Ještě jsem se nerozhod’, čím chci bejt, až vyrostu. Ale v jedný věci jsem si skoro jistej: Nechci bejt profesionální zabiják jako můj otec.
Nechtěl bych, aby to vypadalo, že si myslím, že já jsem lepší než táta. Nebo že si myslím, že to, co dělá, je nějaký hloupý či co. Jsem mu vděčnej za všechna ta léta, co strávil na cestách zabíjením, aby rodina měla střechu nad hlavou, co na sebe a co do žaludku.
Jde jen o to, že celý to zabíjení lidí za peníze mě doopravdy nebere. Já chci práci, kvůli který se mi bude ráno vesele vstávat z postele; a ne jako můj táta. Ten přijde ráno k snídani a už se tváří, jako by chtěl někoho zabít, což má zřejmě s největší pravděpodobností ten den stejně udělat. Ale šťastnej z toho není ani náhodou.
Další důvod, proč bych nechtěl dělat to, co dneska dělá můj táta, je v tom, že já nesnesu pohled na krev. Chce se mi zvracet, když ho vidím, jak se vrací z práce a má šaty celý od krve. A mámu to taky dost rozčiluje. „Ty fleky od krve nejdou z těch tvých rukávů vyprat!“ křičela tuhle na něj. „Nemůžeš si aspoň vyhrnout rukávy, než někoho podřízneš?“
„Jo, určitě!“ vyštěkl na ni. „Příště toho chlápka, co mám vodkrouhnout, požádám, aby mi laskavě chvilinku podržel nůž, a já že si zatím sundám sako a vykasám rukávy.
„Mohl bys nosit košili s krátkýma rukávama, Béďo,“ povídá máma.
„Je listopad, Růžo,“ zabručel táta.
A taky bych chtěl práci, při který nemusím pořád někam cestovat. Táta musí furt za prací někam jezdit a vždycky si na to stěžuje. Například když někam letí, nemůže si brát svý „nádobíčko“ s sebou do letadla. Musí si to dát do kufru jako spoluzavazadlo a pak na něj po přistání čeká. To mu jde na nervy. Řekl mi, že mu jednou nějakej chlápek omylem sebral jeho bágl z toho zavazadlovýho pásu a už se s ním šinul pryč.
„Cos udělal?“ ptám se táty.
„Jdu k tomu chlapíkovi a zdvořile ho požádám, aby zavazadlo otevřel a podíval se dovnitř, jestli je opravdu jeho,“ vysvětlil mi táta.
„A mrknul se dovnitř?“ zeptal jsem se.
„Jo,“ řekl táta. „Pak mi zavazadlo podal a omlouval se. Moc se omlouval.“ Táta se při té vzpomínce usmíval. Bylo to prima: vidět ho, jak se zase směje. Nedělá to moc často.
Když to tak vezmu, nevídám svýho tátu zas tak často. Nejen kvůli jeho stálýmu cestování, ale taky proto, že obvykle pracuje po nocích. Asi je snazší zabíjet lidi, když je tma, když ti pořádně neviděj do obličeje. Taky jsou pozdějc v noci asi už víc unavený a nedokážou se tolik bránit.
A to je další důvod, proč nechci takovou práci, co má táta. Chci chodit do práce jako každej jinej, třeba dělat v kanclu a mít příjemný kolegy a hodnýho šéfa. Táta svýho šéfa nemá ale vůbec v lásce. Říká mu „velkej boss“ a dodává, že je pěkně šáhlej. Vždycky tátovi volá v tu nejnemožnější noční dobu, někdy i po půlnoci. Tuhle se ozval i při snídani.
„Vážně?“ povídá šéfovi táta do telefonu. „A teď hned? Můžu alespoň dojíst s rodinou snídani? Jo, jo, slibuju. Do půl jedenáctý bude tuhej.“ Pak zavěsil.
„Máš dneska moc práce?“ zeptala se máma.
„Ježíšikriste,“ zaúpěl táta. „Já se fakt na tuhle práci vykašlu. Ubíjí mě.“
„A budeš dělat co?“ ptá se mamka. „Zase zpátky do kšeftu? Chacha! To by tě ubilo ještě rychlejc.“
Takže vím úplně přesně, který dvě zaměstnání nechci v životě určitě dělat – nájemnýho vraha a v kšeftě. Vlastně jsem si myslel, že bych možná chtěl vymejšlet počítačový hry. Moc rád hraju střílečky, a dokonce mi ani nevadí ty potoky krve, protože je to všechno jenom jako. Táta si taky myslí, že je to dobrej nápad. Když se nám podaří strávit pár chvil spolu, rád hraje takový hry se mnou. A je v nich fakt dobrej!
Nechci se živit jako on, ale jsem rád, že je to můj táta.
STEVE FISHER je americký publicista žijící v Praze (steve.fisher@reflex.xz). Text, který přeložil Jan Valeška, původně vyšel v tištěné verzi Reflexu č.37/2014.
