doktor Zimbardo se svými kolegy zadali inzerát do novin, v němž nabízeli pro studenty brigádu za tehdy velmi atraktivních 15 dolarů na den. Přihlásilo se 75 dobrovolníků, kteří byli podrobeni mnoha testům, ať už osobnostním, či zdravotním. Zimbardo s kolegy se zaměřil především na srdeční choroby, ale také například na epileptické záchvaty, jelikož neměl v úmyslu žádného studenta vystavit nepřiměřenému nebezpečí. Zkoumala se také výše míry sklonů k agresivitě a na základě všech výsledků bylo vybráno 24 nejvhodnějších účastníků experimentu.

Čtyřiadvacet mentálně a emočně nejstabilnějších mladých mužů většinou ze střední společenské vrstvy bylo rozděleno do dvou skupin po dvanácti. Jedna skupina si měla v experimentu zahrát úlohu dozorců, druhá pro změnu vězňů.

Zimbardo tehdy neměl ani tušení, že po několika málo dnech se část dozorců promění v sadistické tyrany, kteří budou vězně ponižovat a mučit. 

720p 480p 360p 240p
O experimentu byl natočen film.

Cíl stanfordského vězeňského experimentu

Důležitým faktorem, jenž ovlivňuje, jestli uděláte něco špatného, je role, kterou hrajete. Sociální vlivy se sčítají a mohou vytvořit skutečně mocný tlak na jedince.

„Většina lidí věří ve svobodnou vůli, v důstojnost člověka. Podceňujeme ale dopad dalších lidí, váhu rolí, jež hrajeme, oblečení, jaké nosíme. Já jsem se snažil zjistit, co se stane, když dáme normální zdravé lidi, inteligentní studenty, na opravdu špatné místo – jako je vězení. Zvítězí dobré vlastnosti lidí, nebo zlé místo přemůže lidskou dobrotu?“ uvedl Zimbardo v rozhovoru pro Českou televizi.

Nuda a diskuse o ukončení celého experimentu

Zimbardo se snažil o co nejvěrohodnější vyobrazení situace. Skupina mladých mužů, jež byla vybrána do role vězňů, byla ve spolupráci s policií opravdu zatčena ve svých domovech. Spolupracující policisté muže obvinili z loupežného přepadení. Následně studentům, nyní trestancům, přečetli jejich práva, vyfotografovali je, sejmuli jim otisky prstů, byli svlečeni, prohledáni, odhmyzeni a zavedeni do cel.

Podobným procesem si prošli dozorci. Museli zaměnit své civilní oblečení za uniformy, dostali sluneční brýle, aby byl znemožněn oční kontakt, a také obušky, které však nesměli použít.

Úkolem dozorců bylo udržet pořádek ve věznici, a to s jediným omezením – nesmějí se uchýlit k fyzickému násilí. Vězni musí být oslovováni čísly, dozorci naopak „Mr. Correctional Officer“, tedy „pane nápravný důstojníku“, a jakékoliv porušení pravidel může být potrestáno. 

Roli hlavního dozorce zastával David Jaffe a roli ředitele věznice pak Philip Zimbardo.

Skupina vězňů začala vykazovat první lehčí známky frustrace, k čemuž výrazně přispělo to, že jim nebylo povoleno mít ve vězeňských mundúrech spodní prádlo. Plášť, pod nímž se nenosí žádné spodní prádlo, vedl k ponižujícímu pocitu u vězňů a dámská punčocha, kterou museli mít na hlavě, byla další prostředek potlačení individuality. Poslední opatření představoval řetěz obtočený kolem nohy, jejž si vězni nesměli sundat ani na spaní. Pocit uvěznění měl být trvalý a aktuální.

Situace se vymyká kontrole

Zatím co první den se vcelku nic zajímavého nedělo, už druhý den přinesl velkou změnu a situace začala nabírat nečekaně rychle na obrátkách. Dozorci se postupně s tím, jak se sžívali se svou rolí, uchylovali ke stále častějšímu drsnému psychickému i fyzickému trestání a ponižování vězňů.

Vězeň číslo 8612 se jako první psychicky zhroutil, nekontrolovatelně plakal a zuřil. Navíc přesvědčoval ostatní, že se nejedná o experiment. Pod tíhou frustrace přesvědčil sám sebe a některé kolegy, že na ně celou situaci doktor nahrál a nikdo z nich už se ven nikdy nepodívá. Po tom, co začal nekontrolovatelně řvát do zdi, což mu vydrželo několik hodin, byl propuštěn.

Tělesné tresty ze strany dozorců byly častější a častější. Proti krutému zacházení se vězni pro změnu pokusili vyvolat vzpouru, již dozorci pacifikovali pomocí hasicích přístrojů. Dozorci donutili vězně čistit záchody holýma rukama a odebrali jim z cel matrace.

Čtvrtý den bylo jasné, že se všichni vžili do svých rolí a z lidí se stávají zvířata. Dozorci se proměnili v sadistické zrůdy, zatím co vězni bojovali o přežití všemi dostupnými prostředky. A to vše ve fiktivním vězení. U řady z nich se začaly projevovat známky těžkého mentálního a emočního stresu.

Philip Zimbardo nezvládá experiment, na scénu přichází jeho žena

Pátý den experimentu přišla na Zimbardem na návštěvu jeho přítelkyně (již si později vzal a žije s ní dodnes), také psycholožka. Pár spolu měl jít na večeři a Zimbardo se chtěl pochlubit, jak se daří jeho projektu.

„Přišla v deset hodin, to byla poslední chvíle, kdy mohli vězni na záchod, pak museli močit do kyblíků. Dozorci je právě řadili na chodbě, strkali do nich a řvali na ně. Podíval jsem se na Christinu a říkám: Vidíš, to je večerní nástup. A ona se rozplakala a utekla. Hodinu jsme se pak hádali,“ uvedl Zimbardo pro psychologii.cz.

„,Tak hele, myslela jsem, že jsi laskavý člověk. Ale jestli se můžeš na tohle dívat a nešílet, tak už s tebou nechci chodit.‘ V tu chvíli mi celá věc došla. Řekl jsem: ,Můj bože, máš pravdu. To já sám jsem byl den ze dne proměněný mocí té situace. To já sám jsem nejlepší příklad toho, jak se člověk stane rolí, kterou hraje.‘ Až tehdy jsem experiment zastavil,“ přiznal slavný doktor pro psychologii.cz

Celý experiment byl po pěti dnech ukončen.

Stanfordský vězeňský experiment jasně ukázal, že jednotlivec může snadno odhodit některé osobnostní charakteristiky, pokud je vystaven situaci, v níž je mu přidělena určitá role.

„Naše já se mění podle toho, v jakém prostředí zrovna jsme. Myslíme si, že jsme pořád stejní lidé, ale ve skutečnosti si navlékáme různé masky,“ uvedl Zimbardo v deníku New York Times





Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama