Poslední výpravčí: Milan Tesař vysvětluje, jak psal ojedinělou reportáž o konci jedné éry
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Výpravčích, přes půldruhého století patřících k nádražím stejně neodmyslitelně jako „fíra“ do lokomotivy, už nebude zapotřebí. Ze čtyř tisíc lidí, kteří ovládli značně specifickou a jinam nepřenosnou činnost, jich zbude třetina a hovoří se o tom, že do roku 2020 zmizí „plácačky“ z nástupišť úplně – stejně jako v Německu nebo Itálii.
Muži a ženy s plácačkou se smiřují s tím, že technologický pokrok zastavit nelze. Nerozbíjejí počítače jako svého času dělníci tkalcovské stroje, ale poctivě se na nich učí pracovat, aby čestně dohráli svou hru. Postupem doby, tak, jak se železnice automatizovala, mizela z nádraží jedna profese za druhou.
Když se zeptám Karla Našince z teplického hlavního nádraží, jak se v průběhu let jeho povolání změnilo nejmarkantněji, nezaváhá:
„Začínal jsem v kolektivu, teď jsem tu sám.“
Objel jsem šest výpravčích hrdých na uniformu a povídal si s nimi. Výsledkem je reportáž Poslední výpravčí, která vyšla dnes v tištěném Reflexu. Čtěte!
