Rozhovor se zpěvačkou Lanou Del Rey: Co tě nezabije, to tě oslabí | Reflex.cz
reklama
nahoru

Rozhovor se zpěvačkou Lanou Del Rey: Co tě nezabije, to tě oslabí

Pavel Kučera29. dubna 2013 • 14:13
Rozhovor se zpěvačkou Lanou Del Rey: Co tě nezabije, to tě oslabí
foto: Profimedia.cz

Vyrůstala v rodině doménového milionáře, ve čtrnácti se údajně potýkala se závislostí na alkoholu, poté studovala filozofii a metafyziku. Globální popovou hvězdou se stala díky internetu – její videoklipy viděly na YouTube stovky miliónů lidí a její loňská deska patřila mezi nejúspěšnější alba roku. Jmenuje se Elizabeth Grantová, svět ji ale zná pod pseudonymem Lana Del Rey (26).

reklama

 

Rozhovor s Lanou Del Rey byl dvakrát zrušen doslova v poslední minutě, vyšlo to až napotřetí. Obavy ze setkání se zpovykanou hvězdičkou a jejími manýrami však byly nakonec liché. Ve svém hotelovém apartmá pražského Hiltonu mě zhruba dvě hodiny před tím, než si na akci Electronic Beats podmanila české publikum, přivítala milá a usměvavá mladá žena v tričku a v džínech, na níž si nešlo nevšimnout dvou věcí: že je mimořádně krásná a že je bosa.

 

Kdo vám naposled řekl, že vám to sluší?

Asi můj manažer. Včera jsem měla koncert, a když jsem šla na pódium, pošeptal mi, že vypadám skvěle. Takže on a pak ještě ředitel mého turné.

 

Zajímalo by mě, jak často žena jako vy takovou věc slýchá.

To je různé. Žila jsem dlouho v New Yorku a tam občas stačilo zaběhnout si přes ulici pro kafe a hned se stalo, že mi tam úplně cizí muž vysekl kompliment. „Chceš do kafe cukr? Asi ne, už tak jsi dost sladká ...“ V New Yorku jsou lidi extrémně přátelští a dávají se s vámi do řeči jen tak. Něco takového se tam přihodí raz dva.

 

Vzhled dnes hraje v pop-music významnou roli. Myslíte, že se tato role nějak výrazně změnila například oproti šedesátým nebo osmdesátým letům?

Neřekla bych. Třeba šedesátá měla nesmírně výraznou estetiku. Pop šedesátých let byl dokonce svou vizuální podobou přímo definován. Kozačky, šaty, velké účesy a výrazné oční linky, to všechno bylo velmi důležité. Stejně jako Elvis pro padesátá a s ním všichni ti elegantní chlápci v parádních oblecích. V osmdesátkách pak přišel hair metal a glam, v devadesátých se zase nosil postoj „mám všechno totálně na háku“ ... Každá dekáda měla něco. Ale abych pravdu řekla, já se o svoji image zase tolik nestarám. Je pravda, že řadě lidí se s mým jménem vybaví i konkrétní image, ale moje priorita to nikdy nebyla.

 

Zmínila jste Elvise. Nejvýraznější osobnosti americké pop-music byli téměř vždy sóloví interpreti s určitou pódiovou „rolí“. Ať už to byl Elvis, Marilyn Manson, Madonna, Lady Gaga, či vy. Zatímco třeba Británii hudebně definovaly spíše hudební skupiny. Z čeho podle vás vychází tento rozdíl?

Hodně se do toho podle mě promítá film. A hlavně vynález blízkého detailu obličeje na velkém plátně v padesátých letech. Tím byl v podstatě vynalezen model filmové hvězdy, jak ji známe dnes, tedy především americké filmové hvězdy. A ten všechno změnil. Přišla s ním nová éra světových ikon. A právě Hollywood měl na americkou hudbu velice zásadní vliv. Hudebníci se začali prezentovat spíš jako filmové hvězdy.

 

Vy jste ve svých začátcích údajně taky chtěla hrát s kapelou, ale gramofirma trvala na tom, že byste měla být sólová zpěvačka. Jak tohle rozhodnutí hodnotíte zpětně?

To je pravda. Nevím, jak jste se to dozvěděl, ale je to tak!

 

Píše se to na Wikipedii.

Ach tak! Víte, já si přála být součástí kapely především proto, že jsem nechtěla být kritizována sama za sebe, pokud by se někomu moje hudba nelíbila. A bylo mi jasné, že dřív nebo později k něčemu takovému určitě dojde. Všechno si docela beru a věděla jsem, že můžu být snadný cíl. Proto jsem chtěla sdílet pódium s dalšími chlápky a trochu se za ně schovat.

 

Studovala jste filozofii a metafyziku. Co vás k tomu přivedlo?

Když mi bylo šestnáct, filozofie byl jediný předmět, jenž ke mně na střední škole promlouval. Měla jsem ráda i angličtinu, ale tohle mě opravdu hodně zasáhlo. Narazila jsem tam na skupinu lidí, kteří řešili, proč jsme tady, odkud jsme sem přišli, jak to, co vnímáme jako realitu, došlo své existence. Vždycky jsem si tyhle otázky kladla, ale nikdo mi na ně nedokázal odpovědět. Tak jsem šla studovat na nejlepší filozofickou školu v Americe. Tou je newyorská Fordham University v Bronxu, kam jsem se tehdy i odstěhovala. Bylo to hodně zajímavé.

 

Může být studium metafyziky pro hudebníka či jakéhokoliv jiného umělce nějak přínosné?

Rozhodně. Každý ponor do spirituálních otázek či otázek o tom, kdo jsme, je vynikající základ pro temnější náladovou hudbu.

 

 

Našla jste tu odpovědi na svoje otázky? Anebo máte aspoň svoji oblíbenou teorii o původu věcí?

Věřím v teorii velkého třesku a z ní odvozené teorie. To je obecně přijímaná teorie o tom, jak se začaly formovat první molekuly a jak vznikl sám život. Nicméně stále to nedává odpověď na otázku, co se dělo předtím. Co bylo, než vznikly molekuly. Filozofové ani vědci zatím odpověď nenašli. Takže je tu stále po čem bádat.

 

Na prsteníčku pravé ruky máte vytetováno „die young“ (zemři mladý) ...

(usmívá se a ukazuje tetování vyvedené po celé délce boční hrany prstu)

 

... co přesně to pro vás znamená?

Mám ráda výrok „live fast, die young“ (žij rychle, zemři mladý), dává mi pocit, že žiju. Nechci ale zemřít mladá, je to spíš připomínka toho, že mám žít rychle.

 

 

 

Jste katolička. Není to trochu rouhání? Nebojíte se?

Je to spíš takový můj vtípek s Bohem. A je to i trochu připomínka mé minulosti. Měla jsem jedno trochu divočejší období a tohle vystihuje, jak jsem se tehdy cítila a co se mi honilo hlavou. Vlastně si díky tomu dnes i dávám více pozor.

 

Zatímco si povídáme, z vašeho laptopu nám hrají The Doors ...

Ano, The Doors. Není nad pořádný „mojo“ ...

 

Historie pop-music je přímo lemována osobnostmi jako Jim Morrison, jež zemřely mladé, a tím se staly nesmrtelnými. Co podle vás na tom lidi tolik přitahuje?

Je to ten nejklasičtější druh příběhu. Jsou v tom archetypy mladého hrdiny, který zahyne v bitvě. Rocková hvězda, jedna z miliónu, zemře mladá. Ať je to Jimi Hendrix, anebo Jim, nesmrtelní jsou tím, že byli naprosto úžasní a mimořádní, ale všechno ostatní už o nich dnes víme jenom z vyprávění. Neměli čas zestárnout a třeba i celou svoji kariéru podělat. Zemřeli mladí a krásní, na vrcholku svých sil. Což je strašně romantické a smutné.

  

Není v tom podle vás i určitý náboženský aspekt sebeobětování? Umělec zemře na kříži vlastní slávy a jeho dílo se stane jeho evangeliem ...

To si netroufám říct. Ale u lidí, kteří pro hudbu či jakoukoliv jinou formu umění doslova dýchají, snadno dojde k tomu, že se to pomyslné kyvadlo v mžiku zhoupne z geniality do šílenství. A stává se to právě u těch pár nejnadanějších.

 

Pět let jste prý pracovala jako sociální pracovnice v komunitním centru. Jak jste se k tomu dostala?

Nejsem na tuhle práci sice kvalifikovaná, ale ano, věnovala jsem se tomu. Pracovala jsem v rehabilitačním centru pro alkoholiky a drogově závislé. Sama jsem mívala velké problémy s alkoholem, ale když mi bylo osmnáct, byla jsem už čistá a rozhodla se pracovat s lidmi, kteří měli stejný problém, a pomáhat jim vrátit se do společnosti.

 

Jaká to pro vás byla zkušenost?

Bylo to často smutné, ale dělala jsem to moc ráda. Dostala jsem tam svoji životní lekci. Péče o druhé a nutnost být jejich problémům plně oddaná mi přinášely obrovskou radost. Je to přesný opak hudby, kde se v podstatě všechno točí kolem mě. Ale je samozřejmě nádherné mít i tu možnost vyprávět příběhy prostřednictvím své hudby. A taky klipům ke svým skladbám. Točím je strašně ráda.

 

Vaše hudba je poměrně smutná a melancholická. Jste opravdu taková? Zpíváte si třeba někdy i něco veselého jenom tak pro sebe?

Samozřejmě. Ale abyste tomu rozuměl, dokonce i ty moje smutné písničky pro mě mají určitý šťastný náboj. Miluju temné bluesové a jazzové melodie a miluju romantické písně.

 

Vaše první deska nebyla úspěšná, zatímco ta druhá patřila mezi nejúspěšnější alba roku 2012. Berete to jako průpravu pro eventuální neúspěch, jenž by mohl přijít v budoucnu?

To je opravdu zajímavá otázka. V mém případě ale selhání nefunguje jako dobrá příprava pro příští selhání. Říká se: Co tě nezabije, to tě posílí, ale u mě to nikdy neplatilo. Spíš co tě nezabije, to tě aspoň hodně oslabí. Vždycky to ve mně vyvolá jenom větší pochybnosti o sobě samé. A tohle neúspěšné období mé kariéry pro mě bylo skutečně velice těžké. Já totiž svým písničkám opravdu velmi věřila a bylo pro mě důležité, aby se s nimi lidé ztotožnili. A když to pak nevyšlo, byla jsem z toho hodně špatná.

 

S velmi negativními reakcemi se setkalo i vaše vystoupení v televizní show Saturday Night Live. V tisku se tehdy psalo, že uvažujete o přerušení turné a o tom, že budete brát hodiny zpěvu. Je to pravda?

Není to pravda. Hodiny zpěvu jsem nikdy nebrala. Ani tohle nebylo moc šťastné období v mé kariéře. Ale taková je prostě Amerika. Jakmile se jim něco nelíbí, dají to nahlas vědět.

 

Jste tváří reklamy pro oděvní značku H&M, která je stylizovaná do filmu Modrý samet Davida Lynche. Je to ten typ estetiky, jenž vám vyhovuje?

Spíš jsem do toho byla dosazena, nebylo to něco, co bych si sama vybrala. Ale píseň Blue Velvet miluju.

 

Musím říct, že vy a Lynch mi připadáte jako docela trefné spojení. Máte ráda jeho filmy?

Ale ano. Líbí se mi některé epizody z Twin Peaks. Vtipné je, že když mi bylo asi devatenáct, všichni mi říkali, že vypadám jako ta dívka, co byla zavražděna v Twin Peaks. A pak mám moc ráda film Zběsilost v srdci s Nicolasem Cagem a Laurou Dernovou. Ten je skvělý.

 

Jste prý fanynka Liverpoolu a Celtics. Což není pro americkou holku úplně obvyklé. Jsou za tím vaše skotské kořeny?

Můj přítel je z Glasgowa a mám skotský původ. Takže by mě moje okolí asi zamordovalo, kdybych fandila komukoliv jinému než Celtics. Navíc můj manažer žije a dýchá pro Liverpool. Tudíž dva muži mého života mi to takhle předurčili.

 

Poznáte ofsajd? Nechci vás podceňovat, ale v Americe se přece jenom hraje spíš americký fotbal ...

Samozřejmě. Avšak přiznávám, že se občas divím, proč rozhodčí pískl, ale pak si říkám: No jasně, ofsajd.

 

Nedávno jste prohlásila, že úspěšná hudební kariéra není ve vašem životě priorita. Co tedy?

Ráda bych se jednou vrátila k práci v komunitním centru v Brooklynu a v Bronxu. Samozřejmě miluju nahrávání desek a natáčení videí, ale mám pocit, že při osobní práci s lidmi jeden na jednoho dokážu být efektivnější, než když zpívám k davu lidí. Aspoň to tak cítím.

 

 

Lana del Rey. Narodila se 21. června 1986 jako Elizabeth Woolridge Grantová v New Yorku. Její matka pracovala v reklamě, otec později velmi zbohatl na obchodování s internetovými doménami. Její rodina má původ ve skotském hrabství Lanarkshire, od čehož je odvozeno i její umělecké křestní jméno. Poprvé zpívala ve školním sboru. Ve čtrnácti byla prý kvůli problémům s alkoholem odeslána do internátní školy. Později studovala na Fordham University v Bronxu fi lozofi i a metafyziku. První akordy na kytaru ji naučil strýc, následkem čehož prý pochopila, že „se šesti akordy může napsat milióny písní“. Podle ofi ciální biografi e prý jednu dobu žila v přívěsu, ale ozývají se i hlasy, že se jedná o kamufl áž, jež má záměrně trochu „ušpinit“ nezajímavý životopis holky z bohaté rodiny. První album, které vydala v roce 2010 pod jménem Lizzy Grantová, nebylo úspěšné. O rok později se její skladba Video Games stala velkým hitem na YouTube, následkem čehož se druhého alba Born To Die po světě prodaly téměř čtyři milióny kusů. U všech svých písní z obou alb je podepsána coby autorka či spoluautorka. Je svobodná, zadaná a má bratra a sestru.

 

Pavel Kučera


Klíčová slova: rxrxpavelkucera



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama