Ukázka z knihy Superpérák | Reflex.cz
reklama
nahoru

Ukázka z knihy Superpérák

Darek Šmíd5. listopadu 2013 • 09:00
reklama

Ty, Ptáčník, zašeptala mu koncem tejdne do ucha Karolína. Nechceš tady dneska odpoledne zůstat?
Trh sebou a povidá, Kde?
No tady, řekla. Ve třídě.
Co bych tady dělal?
Naklonila se k němu ještě víc a povidá, No mě přece.

Což ho teda zase definitivně zaseklo (začínal si na tyhle stavy zvykat) a čuměl pak takhle do lavice před sebou, dokaď ho z toho tranzu nevytrhlo zvonění.

V pocitu absolutního zmatení si sbalil věci, naskládal je do tašky a vypotácel se z lavice do chodbičky a přemejšlel jenom nad tim, proč se na něj Karolína pořád tak dívá a proč zůstává sedět, i když už jdou všichni ostatní pryč, a jestli mu topořící se péro nerozerve kalhoty na cucky nebo mu nezlomí nohu, jak ho k ní měl teď přimontovaný tou univerzální lepící páskou z drogerie za školou.

Nešel rovnou do šatny jako všichni ostatní. Místo toho sešel po schodech, prošel chodbou kolem tříd nižších ročníků a zastavil se u automatu na kafe, kterym se tady lidi sjížděli už pár let. Ptáčníkovi kafe nedělalo dobře, hrnulo mu krev z pinďoura do hlavy a pak zase zpátky, až si připadal jako obrovskej píst v motoru nějakýho auta, ale teďka ho nenapadlo nic jinýho, než si to kafe dát, protože se modlil za to, aby měl aspoň na chvilku krev zase v mozku a ne v ptákovi.

Když si to kafe vypil, tak se přes chodbu pomalu přešoural zpátky, ale místo toho, aby vlez do šatny, obul si boty, hodil na sebe bundu a vypad ven do podzimního odpoledne, tak vystoupal po schodech zase zpátky ke třídě, otevřel dveře, jenom aby se podíval – a Karolína tam pořád ještě seděla v tý jeho lavici, ve třídě jinak absolutně a totálně vopuštěný, a usmívala se na něj, jako kdyby zrovna odešel s tim, že se tam na sto procent vrátí.

Chvilku na sebe jenom tak koukali.
Pak Ptáčník překročil práh a zavřel za sebou dveře.
Sed si vedle Karolíny do lavice a upřel pohled na tabuli daleko před sebou.
Chvilku tam vedle sebe jenom tak seděli.

Tentokrát už ho Karolína za tu ruku chytla. Stiskla mu prsty a pak mu je propletla se svýma.

Ve třídě bylo takový ticho, až z toho Ptáčníkovi pískalo v uších. Měl pocit, že se zvuk jeho dechu odráží od stěn a vrací se k němu jako pravidelný šelestění, ale byl to jenom tepot jeho srdce, co mu pulzoval v uších, a šumění krve v jeho žilách a tepnách, co mu kolovala tělem, a napětí v jeho nervový soustavě, která by z něj nejradši vylezla a zdrhla.

V jednom časáku od starýho hipísáka na blešáku v prostoru starý ocelárny si jednou přečet, že když v roce 1951 navštívil muzikant John Cage zvukotěsnou místnost na Harvardský univerzitě, slyšel právě něco takovýho: dva zvuky, jeden vysokej, druhej hlubokej. Ta místnost totiž byla nejenom dokonale vodhlučněná, ale navíc zařízená taky tak, že její sofistikovaně strukturovaný stěny pohlcovaly veškerý ozvěny, který by v tý místnosti někdo produkoval. Ten vysokej zvuk, kterej tehdá Cage slyšel, byl jeho vlastní nervovej systém; ten hlubokej byl oběh jeho krve.

Ve zvukotěsný a echuvzdorný místnosti člověk ve skutečnosti slyší strašnej bordel. A nikdo v ní nevydrží víc jak tři čtvrtě hodiny. Začnete halucinovat, vyšilovat a po chvilce už nejste schopný ani stát. Člověk vydrží cokoliv, až na kravál svýho vlastního vnitřku.

Cage pak na to konto složil skladbu 4’33”, při který čtyři a půl minuty seděl u piána, aniž by na něj šáh, a celá popkulturní kritika se z toho mohla posrat nadšenim.

Ptáčník teď v tý tichý učebně slyšel něco podobnýho, ale do smrti nesložil ani hovno.

Karolína mu pohladila ruku a pokračovala s tim přes rameno až k jeho zátylku; až ho zamrazilo.

Podzimní slunce pronikalo nekonečnou skleněnou plochou okna dovnitř; Ptáčník měl pocit, že ten štych svítí jenom na něj a rozpaluje ho do běla, zatimco zbytek třídy se utápí ve tmě.

Pak mu ta holka natočila hlavu k sobě a on se jí najednou díval přímo do očí. A bylo to poprvý, co si uvědomil, že ty černý duhovky v těch jejích šikmejch vočích jsou tak černočerně černý, že je vůbec nedokáže vodlišit vod zorničky. A že to málo z bělma kolem nich, který nezakrývaly víčka, je čistej alabastr, bez jedinýho porušení, bez jediný žilky, dokonalá bílá.

Její horkej dech na jeho rtech. Dotyk jejích úst.
Ptáčník držel hubu zavřenou.

Odtáhla se od něj a sklopila oči. Ne stydlivě, ale k jeho ptáku.
Pak ten pohled zase pozvedla a v úsměvu si skousla spodní ret.
Ukaž mi ho, řekla.

Ptáčník si začal rozklepanejma rukama rozepínat vopasek, pak si rozep i knoflík a nahmatal dokonce i jezdítko zipu, přičemž celou dobu cejtil, jak mu v kalhotech pulzuje ta jeho obří kláda, přilepená páskou k noze, a přemejšlel nad tim, jestli s tim kafem dole na chodbě neudělal chybu, jestli ho z toho teď normálně neklepne pepka.
Začal si rozepínat zip a nějaká jeho racionálnější část, nějakej jeho homosapientí mozek, kterej na chvíli překřičel ten mozek ještěří, mu do hlavy diktovala jednoduchý a přehledný fakta vo tom, že jestli jí ho bude chtít ukázat, tak mu nestačí jenom si rozepnout zip jako běžnýmu smrtelníkovi, to teda ani náhodou, milej zlatej; jestli jí ho bude chtít ukázat, tak si bude muset stoupnout, což jeho rozkrok přiblíží k jejim ústům, a bude si muset ty kalhoty stáhnout až ke kolenum a pak si z něj vodlepit tu pásku a teprve pak se mu bude moct podařit vysunout ho ven.

No, řekla Karolína a natáhla k němu ruku. Tak ho vybal.

A Ptáčník povidá: A ty… se mnou chceš chodit?

A Karolína řekla: Ne. Já chci mít to péro nacpaný až v jícnu.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama