Ve středu 8. listopadu jsem se v rámci natáčení nového cyklu pro Reflex, ve kterém budeme mapovat prezidentské kandidáty, účastnil na právnické fakultě v Praze první velké debaty sedmi kandidátů. Bylo to zajímavé. Šel jsem tam s kamerou a překvapil mě ten absolutní nátřesk, aula byla úplně zaplněná a mezi mladé dychtivé studenty se vmísily známé tváře, od pana Janečka přes pana Robejška až po pana Babiše.
Pozoroval jsem to velké setkání a uvědomil si, jak mnou cloumá protichůdný pocit: na jednu stranu velké divadlo, jak ve starém Římě senátoři, jen ten kůň chyběl. Ale nabízelo se i druhé hledisko, vlastně dojemné: jak je ta demokracie ze své podstaty úžasná věc. A že vlastně přesně takhle to má asi vypadat! Ucházet se ve volné soutěži tváří v tvář o nejčestnější pozici ve státě.
Jedno křeslo zůstalo volné. Jmenovka prozrazovala, že bylo pro současného pana prezidenta. Když jsem přemýšlel, jakou hudbou bych tento výjev celkově doprovodil, vyšla mi z toho árie Escamilla z opery Carmen. Přeju příjemné sledování…
